O špičkovost až tolik nejde

23. 5. 2013 / Jan Mertl

Špička je geometrický útvar, který je malý a z definice zahrnuje jen úzkou skupinku lidí na pomyslném vrcholu. Navíc na špičkách například hor či kopců fouká a lidé tam většinou zůstávají jen chvíli. Je asi hezké tam někdy být, ale pro existenci člověka to velký význam nemá a také je docela jedno, jestli tam vylezeme tento rok nebo až ten příští.

Bohužel, v souvislosti s úsporami finančních prostředků dochází k tomu, že se hledají kritéria, podle nichž by bylo možno lidem racionálně zdůvodnit, že financování právě jejich činnosti už není možné provozovat. Nějak jim to přece dokázat musíme! Nechápeme přitom, že peníze se přizpůsobí jakékoli společenské konfiguraci -- důkazem je jak historický vývoj, tak i rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a přitom rozhodně neplatí, že v chudších zemích je apriori horší život. Daleko víc jde o to, za co peníze utratíme a jaká je kvalita tohoto života. A to samotné peníze a jejich alokace zařídit neumí.

Takovými kritérii ve vědě a výzkumu byl například kávomlýnek, který byl nejprve odborné obci předložen jako zjevená pravda, aby za pár let byly "odhaleny" jeho nedostatky. To je seriozní motivace? A i když bude nahrazen či doplněn něčím jiným, kde je jistota, že to tentokrát už bude "dobře"? Hodnocení vysokých škol i výzkumných institucí je přece krajně komplexní a dlouhodobý fenomén. Ne tak v Čechách, kde dle co nejjednodušší ("objektivní") tabulky poznáme dobrého kolegu na sto honů.

Samozřejmě -- nějaké hodnocení kvality a intenzity práce potřebujeme, podobně, jako se ve školách nelze zcela obejít bez známkování. Jenomže když se tahle kritéria povýší na nástroj třídění lidí a přidělování peněz, je někde něco špatně, stejně jako ve školství bychom neměli podle výsledků testů dopředu třídit žáky. Zoufalá touha po efektivitě nás pak nutí použít nástroje k jejímu měření v rozporu s jejich původním smyslem. Proč nechápeme, že klíčová je především vnitřní motivace a málokterý vědec či vysokoškolský pedagog se bude dlouhodobě seriozně věnovat své práci, pokud jí nebude věřit a nebude přesvědčen, že ji dělá na dobré úrovni? A že pokud to tak není, jediná lidská cesta je, aby mu to po nějaké delší době velmi citlivě řekli jeho kolegové?

Znalostní ekonomiku rozhodně nevybudujeme tak, že vystavíme lidi neustálým hodnocením, testům a na základě toho je budeme třídit. Oni si toho časem všimnou, ti energičtější se přizpůsobí a pravidla obejdou, ti méně energičtí rezignují a odejdou. Oboje je špatně. Systém hodnocení musí být citlivý a především lidský, musí si uvědomovat, že pracuje s lidmi, kteří se často dlouhá léta danému oboru či tématu věnují. S tím jsou spojeny i peníze -- proč si nepřiznáme, že v těchto oblastech je prostě žádoucí financovat i omyly, hledání, aktivity s přesahem do praxe či do společnosti, existenci týmů s různě podnětnými členy a že na efektivitu sice hledět musíme, ale ne až zas tak? Ekonomika přece funguje jako kruh a když to dobře nastavíme, tak se nám utracené peníze z druhé strany zase vrátí. A navíc: proč nechápeme, že v situaci, kdy zemědělství a průmysl v podstatě vyčerpaly svůj potenciál růstu, prostě máme na to, abychom si mohli se znalostmi a lidmi tak trochu hrát?

Tenhle přístup vůbec není zaměřen proti snaze o pěkné výsledky a o kvalitu. Jen říká, že tlak na výkon je příliš velký a že to zní sice hezky, ale ve skutečnosti to není až zas tak podstatné. Daleko důležitější je držet dobrý standard, seriozně se věcem věnovat a taky na něm opravdu spolupracovat. Ona už se potom nějaká ta špička na chvíli sama objeví. A ještě kacířská myšlenka -- jde nám víc o to, abychom byli na špičce, nebo o to, abychom měli ze (spolu)práce a výsledků dobrý pocit? To musíme být všude první?

Vytisknout