Lež jako ornament

27. 8. 2013 / Lubomír Brožek

Vzpomínám si na zbrojního inspektora Scotta Rittera, který začal svou kariéru dvanáctiletou službou u amerického námořnictva, zúčastnil se i první irácké války a v letech 1991 až 1998, coby inspektor OSN, pátral v Iráku po zbraních hromadného ničení. Poté cestoval po světě a všude vykládal, že žádné takové zbraně nenašel a s největší pravděpodobností ani neexistují. Na své pouti navštívil i Prahu, kde vystoupil v České televizi a uspořádal tiskovou konferenci. Nikdo ho neposlouchal, nikdo ho nechtěl slyšet. Už bylo rozhodnuto. Scénář byl připraven - a štáby, včetně televizních, čekaly až skončí odpočítávání. Tak jako pravda čeká na vítěze, neboť, jak kdysi pravil Publius Syrus: "I lež je pravdou, pokud rozkazuje mocněji."

Pikantní je, že autorem citátu je dramatik a filozof, který se narodil počátkem 1. stol. př. n. l. v syrské oblasti Antiochia. A zdá se, že byl realitě blíže než Masaryk, když říkal, že "že představa o nutnosti chytrácké diplomacie se přežila, lidé počínají chápat, že lež je hloupá a zbytečně komplikuje a zdržuje jednání". TGM byl toho názoru, že "pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější". Zní to hezky, že...Tak proč to, k čertu, nefunguje?!

Proč mají většinou přednost zprávy tak neuvěřitelné, že se z nich prostému rozumu dělají mžitky před očima. Jistě, jsou takové pravdy, za které lidé neváhali položit život. Ale umírat za lež? To přece nedává smysl...Leda v blázinci. Co dává smysl, je pravdu hledat. Hledat důkazy a jasné argumenty, že toto je pravda a toto lež. To dává smysl. Už pro ty nevinné životy. Upřímně řečeno, já nevím, kde je pravda v tomto případě. Možná je skutečně neuvěřitelná. Tím spíše by nikdo neměl rezignovat na její věrohodné potvrzení, dříve než překročí Rubikon.

Problém je, že přijmout lež bývá tak pohodlné. Především není třeba namáhat hlavu. Stačí se ztotožnit. Mít pocit sounáležitosti, který tak miluje instinktivní zvíře davu. A nemusí se jednat o fatální otázky, například války a míru. Na pocitu sounáležitosti staví své sliby i politické strany. Neboť i elektorát té které stranické formace je dav svého druhu, utěšené stádečko, na které z billboardů vlídně a chápavě shlížejí mesiášské tváře pastýřů, kteří jediní vědí, kde jsou pastviny nejšťavnatější. Jen šťoura by řekl, že lžou, až se hory zelenají. A protože je čas předvolební, jedny poženou doleva, jiné doprava. Jistý problém je, že pravá ruka naší politické reality je po mrtvici a levá má takový divný třes, že si nikdo není jistý, po čem vlastně sahá a zda jí to vzápětí nevyklouzne a neroztříská se na cimprcampr. Ani těm vpravo, ani těm vlevo to ovšem nepřekáží v tvrzení, že mají vše pevně v paži.

A zatímco šalebnou pravdu pravé (která tak docela pravá není) snaživě podporují média (i jejich čtenáři, diváci a posluchači jsou jistým druhem davu), těkavá pravda levé (která občas vypadá, že neví kde je vlevo) sází na frustrovaný dav voličů znechucených nekompetentním počínáním poslední kvazipravicové vlády. Billboardy už čekají. Připravují se tváře, vymýšlejí hesla. Nás válka nečeká. Jen volby.

Jenom ti, kteří nemilují dav a nenechají se zahnat do stáda, se nesmíří se lží. Ať už je jakákoliv. Malá, větší, lež jako věž. Rafinovaná i průhledná, avšak vždy utilitární. Lež coby prázdný ornament umírajícího času...

Vytisknout