Aktuální význam květnového povstání

5. 5. 2013 / Milan Valach

Celkově se do povstání zapojilo asi 300 000 lidí, z nichž kolem 8 000 padlo v bojích.

A to vše při naprostém nedostatku zbraní, vojenského výcviku a po létech krutého nacistického útlaku. A přesto povstání vypuká ihned všude tam, kde jsou alespoň minimální naděje na úspěch. Vypuká jako spontánní projev nezdolné touhy po svobodě.

A není to jen povstání proti nacistickým okupantům. Cílem povstalců bylo obnovení demokracie, ale také nastolení sociálně spravedlivé společnosti. V tomto duchu se na mnoha místech zaměstnanci podniků již v tyto květnové dny ujímají jejich správy, přebírají je do svého vlastnictví.

To vše se nezrodilo ze dne na den. Ozbrojený boj proti okupantům je výsledkem jak předválečného zápasu za demokratickou a sociálně spravedlivou společnosti, jehož tradice přetrvává, tak silné organizační základny odbojového hnutí, která v rozhodujícím okamžiku vystupuje z ilegality a ujímá se organizování boje.

Nikdy se dostatečně neskloníme před statečností těchto lidí, kteří, ať již v domácím odboji a povstání, či v zahraničních armádách riskovali a často také položili svůj život za naši svobodu.

Oni jsou nám nejen vzorem, ale oni jsou také důkazem, že Češi (stejně jako lidé na celém světě) touží po svobodě a spravedlnosti a jsou ochotni za ně bojovat. Jejich statečnost a jejich boj je pro nás dnes příkladem, který jsme zavázáni následovat.

Dbejme nejen na to, abychom mohli být hrdi na naše předky, ale také na to, aby oni mohli být hrdí na nás!

Boj proti nacismu byl vítězně vybojován. Nacismus byl poražen za cenu nesmírných obětí a jen díky mezinárodními spojenectví všech protinacistických sil.

Jen díky tomuto vítězství můžeme dnes žít v mírové Evropě. A pro její existenci není potřeba, abychom se usmiřovali s Němci. Většina z nich je dnes stejným nepřítelem nacismu jako my. Avšak nikdo ze svobody milovných lidí, ať již jsou to Češi, Němci či kdokoliv jiný, se nesmí smiřovat s nacismem a jeho pohrobky. Zde smír není možný. Z důvodů prosté lidské morálky zde ani žádný smír nesmí být.

Jednou rozdrcená bestie nyní opět zvedá hlavu.

Část českých prodejných redaktorů¹⁾ a intelektuálů se snaží relativizovat nacistické zlo. Mnoho učitelů dějepisu na základních i středních školách o nacismu ze strachu, ano opět ze strachu raději mnoho neučí či neučí vůbec. Ti všichni vytvářejí úrodnou půdu pro znovuzrození této příšery.

Není možné zničit nacismus bez odstranění kořenů, z nichž vyrostl a dnes opět vyrůstá. Prohlubující se krize kapitalismu dnes zvýrazňuje až zarážející podobnost se společenskou, ekonomickou a politickou krizí v Evropě mezi světovými válkami.

Jak ukazují práce dnešních historiků, za podmínek krize, ohrožení společenských elit sociální revolucí, neváhají tyto elity využít fašistické a nacistické hnutí k jejímu rozbití. Nacistická strana v Německu se dostala k moci díky podpoře vysoké aristokracie, a to včetně bývalého císaře Viléma a jeho synů. Její existence byla možná jen díky skrytým i veřejným sympatiím ze strany policejního a soudního aparátu k nacismu a především díky štědré společenské i finanční podpoře velkých průmyslníků a bankéřů, a to nejen německých, ale i zahraničních.

Ale je zde ještě jeden skrytý kořen nacismu, agresivity a rasismu. Kořen, který na první pohled není patrný. Významný představitel Frankfurtského institutu sociálního výzkumu, E. Fromm ve své práci "Strach ze svobody" ukázal, jak každý vztah, v němž je jeden člověk podřízen druhému, vytváří u podřízeného agresi, zlobu, nenávist a celkovou změnu osobnosti v osobnost autoritářskou -- potenciálně tedy fašistickou.

Pokud ve společenském systému přetrvávají vztahy nerovnosti, nezměrné bohatství a moc u malé privilegované menšiny společně s pocity bezmocnosti u ovládané většiny, potud v jejím samotném jádru přetrvává zdroj nacismu. V podmínkách krize se virus rychle množí a s podporou těch samých "elit" se zmocňuje vlády nad společností.

To je situace, na jejímž prahu se nacházíme dnes, v takové společnosti žijeme.

Naše dnešní setkání k připomenutí památky protinacistického boje tak získává nečekaně aktuální význam.

Naše společné úsilí o prosazení přímé a ekonomické demokracie je pak bojem za sebezáchovu lidstva. Je bojem za odstranění všech vztahů, v nichž je člověk ovládán člověkem. Je bojem za konečné osvobození ode všech forem útlaku. Ale tím je také bojem za odstranění nejhlubší příčiny nenávisti, agrese a války, kterou tato nerovnost a nesvoboda přinášejí.

A to je důvod, proč se zde dnes scházíme při příležitosti povstání českého lidu proti nacismu. Naše dnešní shromáždění není ani začátkem, ani koncem tohoto boje. Ale je důležitou událostí k obnovení naší historické paměti, je důležitým setkáním k obnovení prosté lidské sounáležitosti mezi námi, kteří chceme žít ve svobodné a sociálně spravedlivé společnosti bez nenávisti a strachu.

Vědomí společně sdílených hodnot svobody, solidarity a rovnosti všech lidí je tím, co bychom si z dnešního setkání měli všichni odnést a šířit dál mezi ostatní lidi.

I my jsme dnes v podmínkách partyzánského boje proti megalomanské moci současných elit, proti ohlupujícímu vlivu konzumní kultury. Nemůžeme zvítězit jedním útokem, jednou demonstrací. Musíme udeřit dnes zde, zítra jinde. Jak se k nám postupně budou přidávat další a další lidé, bude narůstat naše síla. A po mnoha dalších demonstracích a jiných formách našeho společného boje bude nakonec taková, že změníme tuto společnost. Pak budeme dost silní, abychom žili ve světě, v jakém chceme žít my sami, a ne v takovém, jaký nám nadiktují shora.

V tomto boji nepolevíme. Naši předkové jsou nám vzorem. Půjdeme v jejich stopách dále.

P.S. Často slýcháme otázku, jak chcete dosáhnout změny společenského systému, jak chcete prosadit přímou a ekonomickou demokracii? Dějiny samy nám dávají příklad, jak dochází ke změně společenských systémů. Současní mocní, kapitalistická třída, se dostala k moci cestou ozbrojených revolucí. Nejprve silou porazila vládnoucí třídu aristokracie a omezila moc církve, aby s nimi následně uzavřela kompromis o rozdělení moci nad většinou společnosti, jak je velmi názorně předvádí Viscontiho film Gepard, ale také např. Moliérova divadelní hra Měšťák šlechticem .

Je užitečné udělat malou odbočku. Bohatnoucí buržoazie měla peníze, ale záviděla šlechtě její aristokratické tituly, vzhlížela k ní s touhou být jako oni. V citovaném filmu se takový kapitalista snaží přesvědčit starou aristokracii, že i on patří mezi ně, že má aristokratické předky, na což oni shlížejí se značným pohrdáním. Nyní je ve stejné situaci střední třída. Jen již nevzhlíží k aristokracii, ale ke svým kapitalistickým vzorům. "Být tako jako oni, a když to nejde, tak alespoň, aby nám občas poklepali na rameno a dali tak najevo, že jsme přece jen něco více, než ten plebs z ulice." Dokud je mysl těchto novodobých měšťáků otrávena touto buržoazní iluzí, dokud sní svůj kapitalistický sen, dotud mohou být jen lokaji velkého kapitálů, který ale nikdy nezískají. A když se přestane dařit, poslechnou hlas krysaře, seřadí se za jeho píšťalkou a utvoří novodobé fašistické zástupy (psal jsem o tom již dříve v článku "Vládci světa".

Až se tedy podaří překonat tuto největší překážku změny kapitalistické společnosti, až se nadšení pro nový spravedlivý společenský systém podaří rozšířit do celé společnosti, pak bude možná skutečná změna. A na rozdíl od buržoazních násilných revolucí bude snad dosažitelná i mírnějšími cestami. Většina může ochromit stát generální stávkou a současně probíhajícími masovými demonstracemi za splnění těchto demokratických požadavků -- přímé a ekonomické demokracie. Toto je také nátlak, i toto je násilná akce, ale změna společenského systému se jinak prosadit nedá. A za této situace bude mít teprve smysl např. blokáda vlády a všech důležitých státních institucí. Přinutíme je, aby odešli a rezignovali na své funkce. Nepůjdou-li dobrovolně, donutíme je k tomu. Toto je demokracie. Hlas většiny občanů je rozhodující mocí, kterou je nutné prosadit třeba i fyzickou silou!

Je jasné, že k tomu musíme mít i politickou organizaci, která bude tento boj iniciovat a organizovat. Možná, že jí bude právě HzPD.

1) Před několika dny odvysílala Česká televize v hlavních zprávách oslavnou reportáž o válečném hrdinovi, tankistovi, který zničil více jak 160 nepřátelských tanků. Jeho hrob konečně našli, tělo pietně vyzvedli a pochovali. Jen drobný dodatek, byl to tankista wehrmachtu. Česká televize uctívá památku hromadného vraha. I kdybychom vzali v úvahu, že kdyby odmítl bojovat, byl by popraven. Dostáváme obrázek hromadného vraha, který zabil více jak 600 lidí, jen aby sám zůstal naživu, zbabělce, jenž si váží vlastního života více, než života stovek jiných lidí. Ty je ochoten zabít ve službě zrůdné nacistické ideologii jen, aby sám zůstal naživu. Předpokládám, že redaktoři ČT si nepředstavovali sami sebe jako jedny z těch, které tento "hrdina" zavraždil. Toto je ona moderní forma kolaborace a jako taková by měla být posuzována a souzena!

Vytisknout