Nejsou daně jako daně

27. 8. 2013 / Jiří Jírovec

Srovnání působení progresivní a rovné daně je složitá záležitost. V prvním přiblížení lze samozřejmě spekulovat o tom, že ideologové pomatení rovnou daní nemají schopnost ekonomiku vlastní země řídit. Nebo naopak: neumějí řídit ekonomiku a ještě se montují do daňového systému.

Prosazování rovné daně je původně populistická záležitost, zdůvodňovaná tím, že všichni budou platit menší daň a navíc roční daňové přiznání bude hračkou. Čím nižší je základní sazba rovné daně, tím dříve se ale zjistí, že ve státní kase není dost peněz a začnou se hledat "úspory". Protože na chudý lid musí být přísnost, začne se u bezbranných. Ztěžuje se přístup k benefitům a zavádí či zvyšuje spotřební daň a různé poplatky. Taková opatření postihují bez výjimky především ekonomicky nejslabší část populace.

Základním srovnávacím kriteriem nemůže být jen výše daně. Je nutné porovnat celkovou sumu, kterou občan do společné pokladny odvádí s tím, co dostane zpět ve formě sociálních jistot a služeb. Čistě aritmetický výsledek je pak nutné opravit o míru spokojenosti, jakou občan v dané společnosti pociťuje.

V obecné rovině se musíme dívat na takové věci jako dostupnost bydlení, lékařské péče, přístup ke vzdělání, kultuře a sportu. Sem patří i účinnost a kvalita sociální sítě a v jejím rámci péče o nejslabší články společnosti, zejména o děti, sociálně slabé, nezaměstnané a staré lidi.

Srovnání českého systému založeného na rovné dani s kanadským progresivním zdaněním přináší poněkud překvapivý výsledek.

Následující tabulka obsahuje základní údaje platící v Ontariu. Jednotlivé provincie se liší v detailech. Například prodejní daň (obdoba DPH) se pohybuje mezi 5 až 10 procenty. Alberta tuto provinční daň nemá. Ve všech provinciích se navíc platí federální prodejní daň 5%.

Rozdíly mezi provinciemi jsou i v provinčních daních. Doplňující informace lze najít ZDE

Tabulka 1. Progresivní daňový systém v Ontariu

Tabulkový příjem [$1000]	Federální + Ontario tabulková daň [%]	Příklad příjmu [$ *1000]	Skutečná daň [%]
prvních 12	0.0	12	0.0
od 12 do-42		19	9,0
od 12 do 42	15 + 6 = 21	42	16,5
od 42 do 85	22 + 9 = 31	85	23
od 85 do132	26 + 11 = 37	132	28
nad 132	29 + 11 = 40	150	29,5

Všechny příjmy jsou v kanadských dolarech/rok.

Tato tabulka mimo jiné dokládá, že údaj o maximální dani 40% je pro jakékoli srovnání zcela nepoužitelný, protože v uvedené provincii nepřesahuje skutečná daň 29.5%.

V praxi bude ještě nižší, protože se od hrubého příjmu odečítají různé položky, které tabulka neuvádí.

Další tabulka uvádí, že se uvedená (nejvyšší) daň týká jen relativně malého počtu daňových poplatníků. Rozložení příjmů v Kanadě a podíl jednotlivých skupin na celkové sumě vybraných daní je uveden v následující tabulce převzaté z tohoto zdroje.

Tabulka 2. Podíl kanadských daňových poplatníků na všech příjmech a daních

Příjmová kategorie [$1000/rok]	Podíl populace [%]	Podíl na všech příjmech [%]	Podíl na vybraných daních [%]
250+	0.7	9.9	19.7
150-250	1.4	6.2	12.2
100-150	3.6	10.5	14.7
90-100	1.8	4.3	5.4
70-90	6.6	12.7	14.6
50-70	12.1	17.6	15.8
30-50	22	21.2	14.5
0-30	52	17.7	3.9

Pro 75% nejchudších se na příjmech podílí 38 a na daních 18%.

K příjmům je třeba dodat, že současná hranice chudoby je v Ontariu asi $16000/rok ročně. Typická dvoupříjmová rodina má kolem 65000. Příjem nad 100000 se považuje za vysoký.

V diskusi pod výše uvedeným článkem je zajímavý názor: Problém není ani tak s 0.7% velmi bohatých, ale se spodními 52% chudých.

Minimální mzda v Ontariu je 10.25 dolarů na hodinu (nezvýšila se od roku 2010), což představuje asi 19000 hrubého ročně na plný úvazek. Po odečtení daně se čistá mzda blíží hranici chudoby.

České "rovné" a ontarijské progresivní zdanění lze porovnat pouze tehdy, když uvedeme, že český poplatník platí k dani ještě odvody do sociálního a zdravotního pojištění. Z českého platu 25000 korun/měsíc je podle této daňové kalkulačky daň 15% a dalších 11% jde na zdravotní a sociální pojištění. To je celkem 26% z hrubé mzdy, tedy víc než 21% uvedených pro obdobnou příjmovou hladinu v Ontariu. Při hlubším zkoumání musíme zvažovat, co za svůj celkový odvod občan dostane. V Ontariu to je silně zastropovaná Canada Pension (relativně vzato slabá obdoba českého průběžného pilíře). Základní informace o kanadském pensijním systému jsem před časem popsal > ZDE .

Rovněž zastropované je "pojištění zaměstnanosti". Tento termín je skvělým příkladem newspeaku. Protože slovo nezaměstnanost (unemployment) má negativní konotaci, byl původní název "unemployment insurance" změněn na "employment insurance). Na tomto místě je nutné zdůraznit, že pojištění v zaměstnanosti je skutečné pojištění a jeho plnění je oddělené od sociálních podpor. Výhodou takového uspořádání je, že se na lidi pobírající podporu nehledí jako na příživníky, kteří zneužívají sociální systém. Tahle drobnost českým politikům nedochází. Nárok na podporu v nezaměstnanosti je i v Ontariu spojen se splněním určitých požadavků. Jedním z nich je snaha hledat práci. Hledání zaměstnání se považuje za práci na plný úvazek. Ze shánění zaměstnání vzniklo nové povolání... stojí ve známé písni.

Kanadská federální a provinční daň dále financuje bezhotovostní lékařskou péči, která kryje přístup k lékařům a specialistům, hospitalizaci, vyšetření a chirurgické zákroky i léky podávané v nemocnici. Určitá omezení platí pro oční lékaře. V zásadě jde o poněkud redukovaný systém, podobný bývalému československému. Léky na předpis, užívané mimo nemocnici, a zubní péče nejsou z veřejného pojištění hrazeny. Benefity, poskytované některými zaměstnavateli, však posledně jmenované položky zahrnují, většinou s určitou spoluúčastí, v rámci kolektivního připojištění zaměstnanců.

Spokojenost občanů je obtížně kvantifikovaná. Například české poplatky za návštěvu u lékaře a pobyt v nemocnici nebo doplatky za léky příliš českým občanům na spokojenosti nepřidají. To samé lze říct o nadstandardech, které jsou svým způsobem vydíráním pacientů.

Naproti tomu kanadský občan považuje za vynikající, že se ho při návštěvě lékaře nikdo neptá na stav jeho konta. V Ontariu se nadstandardy týkají jen hospitalizace, tedy poskytnutí jednolůžkového pokoje a jeho vybavení. Procedury i materiály jsou pro všechny pacienty stejné.

V této souvislosti se nabízí otázka, zda negativní dopad poplatků může nějaká ta miliarda vůbec vyvážit. Je možné, že ontarijský systém jedné pojišťovny, která administrativně pokrývá proplácení úkonů lékařů, je o tolik levnější než nesmyslný počet českých pojišťoven, že se bez poplatků obejde.

Ze srovnání finanční zátěže českého a ontarijského daňového poplatníka vyplývá, že pokud jde o základní odvody, je na tom český daňový poplatník vlastně hůř než jeho ontarijský protějšek.

Oproti Česku je v Ontariu nižší DPH. V kombinaci s federální činí 13%. Základní potraviny, léky na předpis, některé zemědělské produkty a lékařské pomůcky nejsou zdaněny vůbec. Informace v angličtině je ZDE

V Česku to prý nejde. To vždy tvrdil kolega chemik Kalousek, který ale neměl čas používat vlastní hlavu a pátrat, jak to dělají jinde. Kdyby četl BL, mohl mít mnohé informace již dávno a zadarmo.

Vytisknout