Co dělat? Aneb situace je špatná, nikoliv však zoufalá

19. 8. 2013 / Ilona Švihlíková

Problémové okruhy jsou v zásadě tři:

• Zahraniční vlivy, které zmenšují ekonomickou suverenitu státu, což se projevuje na mnoho úrovních. Jednou z nich je fiskální kapacita státu.
• Stav domácí ekonomiky demonstrující "závratné úspěchy" pravicových vlád.
• Nejednotnost levice a tendence k sektářskému štěpení, nedostatečně systematická a metodicky odborná práce.

Nejde o to, že by ČR měla být izolovanou zemí, i když otázka soběstačnosti (především energetické a potravinové) už nějakou dobu hýbe světovou politickou agendou. Nejde mi o to, že JE ČR do světové ekonomiky integrována, ale JAK je tam integrována. Jak už jsem zde psala, je ČR do světové dělby práce zapojena na pozici kolonie. To není zrovna dobrá výchozí pozice a věru není žádný důvod tuto tendenci podporovat. Na levém spektru se ovšem najdou tací, kterým taková situace vyhovuje a fakt, že bychom mohli být 17. Bundesland, rozjasňuje jejich tvář.

Dovolím si odcitovat poslední odstavec, který s blížícími se volbami získává na naléhavosti:

"Co s tím? Je potřeba mít takovou politickou elitu, která bude jednak vnímat změny světového systému (plně chápat krizi a její dimenze) a nebude se bát zásadní změny (Great Transition), které se stejně nevyhneme. Jenže při pohledu nalevo či napravo se zdá, že být kolonií může vlastně vyhovovat, protože zbavuje alespoň částečně zodpovědnosti a nutnosti formulovat vlastní vizi rozvoje. Jeden z problémů, který snad zmíním v dalším článku je zbabělost, hloupost a přílišná konzervativnost elit (bez ohledu na politické směřování), která jim brání vybočit z dráhy, která je pro ně vlastně pohodlná. Lepší je označit inovativní řešení za "experiment", nebo prostě za něco, co by potrestaly finanční trhy. A je vystaráno."

Podívejme se na aktuální data k významu tzv. firem pod zahraniční kontrolou (ČSÚ):

Problémy spjaté se zahraničními firmami se týkají nejen produkce s nižší a střední přidanou hodnotou, ale také odlivu zisků. Odliv zisků byl a je markantní právě ve finančním sektoru. Celkově ale od roku 2006 odliv zisků převyšuje reinvestovaný zisk. Již jsem v minulých článcích psala o významném rozdílu mezi hrubým domácím produktem (co se zde vyprodukuje) a hrubým národním důchodem (co se zde užije). Tento rozdíl je národohospodářsky významný a má dopad na míru úspor a tvorbu investic.

Je nejvyšší čas, aby si ČR, i za podpory státu, krajů apod. vytvářela své vlastní národní šampióny a z pozice kolonie se vymanila, než bude definitivně pozdě.

Velkým omezením je samotná existence finančních trhů a fungování ratingových agentur, kde se přímo učebnicově projevuje selhání v podobě morálního hazardu. Zde je důležité, aby ČR nebyla závislá na externím financování (alespoň ne příliš). Bohužel, nárůst zahraniční zadluženosti, již překračující výstražnou hodnotu 40% HDP svědčí o něčem jiném. Toto téma je svázáno se stabilizací veřejných financí. I když má veřejný dluh redistribuční dopady, je vždy lepší dlužit sami sobě, než dlužit zahraničním věřitelům. Je plně v zájmu ČR podporovat v rámci EU (a také v zájmu jejich občanských struktur) daň z finančních transakcí, boj proti daňovým rájům a používání tzv. vnitrofirmeních cen. Zde je na místě sledovat (a podpořit) např. aktivity Tax justice network. Hypotéza, že nižší daně povedou k nižšímu odlivu firem do daňových rájů se nepotvrdila, neboť většina firem (a bohatých jednotlivců) nechce platit nízké daně, ale žádné daně. ČR se musí připojit ke všem snahám na úrovni evropské, či v rámci dalších institucí o obnovení fiskální kapacity státu.

Dalším nebezpečím je ideologie organizací typu MMF či OECD. Je pravda, že speciálně MMF se svou neoliberální politikou totálně zdiskreditoval. Zároveň zde, byť velmi pozvolna dochází k opatrnému přehodnocování dřívějších politik (ať již v oblasti cílování inflace (O. Blanchard), či u dopadů veřejného dluhu (Ch. Lagarde), nebo hrozbě vysoké nezaměstnanosti (D. Strauss-Kahn). Slova a zprávy ovšem nejsou v plné konzistenci s činy. Je proto pro levici nebezpečné zaštitovat se výroky MMF a podobných institucí, které jsou úzce napojeny na zájmy finančních skupin (v případě MMF zejména Goldman Sachs), neboť si tím sama zbytečně "naběhne na vidle" a dodá munici pravici, která okamžitě použije "moudré rady" těchto organizací týkající se flexibilizace trhu práce, nízkých daní apod. Zde je pro argumentaci nutné opravdu znát kontext, historický vývoj politik a jejich dopady, jinak je lépe tento argument nepoužívat. Levice by před radami organizací, které milionkrát selhali a prokázali, že hájí zájmy specifických skupin věřitelů, neměla sklánět hlavu jako nad "moudrem z nebes", ale konzistentně a dlouhodobě jejich politiky odborně napadat.

Samozřejmě, že jednou z priorit hospodářské politiky je nepadnout těmto organizacím (zejména MMF) do pařátů. MMF, navzdory všem revizím, funguje jako globální strašidlo a řada zemí neváhala použít i velmi netradiční metody, např. použít devizové rezervy, jen aby se z vlivu MMF vyplatila.

Mimochodem, zaznamenal někdo vyjádření pana Karla Havlíčka z Asociace malých a středních podniků a živnostníků v ČR, v Událostech, komentářích o společenském bojkotu významných firem, které u nás neplatí daně? Není opravdu možné, abychom zde měli firmy, které budou sídlit v daňových rájích a s nataženou prackou chtít po státu investiční pobídky. Zde se otevírá také velké pole působnosti pro občanské iniciativy -- protože u některých z nich změnou vlády na levicovou nutně zmizí hlavní téma činnosti -- napodobit činnost britské UK Uncut. Toto britské sdružení monitoruje a upozorňuje na firmy, které se vyhýbají placení daní a společenský bojkot -- např. u firmy Starbucks, jak Britské listy informovaly, je jedním z nástrojů, jak proti těmto firmám bojovat.

Oslavné fanfáry, údajně oznamující skončení recese, zazněly, když se mezikvartální (!) růst HDP předběžně podle ČSÚ vyšplhal na "závratných" 0,7%. V porovnání s tím, jak se ekonomika vyvíjela předchozí čtvrtletí, je to zhruba tak, jako kdybyste spadli do sklepa a nyní popošli ke schodům vedoucím z něj, a začali se radovat, že "už jste z toho venku."

K mému překvapení mezikvartální interpretaci (byť se "technicky" tak používá) drtivě zkritizoval doc. Ševčík (ano, ten z Národohospodářské fakulty VŠE) rovněž v Událostech, komentářích. Ekonomická situace země není vůbec dobrá. Ať se již podíváme na vývoj nezaměstnanosti (a porovnání volných míst, které je dlouhodobě řádově! nižší), na vývoj hrubé přidané hodnoty, stavebnictví, průmyslu...

Odcitujme suše ČSÚ:

Levici (v širokém slova smyslu) tedy opravdu nelze závidět, v jakém stavu bude zemi přebírat. Jaké jsou možnosti?

Doporučovala bych začít opatřeními, která nebudou vyvolávat tlak na veřejné finance, ale občanům podstatně zlepší jejich život. Nabízí se otázka lichvy a exekucí. Česká společnost se stává společností strachu, jak neustále také demonstrují Britské listy, zveřejňováním jednotlivých, otřesných případů. Za bagatelní provinění můžete trpět do konce života. Není přeci normální, aby se občan neustále třásl strachy, jestli před dvaceti lety řádně zaplatil za popelnici. Např. změna otázky doručování pošty by vyvolala okamžitou úlevu pro občany. ZDE

Z hlediska veřejných financí bude jedním z klíčových úkolů výběr daní. V DPH jsou daňové úniky ohromné (podle studie Svazu obchodu a cestovního ruchu téměř žádné večerky neplatí DPH a obvykle se neobtěžují ani platit další daně).

Budoucímu ministru financí doporučuji si promluvit s řadovými ! zaměstnanci finančních úřadů, neboť ti znají své problémy a agendu podstatně lépe než jejich nadřízení.

Na straně výdajů by se měl uskutečnit audit jednotlivých položek. Hlavním problémem zde bude zamezit dobývání renty, které se dařilo pravici. Propustila lidi z úřadů proto, aby následně ministerstva zalkala, že "nemají lidi" a musejí právní, informační a jiné služby předat -- kamarádíčkům ze soukromého sektoru. Takhle se vyvádějí peníze z veřejného sektoru ve velkém. Zde bude potřeba, aby jednotliví resortní ministři věděli, co jejich úřad (případně ve spolupráci s jinými, viz spolupráce -- kultura a místní rozvoj) zvládne a provedli přísnou revizi smluv.

ZDE

S tím souvisí i další úkol. Tím je nutná definice veřejného zájmu u státem vlastněných či ovládaných firem. Koneckonců jako to má ČT, i když by bylo záhodno se opravdu toho držet. Takto je třeba zajistit účel státní firmy a také od toho odvozovat platy manažerů, které v některých případech i při velmi špatných výsledcích firmy dosahují astronomické a nezdůvodnitelné výše. V ideálním případě zformování vize rozvoje země, nebo alespoň národohospodářských priorit, by bylo možno ze zisků těchto firem vytvořit určitý typ suverénního fondu, který by vizi mohl dlouhodoběji financovat. Měla by zde být určitá strategičtější představa, která by zamezovala politiku typu "je před volbami, tak do toho hrábneme." Norské fondy jsou zajímavý příkladem, ale řadu inspirujících projektů najdeme i v jiných zemích, které suverénní fondy mají.

U levice mě celkově poněkud znepokojuje skutečnost, že se ve volebních kampaních příliš koncentruje na to, jak se rozdělí koláč. Hovoří se tedy o tom, jaké budou daně, sociální zajištění, minimální mzda apod. To jsou jistě velice důležité otázky, ale jsou nerozlučně navázány na to, jak si ekonomika jako celek povede. Doporučovala bych tedy začít ne s tím, jak budu koláč rozdělovat (jako Alenka v říši za zrcadlem, musela koláč nejdřív podávat a pak rozkrájet), ale jak ho upeču.

Hodně se hovoří o tom, že by se ČR v rámci hodnocení konkurenceschopnosti měla přesunout do tzv. inovační fáze s vyšší přidanou hodnotou. Zde je potřeba úzké spolupráce s jednotlivými svazy a sociálními partnery. Podpora přitom nemusí mít nutně formu finanční -- ta může svádět k dalšímu typu dobývání renty a kanálů pro kamarády kamarádů. Někdy by stačil stát/kraj jako garant spolupráce, dialog se zástupci jednotlivých regionálních klastrů atd. Mikrosféra skýtá velké možnosti. Export je jistě v zájmu ČR, ale ještě větší zájem je, aby se přínosy z exportu vracely do ČR a zde sloužily k rozvoji domácích výrob a nikoliv k únikům do daňových rájů... Zkrátka jde o to rozproudit inovativnost výrob, jak říká doc. Čuba -- je třeba hledat peníze tam, kde jsou a ne tam, kde nejsou. Přednášky doc. Čuby bych pro budoucí ministry dala jako povinnou literaturou.

Velkým problémem české mikrosféry je tendence uchopit ziskovost na bázi stlačování nákladů. Dupáním po lidech bychom ale růst neměli. Základní otázka není, kolik lidí vyhodím, kolik jich přinutím pracovat za minimální mzdu 60 hodin týdně, ale KDE (Z ČEHO) vezmu přidanou hodnotu? Čím budu jiný? Nemusí jít jen o technologie, ale také např. o design, či zkrátka vtip. Češi dokáží mistrně improvizovat a být kreativní (stačí se podívat na nedělní pořad Přemka Podlahy), ale tyto kvality se musejí více odrážet ve vedení firem a v byznysu jako takovém. Stabilizační struktury na mikroúrovni nemusejí mít nutně podobu japonských keiratsu, ale lokálních provázaných struktur, družstevních koncernů apod. Synergická spolupráce mezi vládou a kraji by zde mohla být ku pomoci. Snad ještě jedna poznámka k mikrosféře. Mnoho věcí se v ekonomice dá napravit, někdy hůře někdy snadněji. Mezi nejhorší ztráty ovšem patří ztráta dovedností a znalostí. V situaci, kdy mizí obory, příp. se cíleně likvidují (lázeňství) nejde "jen" o to, že mizejí pracovní místa. Mizí totiž know-how, které by mělo být klíčové. Zde se samozřejmě otevírá nekonečná otázka fungování našeho školství a pohrdání manuální prací (a tím i učňovskými obory), které se bohužel velice rozšířilo.

Vláda by měla mít představu ohledně žádoucího vývoje jednotlivých složek HDP (dekompozice na spotřebu domácností, investice soukromé a vládní, celkové vládní výdaje a čistý export). Např. spotřeba českých domácností je dosti nízká (okolo 50% HDP), většina západních zemí má podstatně více. A země, které mají podobnou výši jako ČR (Švédsko) ale mají mnohem vyšší individualizovanou spotřebu veřejných statků. Země, které rostou jen čistým exportem, jsou typicky země ve fázi dohánění, pro vyspělou zemi je to podivná strategie. Představa toho, co je zde pro levici optimální, by bylo žádoucí slyšet.

Určitá část levice se vyznačuje permanentní kritikou do vlastních řad s tím, že řada politiků (vlastně téměř všichni), kteří se k ní řadí, vlastně levicoví nejsou. Protože je nezajímá gender, jsou málo (či vůbec) zelení a nevěnují se multikulturnímu dialogu. Stejně tak kritizováni jsou významní zahraniční levicoví politici -- Chávez byl podle nich autoritář, Morales nedokáže sjednotit indiánské kmeny, Lafontaine jednou zradil.... Dobrý zkrátka není vůbec nikdo. Možná by tato část levice mohla popřemýšlet, jestli svým "vylučováním z řad nás slušných" nedělá užitečného idiota pravici.

Pokud někdo na levici neustále hledá čistého, neposkvrněného, s těmi jedinými správnými liberálním názory, pak se obávám, že se musí z politiky přeorientovat na sledování Hajaji.

Velice oceňuji poslední články Jana Kellera v Právu, ve kterých se právě nad touto skutečnosti pozastavuje, v tom posledním pak přímo hovoří o čtvrcení levice tak, aby pravice přeci jen neprohrála tak drtivě. Možná, pokud vehementně prosazuji určitá témata v politické rovině, měl bych se ujistit, že o ně taky někdo stojí. Pokud ne, stávám se totiž generálem bez vojska.

V boji, včetně volebního platí: nepřítel je jen jeden. Pokud se budu rozptylovat vedlejšími liniemi a bude vést boj na více frontách, nemohu zvítězit. Taktika není totéž co strategie. A i když mám ty sebeušlechtilejší cíle, tak si jaksi musím zajistit, že se dostanou jako agenda a někdo je bude prosazovat, pokud ovšem nechci lkát v kavárně nad zkažeností světa.

K tomu patří i další poučky pro vedení boje: nesnažím se zalíbit nepříteli (to spíš značí, že něco dělám špatně), pokud mám mocného spojence, využiji ho. Menší názorové rozdíly nehrají roli. A pokud je spojenec v boji, neznamená to, že bude spojenec napořád. I zde platí, že země (strana) má stálé zájmy, nikoliv stálé spojence. V politice je třeba mít výsledky.

Levice bezesporu není sbor archandělů Gabrielů. Pokud ale chce dominovat české politické scéně a nespoléhat se jen na to, že se pravice (jako obvykle) znemožní sama, je potřeba otupit osobní animozity a hašteřivost. Dále pak je nutné vybudovat skutečné odborné zázemí, kdy expertní týmy by měly být doplněny nestraníky, které nezajímá, co Lojza řekl o Pepovi s tím, že je nutné se tak pomstít Frantovi. Odborné výstupy a dlouhodobá strategická práce by měla být doplněna rozvojem vlastních mediálních a školících struktur. Mnoho práce je na komunální úrovni -- řada levicových představitelů uvažuje o rozvoji participativních technik jako témat komunálních voleb příští rok.

Právě zvýšení občanské účasti na veřejném (nejen politickém, ale i ekonomickém) dění by mělo být dlouhodobým strategickým úkolem levice. Neboť co jiného je úkolem levice než emancipace člověka.

Vytisknout