Normalizace, rok čtyřicátý pátý

19. 8. 2013 / Jaroslav A. Polák

Ona noc z 20. na 21. srpna roku 1968 Čechoslováky šokovala, i když, zpětně vzato, zase tak překvapivá nebyla. Pomineme-li morální hledisko, je třeba uznat, že z čistě geopolitického a velmocenského hlediska bylo Brežněvovo rozhodnutí racionální. Podíváme-li se na mapu tehdejší Varšavské smlouvy, znamenala by ztráta Československa vytvoření opravdu nepříjemného klínu zaraženého do tohoto mocenského bloku. A navzdory ujišťování tehdejší československé mocenské elity, že "věrni zůstaneme", nebyly Brežněvovy obavy, že Československo ztratí, neopodstatněné; už proto, že zaznívalo volání po demokratických volbách. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že reformní komunisté v čele s Dubčekem byli poněkud naivní. Nicméně mám na paměti, že po bitvě je každý generálem.

Tak či onak -- stalo se. Mocenská elita byla postavena před vážné rozhodnutí zda se postavit na principiální odpor, jehož výsledkem by byla Sovětským svazem vytvořená loutková vláda, nebo zda se pokusit uhrát nějaký kompromis. Jak je známo, rozhodli se pro druhou variantu. Toto rozhodnutí shledávám pochopitelným, ale z dlouhodobého hlediska špatným, protože ta míra nezávislosti, jež nám zůstala, nestála za to, co následovalo, totiž konec jednoho snu, konec společného úsilí o lepší osud naší země.

Saint-Exupéry rozvíjí v Citadele myšlenku, jež je mottem této úvahy, tedy že je to především sebepřesah jak jednotlivých lidí, tak i společnosti jako celku, co má být údělem člověka:

"'V tom je totiž,' říkal můj otec, 'veliké tajemství člověka. Když lidé ztratí to podstatné, nevědí, co ztratili. Stejně jako to nevidí lenivci, kteří se krčí v oázách pod svými zásobami. Ano, to, co ztratili, se samozřejmě nedá vyčíst z hmoty, neboť ta se nezměnila. Pořád dál před sebou vidí stejnou směsici ovcí a koz a příbytků a hor, jenže to všechno už netvoří panství...

Když lidé ztratí smysl říše, nepostřehnou, že sami kornatějí, ztrácejí svou podstatu a odnímají věcem cenu. Věci zůstanou na pohled stejné, co je však diamant nebo perla, když po nich nikdo netouží? Totéž, co broušené sklo. I dítě v kolébce ze sebe cosi ztrácí, přestane-li být darem říši. V první chvíli to však nevíš, neboť se jeho úsměv v ničem nezmění." (Citadela, s. 45)

A přesně to se nám stalo. Ztratili jsme "smysl říše". Uzavřeli jsme se do své konzumní subjektivity a schraňovali zrno, které nám bylo předhazováno. Přestože dál zněla budovatelská hesla, bylo to jen dunění prázdného sudu. Navzdory všemu ukrutnému, co se dělo počátkem padesátých let, lidé zde "budovali věž", a ve většině z nich byl "smysl říše" přítomen. Stejně tak v druhé polovině šedesátých let. Lidé byli schopni velkých činů i obětí, byli schopni ohromného entuziasmu, jehož vrcholem bylo Pražské jaro.

Poté, co nastala "normalizace", toto všechno vyhaslo. Zatímco v roce 68 se lidé dobrovolně vzdávali zlatých předmětů v rámci sbírky na "Zlatý poklad" Fondu republiky, v době, jež následovala, se příznačným mottem doby stala věta "Kdo nekrade, okrádá rodinu." A to je mimochodem ten pravý důvod zoufalého činu Jana Palacha, nikoli boj proti komunismu (Grebeníček měl samozřejmě pravdu).

Lidé byli autoritativní vládou uvrženi do subjektivity, pasivity a bezduchého konzumerismu a není divu, že nakonec začali pošilhávat po mnohem barvitějších formách konzumu na tehdy polomytickém Západě, a že ochotně pustili k vodě vnitřně vyprázdněnou "věrchušku" hned, jak to to bylo možné.

Ovšem ani občanům zemí s demokratickou tradicí se ona ztráta smyslu nevyhnula. Po (dle mého názoru úžasném, leč předčasném) sociálním vzepětí v podobě hnutí hippies a studentských "maoistických" revolt nadešel, Lipovetského slovy řečeno, "soumrak povinnosti" spojený nárůstem individualismu a konzumerismu i tam, byť vyhasnutí společenského entuziasmu nebylo spojeno s tak radikální událostí, jakou byla u nás invaze sovětských vojsk. Budoucnost měla patřit japíkům a jejich stínu -- punkerům. To, co u nás udělal z lidí "reálný socialismus", udělal z Britů neoliberální thatcherismus atd.

Nastal rok 89 a to, čemu říkám "velké nadechnutí". Tehdy byl potenciál znovu začít "budovat věž", byl zde elán i ochota k obětem. Nicméně "Sametová revoluce" byla lidem ukradena -- a ukazuje se, že jim byla ukradena již v jejích samých počátcích, aniž by si toho byli občané schopni všimnout. Heslo "Kdo nekrade, okrádá rodinu." zůstalo v platnosti, jen se už, krylovsky řečeno, nekradly cihly, nýbrž mnohem zásadnější komodity, jako například státní podniky. Lidé nakonec opět upadli do pasivity a stáhli se do svých nakrátko opuštěných normalizačních ulit.

"Aktivismus" se stal sprostým slovem, ve jménu individualismu bylo diskreditováno jakékoli úsilí o sebepřesah. Bez ohledu na to, zda vládla pravicová či levicová vláda, tlačil celý systém občany do pasivity a konzumu stejně, jako tomu bylo v letech 69-89. Přibylo možností konzumu, zvýšila se ale též míra existenční nejistoty, a ztráta smyslu říše" pokračovala dál.

Právě zde shledávám hlavní problém současné levice: Je hezké, že jí záleží na důstojném životě neprivilegovaných lidí, ale to má být pouze prostředek, nikoli cíl jejího snažení. Dokud bude soupeření mezi pravicí a levicí pouze soupeřením o způsob redistribuce zdrojů, nikam se neposuneme. Zdá se, že ani někdejší avantgarda, tedy komunisté, nedokáže přijít s vizí, jež by "chytla za srdce".

Občané to ale cítí, podvědomě, možná by to ani nedokázali zformulovat, ale cítí to. Lidé jsou i dnes, o tom nepochybuji, schopni a ochotni zareagovat na impuls, který z nich opět učiní společenství a dá jim smysl a perspektivu. A ten impuls může být i ničivý, pakliže neuspěje tvořivý, jako tomu bylo v případě nástupu Hitlera v Německu -- nelze totiž popřít, že nabídl Němcům přesně to, co postrádali -- hrdost, identitu a práci na společném díle. Stejně tak Mussolini v Itálii. Fašisté tyhle věci umí.

Proto je třeba, aby uspěla levice dřív, než jí lid ukradnou fašisté jakéhokoli druhu. A levice uspěje v tomto smyslu jen tehdy, bude-li schopna nabídnout něco víc, než jen vyšší příděly drobků z panských stolů.

Sleduji-li současné dění v naší zemi, zvláště pak vzestup nenávistných nálad ve společnosti, jsem zneklidněn a mám vážné obavy, zda levice svou chvíli již nepropásla. Doufám, že se mýlím.

SAINT-EXUPÉRY, Antoine de. Citadela. 2. úplné vyd. Praha: Vyšehrad, 2004, 438 s. ISBN 80-7021-706-5.

Vytisknout