Kolektivní neodpovědnost

4. 6. 2013 / Jan Molič

Je skvělé, že Vláda poskytla peníze na stavbu hráze, byť provizorní, vlastně nefunkční. Důležité je, že hráz máme! Všichni dělali co mohli, ani v Německu by to za jedenáct let nestihli lépe. Tak na mne působilo vystoupení premiéra Nečase v Zálezlicích. Brodiv se ve vodě, skoro jako by chtěl poplácat starostu po ramenou, řka Co jsme si, to jsme si, však ono to nakonec dobře dopadne!

Jeden by čekal alespoň nějaká slova odpovědnosti. Alespoň připustit, že ne všechno bylo uděláno dobře; co dobře, šlendrián že to je! Nebo dokonce, kdyby konkrétní lidé nesli konkrétní odpovědnost?! Utopie. Tradicí vezdejší je utopit všechno v kolektivní (ne)vině. Pár týdnů se budou chvástat, že to byli právě oni, kdo pro věc udělali nejvíce a pak, až opadne voda, spláchne se pod koberec i nutnost hledat viníky. Pojedeme dál jako by se nechumelilo. Vždyť se taky nechumelilo, pršelo.

Na dvou vinících se přeci všichni shodnou: voda a nedostatek peněz. S vodou toho moc udělat nelze, leda nestavět domy vedle řeky (že by se někdo poučil od Keltů, kteří své oppidum postavili nad Zbraslaví a nikoli v nyní zatopené Zbraslavi?) No a peníze prý nemá nikdo. Magické zaklínadlo dneška. K tomu dodám pouze takové, že působím ve státní instituci, kde nedávno vyměnili (nedávno vyměněné) zámky, přičemž nezapomněli ani na WC a "legrace" vyšla na pouhých 800 tisíc Kč.

Vody i peněz je tu dost. Problém tkví v tom, že oboje se dostává tam, kam nemá. Potřebovali bychom totiž politiky-manažery, zatímco máme politiky- celebrity. Těm nejde tolik o věc, nýbrž o slast z moci. A že jich tu je taky moc!

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 4.6. 2013