Zaneřáďme přírodu!

5. 5. 2013 / Milan Kohout

Pitná voda by měla být nasyceným roztokem chemikálií vyvolávající rakoviny ledvin a naše potrava by měla obsahovat co nejvíce olova a dalších výživných kovů.

To všechno jsem na vlastní oči viděl v Číně, kde jsem dělal umělecké projekty. V Číně, kam jsme ve své nedotknutelné podnikatelské svátosti vyvezli většinu našich bývalých továren a výroben zboží. Tam jsem viděl, jak se lidé dusí smrady a jedí karcinogeny prostoupené jídlo a zapíjí ho toxickou vodou.

Tam jsem viděl, jak se vyrábí závaly zboží, které nám v dnešní krásné a čisté společnosti dováží naši podnikaví podnikatelé a nabízí ve voňavých nákupních střediscích.

Podnikatelé, kteří se pak v našich médiích bijí do prsou a vykřikují, jak nám ten kapitalismus zlepšil životní prostředí a naše lesy a plíce už nejsou rozežírány leptavými průtržemi.

Bijí se do prsou a žádají naší oddanost a víru v ještě lepší zítřky, naplněné ještě čistším vzduchem a přírodou plnou usměvavých konzumentů.

Jenže naše zeměkoule je jen jedna malá zahrádka a nedají se na ní věčně stavět vyšší a vyšší zdi pokryteckých lží, které nám tito oslavovatelé svobodné společnosti a svobodné trhu stále budují.

To vše jsem si jasně uvědomil v industriálním centru čínské Sichuan provincie, kde se podél silnic tísní jedna továrna za druhou vlastněná naší západní "mravně čistou společností" a beztrestně a bezplatně vypouští do životního prostředí megatuny smrtících látek.

Jednou mě požádal nějaký místní "podnikatel", kolaborant s našimi západními kapitalisty, abych udělal performanci na pozemku jeho luxusního country clubu. Hned jsem si všiml, že byl obehnán neuvěřitelně vysokým a co nejzhuštěnějším plotem z bambusů.

Když jsem při performanci pomocí pily vytvořil průnik do jeho plotu, který se zuřivě bránil přijmout realitu, tak se přede mnou objevila jedna z těch mrtvých, smrdutých řek, unášejících odpady z výroby "našich lepších podmínek k životu", než za těch proklínaných komoušů. Komoušů, kteří nám tady za "totality" stavěli "krásné továrny".

Stará babička, která seděla před svým chudouňkým domkem na břehu té čínské smrduté stoky bez života, mi tenkrát řekla:

"Víte pane, já si ještě pamatuji, jak jsme tady jako děti lovili ráčky v průzračné vodě."

Přímá demokracie by měla žádat, abychom si zase na chvíli zakusili, co to je žít vedle hutí vyrábějících ocel na naše škodovácké automobily, v jejichž krásných plastikových sedadlech se houpají prdele celých našich rodin, odjíždějících do svých nově postavených domů v satelitních městech, kde všichni chceme zasednout a zahledět se na naše velkoplošné obrazovky, zatímco necháme příjemně vrnět klimatizátory a pilně pracující pračky...

Přímá demokracie by měla žádat, abychom drasticky omezili spotřebu toho, co vlastně k životu vůbec nepotřebujeme.

Přímá demokracie by měla zajistit, abychom už nevyváželi naše pokrytecké svinstvo k sousedovi na zahradu.

Přímá demokracie by měla žádat, aby se už nikde na zeměkouli lidé nedusili v nedýchatelném vzduchu a nebyli nuceni vstřebávat karcinogeny ze své stravy jen proto, že někdo staví kolem svého pokrytectví přísně privátní ploty.

Ploty, které ohraničují především naše mozky a naše svobodné a rozumné myšlení.

Děkuji za pozornost,

Váš Milan Kohout

Vytisknout