Archivní marmeláda

4. 6. 2013 / Jan Sláma

Dnes na to vzpomínám se stejnými pocity jaké má člověk, když naletí podvodníkovi. Těch se zde odkudsi z prohnilého ledví národa vynořila řada. Vylézali, zmocňovali se bohatství, které národ s větší či menší chutí vytvářel a zanechávali je v podobě chitinové skořápky podobně jako když pavouk odhodí vysátou mouchu. Zůstaly po nich trosky továren, které dávaly obživu lidem, rozvrácené zemědělství, upadající školství.

Dva z protagonistů ,tehdy nových "progresivních"přeměn, byli na žádost pana Havla vysláni z Prognostického ústavu jeho šéfem Valtrem Komárkem, jako schopní ekonomové. Jeden z nich nám visel u silnice na bilboardu s touhou býti prezidentem. Ten druhý se jím skutečně stal. Oba ale především vyhověli požadavku a objednávce lidí, kteří jako svůj cíl viděli obrovský finanční zisk. To se samozřejmě veřejnosti nesdělovalo, naopak bylo hlásáno zachování výdobytků sociálního státu. Takové a podobné příběhy si můžeme přečíst v Šokové doktrině Naomi Kleinové.

Hledaly se cesty jak pro demontáž hospodářského systému využít přirozené hrabivosti občanů a našla se cesta v kuponové privatizaci. Jeden z jejích tvůrců, pan Ježek nedávno v televizní besedě na divácký dotaz na zničený průmysl a zemědělství pravil "nevšiml jsem si, že průmysl a zemědělství by byly zničeny". Tento nevidomý gentleman učí mladé ekonomy na VŠE. I pan Dlouhý v době svého ministrování říkal věci, po kterých člověk řešící denně praktické ekonomické záležitosti jen nevěřícně kroutil hlavou.

Zejména zemědělství, které bohatě bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost národa bylo líčeno jako cosi co jen devastuje přírodu. Televize hojně zásobovala diváky obrázky oprýskaných zdí zemědělských staveb a strojů zarostlých v kopřivách. Bylo raženo dogma, že jen soukromý zemědělec může mít správný vztah k majetku. O mnoho let později se začaly ukazovat záběry zbídačených koní a hladových krav už od těch soukromých farmářů. Samozřejmě se jednalo v obou případech o záměrně falešný pohled. Zneužívá se tak technika sdělovacích prostředků k ovlivnění veřejného mínění, což je nemorální.

U průmyslových podniků docházelo k jejich rozprodeji, který většinou končil likvidací podniku, kterému předcházelo jeho vykradení a rozprodání strojů a vyhození zaměstnanců. Ti si to samozřejmě nechali líbit, protože tam kde se nechce nic vyrábět nemá stávka žádnou sílu. A co dělat jiného?

Vlády, aby zabránily masové nezaměstnanosti, se podbízely zahraničním investorům všemi cestami, jen aby lidé měli práci, byť to stálo ztrátu zemědělských pozemků, úlev daní a dalších výhod, které byly využity , aby pak často tyto podniky zemi opustily a šly drancovat jinam.

Záměr kořistníků pokračoval rozbíjením silných států. Masarykem budované Československo se náhle stalo nepohodlným. Ne občanům, ale několika politikům, kteří zastupovali cizí zájmy. Generace, které rozdělení zažily si tuto historickou křivdu ponesou a předají ji dalším. Byla li amnestie snad velezradou,pak zničení Československa jí bylo určitě. Ohlupování lidí pokračuje občasnými vzpomínkami, kde si účastníci libují jak to dobře provedli a jak jsou s výsledkem lidé spokojeni. Ne, nejsou a pamatují si.

V těch dobách se také rodili noví politici. Ta starší garnitura vznikla z disidentů. Někteří z nich se udrželi jen nějaký čas a pak se kamsi vytratili. Jiní se natrvalo pevně uhnízdili ve Sněmovně, aby se stali jakýmisi dědičnými poslanci, něco jako středověká šlechta. Vyskytují se dokonce takoví, kteří do poslaneckých lavic dorostli téměř z dětských kalhotek. Jsou to politici z povolání, neznalí praktického života, lidé kteří nikdy skutečně nepracovali. Ani zde se příliš neukazují, spíše se snaží zůstat nenápadní.

Jim se podobají někteří pozdější politici. Ti se například po převratu obratně a účelově vetřeli do místních zastupitelstev díky flegmatické veřejnosti. Ačkoli sami vládli jen mizivou schopností organizovat rozkvět svých obcí, dokázali konformním postojem vyhovět finančním zájmům místních podnikatelů. Ti se oplátkou postarali o jejich opakované zvolení a pak už jejich postupu nestálo nic v cestě. Manévrováním mezi politickými stranami, které opouštěli a do jiných vstupovali, demagogickými projevy, pokud vůbec byli schopni a ochotni se jimi obtěžovat, tvořili svou politickou kariéru. Takoví lidé se nacházejí mezi našimi zákonodárci. Jsou tam ovšem i lidé kvalifikovaní a vzdělaní. Je ovšem otázka v čí prospěch své schopnosti využívají. Jsou i takoví, kteří do politiky vstoupili s upřímnou potřebou podílet se na změně k dobrému. Zajímavé je ale, že takoví lidé tam dlouho nevydrželi.

Dnes si bohužel nemyslím, že naši zastupitelé, zejména v zákonodárném sboru jsou výkvětem národa. Je smutným faktem, že ze stran, které takové zastupitele vysílají se formují i vlády. Dnes ta, zítra jiná. Když se na současnou vládu podíváme, je to smutný pohled.

Jsa poučen mými oblíbenými westerny, které popisují dobrodružství při dobývání amerického Západu, což naznačuje i název těch románů, domníval jsem se mylně .že i u nás dojde k podobným jevům jako na širých pláních Západu. Tam se zpravidla objevil bezohledný kořistník, který se všemi prostředky včetně vražd zmocňoval veškeré okolní půdy, aby pak, když už byl pevně usazen na nakradeném majetku, vyžadoval nastolení práva, které mu mělo jeho lup ochraňovat .

V našich podmínkách se jaksi vymykáme románové předloze. Většinou se neobjeví statečný pistolník, který se o průchod spravedlnosti postará, ale ani oni kořistníci nebojují všemi prostředky za "od teď" tvrdé vymáhání zákonů. Ani o tvorbu takových zákonů, které by měly šanci nastolit řád a pořádek.

Zdá se, že ta doba, kdy už bude vše pevně v rukách těch, kteří zmíněné vše mají, ještě nenastala. Spíše je to ale tím, že podmínky jsou přece jen jiné než v oněch románech. Tam byla možnost zmocnit se majetku, ale o tunelování státních zakázek nebylo ani zmínky.

Co můžeme od budoucnosti očekávat? S novým rokem jsme dle majského kalendáře opustili éru zmaru a destrukce a ocitáme se na prahu "zlatého věku". Od prahu k vybudování je ovšem dlouhá cesta. Někteří z nás si spojujeme tento začátek s nástupem lidem voleného prezidenta. Člověka plného energie, odpočatého dlouhým přemýšlením ne venkově.

Ovšem jak jinak, než v duchu tradic bulvárních ničemností se objevují úvahy o prezidentově viroze. Shodou okolností mne též postihla a chvíli mi trvalo než jsem pochopil, co tím bulvár myslí. Podobně se objevují už i záměry jak zlikvidovat cílenou pomluvou ty pracovníky justice, kteří se odvážili pomyslet na změny promlčecích dob minulých zločinů. Už to, že instituce promlčení existuje, dokonce i u vraždy, je cosi hrůzného.

A tak se mezi námi objevili lidé, kteří hanebnými způsoby nabyli majetku a nyní se tváří, že je vše v pořádku. Chtějí, aby byli považování za elitu, za úctyhodné, aby byli vyznamenáváni, obdařeni privilegii, Od převratu na tom bylo cíleně pracováno. Pan XY sice ukradl, možná vraždil, ale nic mu nebylo prokázáno a teď, když přichází v drahém obleku do soudní síně k divadlu pro hloupou veřejnost, doprovázen skvěle placeným právníkem s pohrdavým úsměškem na tváři ví, jak divadlo skončí.

Naše pokřivené a nemohoucí právo je sice očistit může, ale my bychom si je měli pamatovat. A dát jim najevo, že si je pamatujeme. Ať se se svými miliardami zalknou. Pak jim zbyde jen společnost jim podobných.

Přes všechny aféry a popřevratové křeče, ve kterých si lebedí sdělovací prostředky, bychom neměli zapomínat a hlavně si nenechat vzít své evropanství. Počin pana prezidenta Zemana s vyvěšením vlajky EU nás opět postavil do řady zemí, které nejsou jen formálními členy.

Šance, které jsou nám dány a které výborně popsal Jeremy Rifkin v Evropském snu, bychom měli budovat, rozvíjet a ne se vyžívat v hledání hloupostí, které jsou samozřejmě k nalezení i u nás. Pro některé sdělovací prostředky a k nemyšlení vychovávané lidi jsou ovšem jednotné tvary banánů zajímavější než třeba jednotný daňový systém, či společný boj proti korupci.

Pro život v EU by měli být lidé vychováváni a o mimořádných přednostech, které skýtá by měli být skutky přesvědčováni. Významnou úlohu by zejména měla mít výchova mladé generace . Výchova k evropanství. Je mi známo , že se jí zabývají pedagogické dokumenty škol, ale jsou li o potřebě výchovy k evropanství přesvědčeni učitelé, nevím. Nebudou li takovouto výchovu vést přesvědčení učitelé, bude snažení ne li marné, pak mnohem obtížnější, zvláště pak v prostředí naplňovaném nevraživostí k EU,živené lidmi, kteří se obávají nastolení řádu a pořádku.

Vytisknout