Bezmoc (ne)mocných?

14. 3. 2013

Druhá možnost je kolegiální solidarita. Tu jsem zamítl hned, neboť neznám povolání projevující větší soutěživost a rivalitu (snad kromě herecké branže), než jsou novináři.

Třetí možností by mohla být opravdová antipatie tisku a dalších médií vůči neomalenému komentátorovi a poučovateli, jemuž však popravdě někteří (opakuji: někteří!!!) "všeználkové" mezi publicisty svým všeobecným rozhledem a vědomostmi nesahají ani po límeček u košile. Ani tady jsem nenašel definitivní rozluštění problému. Znám řadu novinářů inteligentních, ve svém oboru poučených, nebo aspoň inteligenci a vědomosti dokonale předstírajících, kteří by podobnou frustraci neměli mít zapotřebí.

Nakonec se nabízí docela obyčejné východisko: mocná česká média onemocněla. A nemoc je povahy psychické. Onemocněla strachem z bezvýznamnosti a stresem z ponížení. Prožila si totiž během prezidentské volby na vlastní kůži a velmi intenzívně známé arabské přísloví o štěkajících psech a karavaně, která bez ohledu na jejich blafání pokračuje v cestě. Přes veškeré investice (myslím tím finanční i lidské) zakusila hrůzný pocit bezmoci a zbytečnosti, neboť zjistila, že na téměř tři miliony lidí této země nemají takový vliv, jaký si představovala.

Je zcela zřejmé, že dnes už vůbec nejde o souboj Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. A lehce upadá v zapomnění, kdo vlastně proti Zemanovi kandidoval. Je mi pana ministra až líto, jak snadno byl odhozen a stal se přebytečnou a málo funkční rekvizitou. Už ho nikdo neadoruje, naopak se od něj postupně jeho příznivci štítivě odtahují jako od lasagní plněných tím nepravým masem. V mediích si dnes sotva špitne, snad ho pouze nechají roztomile zamumlat do veřejnoprávní televize, že v příštích týdnech připomene premiérovi problém tříměsíční absence ministra na MO. A na pomoc se znovu bere Václav Havel, snad proto, že se už tomuto "použití" nemůže bránit (pokud by ovšem byl takové sebereflexe na konci života schopen). Snad by mi odpustil, že jsem si i já tak trochu půjčil jeho titul.

Pro další duševní zdraví národa je skvělé, že se o podstatnou část bezmoci spolu s medii dělí i tzv. celebrity ze společenské a kulturní sféry. Také jim se zhroutil sen o neomezené manipulaci částí české veřejnosti. Dostalo se jim tvrdého ponaučení, že divoké modely volební a reklamní kampaně a "masáž v americkém stylu" na českou náturu neplatí, že nemají neomezený patent na rozum ani na "pravdu". Koneckonců se o tom přesvědčují i soukromé televize, které jsou mnohdy nuceny z hlavních vysílacích časů odstraňovat pořady obdivované v jiných kulturních oblastech euroatlantické civilizace, protože u nás mají sledovanost minimální.

Český občan, divák a čtenář prostě zklamal. Byl jsem překvapen tím, že jeho povahu nepochopil například ani Zdeněk Svěrák, který na její zvláštnosti založil celou svou celoživotní cimrmanovskou kariéru. Možná jsem mu ale příliš fandil, nebo ho přeceňoval. Asi by to spíš pochopil Ladislav Smoljak.

Domnívám se, že některá česká media nesou následky za to, že pozapomněla na svůj hlavní úkol: objektivně informovat a komentovat svět kolem nás. Proč místo toho chtějí udílet rady, ovlivňovat a masírovat veřejné mínění (a proč například panu režiséru Hřebejkovi prošel beztrestně jeho výrok o třech milionech rudohnědých podsvinčat), to už je téma na jinou diskusi.

A dostali bychom se možná do oblasti konspirativních teorií.