K diskusi o filozofii vědy

21. 8. 2013 / Boris Cvek

Ve filozofii je naprostou samozřejmostí, že existuje mnoho rozdílných východisek, která plodí vzájemnou kritiku, a proto by mne naprosto nepřekvapilo, kdyby někdo postoj, obsažený v mých skriptech, kritizoval třeba z pozic dnešního "vědeckého realismu", jaký zastává filozof Stathis Psillos.

Taková debata je vždy cenná, protože ukazuje meze různých filozofických pojetí nebo přinejmenším rozmanitost způsobů, jakým se vzdělaní a poučení lidé mohou dívat na tutéž věc.

Nicméně to vždy vyžaduje určitý rozhled a vyrovnání se s argumenty protistrany. To, co ukazuji ve svém miniskriptu, je založeno na současné nejlepší literatuře o filozofii přírodních věd a vystihuje to určitý vývoj této disciplíny od konce 19. století po dnešek, a s tím se právě mí kritikové vůbec nevypořádali.

Historické pojetí vědy má ve filozofii přírodních věd zásadní význam a nedělá to z ní v žádném případě historii přírodních věd. Abychom totiž dokázali popsat, co to je vlastně prosazení se vědecké hypotézy, musíme se podívat na to, jak se to reálně dělo a děje.

S tím přišel Kuhn a zejména to pak po něm radikalizoval Feyerabend. Podle Stanford Encyclopedia of Philosophy je Feyerabend "one of the twentieth century's most famous philosophers of science".

Chápu, že pro mnoho lidí může být Feyerabendovo pojetí filozofie vědy "divné", nicméně ve filozofii vědy je to už dávno něco, co prostě k této disciplíně patří a s čím je třeba se nějak vyrovnat (k Feyerabendovi se např. hlásí možná nejvýznamnější filozof přírodních věd současnosti, Bas Van Fraassen, v knize The Empirical Stance, kterou vydala Yale University v roce 2002).

Mí kritici ostatně vůbec na žádnou současnou literaturu z filozofie přírodních věd neodkázali, zatímco já ve svých miniskriptech vycházím např. z těchto knih, které tam explicitně cituji:

Ben-Menahem Y., Conventionalism: From Poincaré to Quine, Cambridge University Press 2006, Newton-Smith W. H. (editor), A Companion to the Philosophy of Science, Blackwell 2000, Ryckman T., The Reign of Relativity, Oxford University Press 2005, Stenholm S., The Quest for Reality: Bohr and Wittgenstein -- two complementary views, Oxford University Press 2011, Van Fraassen B.C., The Empirical Stance, Yale University Press 2002, Harman P. M. , The Natural Philosophy of James Clerk Maxwell, Cambridge University Press 2001, Janiak A. & Schliesser E. (editors), Interpreting Newton: Critical Essays, Cambridge University Press, 2012, Hacking I. Representing and Intervening: Introductory Topics in the Philosophy of Natural Science, Cambridge University Press 1983, Hackett E. J., Amsterdamska O., Lynch M., Wajcman J. (editors), The Handbook of Science and Technology Studies, MIT Press 2007

Pokud jde o představu pana Wagnera, že tím, že ztratíme víru v to, že přírodní vědy popisují svět ahistoricky, reálně, že cílem vědců bylo popsat svět tak, jak je (zde bych čtenářům velice doporučil knihu I. Prigogina, nositele Nobelovy ceny za chemii, a I. Stengers Řád z chaosu, v níž mimo jiné ukazují, jak přírodní vědci už v 19. století chápali program přírodních věd nikoli jako popis reality, jak je o sobě, ale jako převod zkušenosti, kterou máme se světem, na mechanické síly za účelem její lepší přehlednosti a srozumitelnosti - ostatně něco podobného hlásal Ernst Mach, jímž se ve svém miniskriptu také zabývám jako klíčovou osobností počátků filozofie přírodních věd), že tím vědu ideologizujeme, pak je tomu přesně naopak.

Názor pana Wagnera má svou historickou genezi a je už dobře popsáno, jak od Galilea až po Huxleye vědci manipulovali veřejné mínění, aby vytvořili právě tuto představu, které pan Wagner tak nábožně věří a která je plodem indoktrinace a ideologie.

Např. Feyerabend v celém svém díle právě na tohle ukazuje, tohle odmítá a snaží se vědu odideologizovat, tedy zbavit ji jejích osvícenských předsudků, vidět ji reálně a střízlivě jako historický proces.

V tomhle po Feyerabendovi pokračuje dnešní filozofie přírodních věd celkem běžně. Za citaci možná stojí těchto pár vět z knihy P. M. Harmana: The Natural Philosophy of James Clerk Maxwell (Cambridge University Press 2001), str. 200-201:

Pan Wagner si navíc plete filozofii přírodních věd s tím, jak se vědci v jednotlivých disciplínách učí interpretovat své experimenty, tohle je přece vždycky věc těch disciplín samotných. Filozofie přírodních věd nemůže být zodpovědná za to, zda se někdo ve fyzice špatně naučil statistiku nebo v buněčné biologii mikroskopování. Mé miniskriptum právě ukazuje, co filozofie přírodních věd je, kde se u Poincarého, Duhema a Macha vzala, jaké otázky si kladla a jak se její diskurs postupně přes Vídeňský kruh a Poppera posouval až ke Kuhnovi (kdo si myslí, že jsem Kuhna pojal nějak nestandardně, ať si najde jeho jméno ve Stanford Encyclopedia of Philosophy), Feyerabendovi a do dnešních časů.

Vytisknout