Z archívu Jana Čulíka:

Proč v zemi rozkradeného kapitálu nemůže fungovat druhý důchodový pilíř

14. 3. 2013

Z archívu Jana Čulíka

Proč je Klausova privatizace špatná

Tento pořad, který připravil Jan Čulík, se vysílal v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v lednu 1991.

Téma HLASY A OHLASY

Hlasatel č. 1: Půlhodinové pásmo informací, názorů a dojmů z Československa. Připravili Karel Friedrich, Ivan Binar a Josef Spišiak.

Hudba

Hlasatel č. 1: Způsob, jakým se v Československu provádí privatizace - a to stejně tak v malém, jako ve velkém - je nejednou vystaven kritice.

Jedním z nejvýraznějších kritiků celkového pojetí kupónové privatizace je londýnský ekonom František Nepil. Vystudoval matematiku na oxfordské univerzitě, a pak pracoval čtrnáct let v londýnské City jako finanční odborník, u firem Datastream, Akroyd and Smithers Futures a u investiční banky Warburg Securities. Nyní je nezávislým finančním konzultantem. V rámci demokratické diskuse jsme se rozhodli, že věnujeme dnešní a zítřejší Hlasy a ohlasy Nepilovým názorům. Dnes se budeme podrobněji zabývat jeho kritikou kupónové privatizace, zítra uslyšíte reakce některých československých ekonomů na tuto kritiku. Není snad bez zajímavosti, že Nepila nedávno na toto téma interviewovalo v pořadu o transformaci východoevropských ekonomik anglické zahraniční vysílání rozhlasu BBC a vyšel mu také příspěvek v týdeníku Economist.

František Nepil vypracoval celou samostatnou alternativní privatizační strategii, která by byla podle jeho názoru pro Československo podstatně výhodnější než nynější kupónová privatizace. V kostce řečeno, Nepil navrhuje, aby československý stát jednotlivým občanům vrátil hodnotu jejich důchodových pohledávek, tolika jejich úspor důchodového pojištění, o nichž v minulosti slíbil, že jim zajistí slušný starobní důchod. Tato částka, která byla investována do československého hospodářství, se dá přesně vypočíst. Občané by ztratili nárok na státní důchod a za vrácené peníze by si zakoupili soukromé důchodové zabezpečení u soukromých důchodových fondů. Vzájemně si konkurující soukromé důchodové fondy by za tyto investice zakoupily už v tržním prostředí jednotlivé československé podniky, a tak by okamžitě v Československu vznikl kapitálový trh takové struktury, jaká existuje v západních zemích. Bez takového kapitálového trhu totiž v Československu nemůže tržní systém řádně začít fungovat. Tato alternativní strategie by podle Františka Nepila měla oproti dnešní metodě kupónové privatizace řadu výhod. Hlavní z nich by byly skutečnosti, že by československé hospodářství rostlo podstatně rychleji, protože by se snížil státní vliv na hospodářství, ekonomika by přestala trpět vážným nedostatkem kapitálu a podniky by se přestaly prodávat pod reálnou cenou. Zároveň by se odstranila podstatná nynější nespravedlnost. Vlastníky akcií rozdávaných současnou metodou kupónové privatizace budou totiž v následujících letech silně dotovat daňoví poplatníci: nejdéle z nich příslušníci nejmladších generací. Tato nespravedlnost je podle Františka Nepila v ekonomice velmi škodlivá.

Podívejme se na Nepilovu argumentaci podrobněji. Hovořil s ním reportér Jan Čulík. Jeho první otázka zněla:

TAPE CUT 1

Jan Čulík: Pane Nepile vím, že máte velké výhrady k československým privatizačním metodám. Proč?

František Nepil: Protože když se bude privatizace dělat tak, jak to navrhují a provádějí federální a republikové vlády, tak půjdou daně nahoru o 15 až 25 procent, životní úroveň poroste mnohem pomaleji, než by mohla růst, a jen za prvních deset let bude ztráta pro československé občany asi 5000 miliard korun. To je asi 300 tisíc korun na každého obyvatele v dnešních penězích. Za dalších deset let budou ještě větší ztráty.

Jan Čulík: Jak dojde k takovým ztrátám? Můžete to nějak vysvětlit?

František Nepil: O nejméně 2500 miliard korun přijdou českoslovenští občané při převodu vlastnictví československého majetku do rukou zahraničních držitelů, protože se při převodu používá nevhodné metody. Dalších 2500 miliard se ztratí snížením růstu hospodářství v důsledku deformace trhu na kapitál.

Jan Čulík: Jak mohou českoslovenští občané přijít o  2500 miliard korun do rukou zahraničních vlastníků, když české ministerstvo průmyslu odhaduje, že hodnota celého privatizovaného majetku v českých zemích je jenom 550 miliard korun?

František Nepil: Podívejme se na toto číslo 550 miliard blíž. Podle statistik pro Velkou Británii, USA nebo Japonsko je hodnota majetku země asi osmkrát hrubý domácí produkt, a z toho hodnota kapitálu asi 3 až 4krát hrubý domácí produkt. Ale hodnota kapitálu nezávisí na momentálním hrubém domácím produktu, ten může být ovlivněn náhodnými událostmi. Ta hodnota závisí na potenciálním hrubém domácím produktu a na hrubých domácích produktech, které jsou očekávány v budoucnosti.

Hlasatel č.1: Vysvětlení: hrubý domácí produkt je souhrn hodnoty všech výrobků a služeb, které Československo vyprodukuje za jeden rok. Kapitálový trh je místo, kde se prodávají a kupují úspory a kde se úspory přesunují od lidí, kteří je vyprodukovali, k lidem, kteří je použijí. Kapitál jsou aktiva, která se prodávají či kupují na kapitálovém trhu. Aktiva jsou souhrnem majetku, který vlastní podnik, jednotlivec nebo stát.

Jan Čulík: No jaký byl hrubý domácí produkt v Československu v roce 1989?

František Nepil: No, v roce 89 byl hrubý domácí produkt asi 700 miliard korun. Mezitím byla inflace, tak dnes by československé hospodářství dokázalo vytvořit hrubý domácí produkt alespoň 1200 miliard korun i za neschopného komunistického hospodaření.

A kdyby v Československu bylo tržní hospodářství, efektivní, tak z těch aktiv, které tam dnes jsou, by Československo rozhodně dokázalo vytvořit HDP alespoň patnáct set miliard korun. A kdyby se stejný poměr, který jsem aplikoval na hospodářství Velké Británie, USA a Japonska, aplikoval na hospodářství Československa -

Jan Čulík: To znamená, hodnota kapitálu země je obyčejně asi troj- až čtyřnásobek jejího hrubého národního důchodu -

František Nepil: - tak by hodnota československého kapitálu musela být alespoň 4000 miliard korun.

Jan Čulík: Je vůbec možné tenhleten poměr kapitálu k hrubému domácímu produktu, který se běžně používá pro vyspělá hospodářství, použít na případ Československa?

František Nepil: Tento poměr je velmi realistický, naopak bych řekl, že je nízký. Například ve Velké Británii tenhle poměr platil po 40 let a platil i po válce, kdy se v Anglii dával chleba na příděl, a nejen chleba. Československo svůj kapitál nevyužívá tak dobře -

Jan Čulík: - to znamená, tak dobře, jak západní státy, ano?

František Nepil: Ano, takže na  na každou jednotku produkce potřebuje víc kapitálu.

Jan Čulík: To znamená vlastně, že Československo, podle toho, co říkáte, má vlastně víc kapitálu v poměru k hrubému domácímu produktu, než západní země?

František Nepil: Ano, a to není jediný důvod, proč by mělo mít víc kapitálu. Ten poměr vzrůstá taky, když hospodářství roste rychleji, protože každý kapitalista si radši koupí něco, co roste rychleji, takže za to zaplatí víc. Československo by mělo růst rychleji, protože chce dohonit vyspělé kapitalistické státy. Když přejde na tržní hospodářství, tak by taky mělo růst rychleji. Já jsem použil záměrně nízký odhad hodnoty kapitálu na 4000 miliard korun, aby mě nikdo neobvinil z přehánění.

Jan Čulík: No ale jak jste řekl, české ministerstvo průmyslu odhaduje hodnotu privatizovaného kapitálu v Čechách na  550 miliard korun.

František Nepil: Podle tohoto odhadu 550 miliard korun je ve Velké Británii 20krát víc kapitálu na jednoho obyvatele, než v Československu. Takové hodnocení se mi zdá absurdní. Stejné srovnání je možno udělat s kteroukoli jinou západní zemí.

Hlasatel č. 1: Shrnujeme: František Nepil zdůrazňuje, že podle zkušeností západních ekonomů je potenciální hodnota aktiv v dané zemi - bez ohledu na stav její ekonomiky - přibližně troj- až čtyřnásobek jejího hrubého národního produktu. Pokud byl loni československý hrubý národní produkt přibližně jeden tisíc miliard korun, potenciální hodnota československých aktiv by měla být nejméně tři až čtyři tisíce miliard korun. Československé úřady však hodnotu těchto aktiv podceňují. Podle českého ministerstva průmyslu je hodnota aktiv v českých zemích pouhých 550 miliard korun.

Jan Čulík: Slyšel jsem, že v tržním hospodářství má kapitál dlouhodobou návratnost nejmíň, pět procent, když se odečte inflace. Jak je to v Československu?

František Nepil: V Československu je tomu obdobně. V Československu bude mít kapitál dlouhodobou návratnost též těch pět procent po inflaci na dalších padesát let. Ale na nejbližších deset let by ta návratnost měla být ještě větší.

Hlasatel č. 1: Vysvětlení: dlouhodobá návratnost je zisk, které kapitál přináší po odečtení inflace a nákladů.

František Nepil: Kdyby podniky, tedy kapitál, zůstaly ve státní správě, dostával by těchto pět procent stát dál, jako v minulosti. Ale stát si žádný příjem nenechává, ani těchto pět procent. Stát všechny své příjmy a daně, všechno to, co vybere, jakýkoliv svůj příjem, vydává na placení sociálních, a administrativních a obranných a dalších výdajů.

Jan Čulík: No jo, ale teď mně řekněte: jestliže teda stát všechna tahleta aktiva, z jejichž zisků platil všechny své státní výdaje, rozdá, z čeho ty výdaje bude platit v budoucnu?

František Nepil: Když stát těchle pět procent na kapitálu rozdá, tak je musí nahradit, a může je nahradit jen daněmi, ničím jiným je nemůže nahradit. To znamená, že daňoví poplatníci budou platit o to vyšší daně. Jejich čisté příjmy musí o to klesnout. A proto v podstatě ten příjem pěti procent na kapitálu, který vláda dnes rozdává, ve skutečnosti patří těm budoucím daňovým poplatníkům, protože oni ho budou muset zaplatit.

Jan Čulík: Nahradit.

František Nepil: Řekněme, že se budou v Československu privatizovat jenom tři čtvrtiny z kapitálových aktiv. Tři čtvrtiny ze čtyř tisíc miliard jsou tři tisíce miliard. Pět procent ze tří tisíc miliard korun je 150 miliard. To znamená, že česká, slovenská a federální vláda budou muset každý rok vybírat v průměru o 15 procent čistého platu vyšší daně prakticky do nedohledna. Když vláda prodá kapitál, jako například prodala Škodovku, a ještě k tomu přidá různá daňová zvýhodnění, tak bude muset daněmi nahradit ještě ty daňové výhody, které rozdává. Když podniky prodá stejným způsobem jako Škodovku a dá podobné daňové výhody, tak se dá očekávat, že budoucí daňoví poplatníci budou platit navíc až dvacet pět procent v daních.

Hlasatel č. 1: Shrnujeme: František Nepil argumentuje, že dosud se starobní důchody, výdaje na sociální zabezpečení a další státní výdaje financovaly ze zisků podniků, které vlastnil stát. Až však stát tyto podniky rozdá do soukromých rukou, jeho zisky, z nichž tyto výdaje financoval, poklesnou. Bude tyto výdaje tedy muset platit z daní občanů. Paradoxně tedy rozdání státních podniků veřejnosti způsobem, jakým se to dnes provádí, povede ke zvýšení daní nebo ke snížení čistých příjmů obyvatelstva.

hudební předěl

Hlasatel č. 1: Další část rozhovoru reportéra Čulíka s panem Nepilem se zaměřila na nespornou skutečnost, že se v Československu v souvislosti s privatizací poměrně málo hovoří - tedy oficiálně a ve sdělovacích prostředcích - o aktuálních a výhledových záležitostech finančních a daňových otázek. Širší veřejnost těmto problémům nerozumí, diskuse odborníků se odehrávají za zavřenými dveřmi.

Vlastně už před volbami patřilo k povinnostem kandidujících stran, aby se k finančním a daňovým aspektům kupónové privatizace, které postihnou každého občana, konkrétně a jasně vyjádřily. To se však nestalo. Když prolistujeme stránky tisku z předvolebního období, zjistíme, že dnešní forma privatizace vlastně nebyla součástí žádného volebního programu. Přišla s ní až po volbách jedna - dodejme: malá - skupina Občanského fóra. K tomu reportérova námitka:

TAPE CUT

Jan Čulík: No ale určité diskuse se přece jenom v Československu loni před volbami odehrály, ne? Snad by se dalo říct, že českoslovenští občané v principu souhlasili s privatizací?

František Nepil: Když někdo souhlasí s privatizací v principu, to ještě neznamená, že souhlasí s metodami privatizace tak, jak byly navrženy po volbách. Vládní strany řekly před volbami, že dají státní majetek zdarma občanům. Ale v privatizaci nejenže nedávají nic zdarma, ale za všechen majetek, kterého se zbaví, budou vybírat splátky v daních. V Československu se dnes přerozděluje asi čtyřikrát víc majetku, než to množství, které znárodnili komunisté po válce. Protože toho majetku je tolik, tak privatizace ovlivní majetek každého. Každý, komu je míň než 60 let, na vladních metodách privatizace prodělá. A nejvíc prodělají mladší občané. Když si například vezmete někoho, komu je dnes sedmnáct, a který přijde o  15% platu ve vyšších daních na čtyřicet let, tak když se to přepočítá na dnešní peníze, tak přijde o  200 tisíc korun. Těchto 200 tisíc korun, to je jen ztráta z toho přerozdělování.

Jan Čulík: No ale oni o tom asi moc nevědí, protože se o tom v podstatě nemluví a neví.

František Nepil: V západních zemích je právní systém, který zaručuje, že majetek je nedotknutelný. Takový způsob přerozdělení majetku, na takové obrovské úrovni, jako se dělá dneska v Československu, to by se nemohlo tady stát. A kdyby se to navíc dělalo tajně, jako se to dělá v Československu, že se podniky prodávají zahraničním kupcům tajně, bez toho, aby se zveřejnily jakékoliv údaje - něco takového by vedlo ke skandálu, tady.

Jan Čulík: No já jsem ale zase slyšel argumenty v Československu, že na Západě se ty podniky taky prodávají tajně.

František Nepil: Já nevím o žádném případu, že by se prodalo něco tajně. Já jsem pracoval dlouho v City a se žádným takovým případem jsem se nesetkal. Myslím, že kdyby se něco takového stalo tady, tak by to muselo vést k demisi vlády. Protože to je něco nemyslitelného.

Jan Čulík: Použil by někdy kapitalistický vlastník takových metod prodeje akcií, jakých teď používají československé úřady ve smlouvách se zahraničními zájemci?

František Nepil: Schopný kapitalista nebo podnik si nemůže dovolit prodávat aktiva za cenu nižší, než kolik by ho stálo ta aktiva nahradit. Kolik by musel vynaložit na aktiva, která by mu umožnila stejnou produkci. Protože jinak by musel zbankrotovat. Československé vlády prodávají aktiva asi za desetinu ceny, za kterou by pořídily náhradní aktiva. Prodávají akcie podniků v době, kdy jejich cena je nejnižší, jaká kdy byla za posledních sto let. A ještě k tomu přidávají daňové výhody. To by nikdy žádná úspěšná vláda neudělala, a rozhodně by to neudělal soukromník.

Jan Čulík: Vraťme se ještě ale k vašemu odhadu ztráty majetku československých občanů ve prospěch zahraničních vlastníků. Vy jste uvedl částku 2500 miliard korun. Jak jste k té částce dospěl?

František Nepil: Vlády se chystají prodat třetinu privatizovaného majetku zahraničním zájemcům přímo. No, ta třetina ještě není pevná, to je odhad. Jak víte, jsou různé spory mezi federálním ministrem financí a republikovými ministry pro privatizaci, někteří dokonce chtějí prodat víc než třetinu majetku zahraničním zájemcům přímo. Podle mého odhadu ta třetina má hodnotu alespoň 1000 miliard korun. Podle odhadu českého ministerstva průmyslu ta třetina má hodnotu jenom asi 250 miliard korun. To znamená, že to je asi to, co oni očekávají, že za to dostanou.

Jan Čulík: A podle čeho oni teda dělají ty odhady, když jsou tak nízké?

František Nepil: Já vůbec nevím, jak k tomu odhadu přišli. Oni jednoduše vyhlásili, že všechen privatizovaný majetek v českých zemích má hodnotu 550 miliard korun a kde k tomu číslu přišli, nikdy nevysvětlili. Ale když si vezmete ten rozdíl mezi jejich odhadem a mým odhadem, už jen na té třetině prodělávají 750 miliard korun.

František Nepil: Ovšem to není všecko. K těmto prodaným podnikům, ke každému přidají daňové výhody. Když ty daňové výhody budou přibližně stejné jako v případě Škodovky, tak to je dalších 1000 miliard korun. To znamená, že jenom na přímém prodeji čeští nebo českoslovenští daňoví poplatníci ztrácejí 1750 miliard korun. To ovšem není všechno zase. Vláda plánuje rozdat zbylé dvě třetiny aktiv kupónovou metodou, což je asi 2000 miliard korun podle mého odhadu.

Hlasatel č.1: Opět stručně rekapitulujeme: Podle Františka Nepila se dnes v Československu přerozděluje asi čtyřikrát větší množství majetku, než jaké existovalo po válce. Majetku je tedy obrovské množství a jeho privatizace ovlivní peněženku každého. Proto se o tom, jak by se privatizace měla provádět, mělo veřejně diskutovat. Nepil upozorňuje, že československý majetek se dnes prodává do zahraničí jen asi za desetinu ceny, za níž by bylo možno pořídit náhradní podniky obdobné hodnoty. To by nikdy žádný kapitalista neudělal.

Jan Čulík: Jak to asi vypadá, když taková privatizace probíhá v západních zemích?

František Nepil: V západních zemích po privatizaci většina účastníků hned akcie s nějakým malým ziskem prodá.

Jan Čulík: Takže jak si myslíte, že to bude vypadat teda podle toho asi v Československu?

František Nepil: V Československu prakticky není nikdo, kdo by ty akcie od nich mohl koupit. Vklady československých občanů v bankách a spořitelnách, kterých je tam o něco méně než 300 miliard korun, jsou v podstatě určené na pevné účely, na přežívání ze dne na den například: lidé si dají plat do banky nebo do spořitelny a během času si ho vybírají a platí za něj potraviny. Takže na privatizaci tam je možná v těch bankách přinejlepším 50 miliard korun. Takže tam v podstatě není nikdo, kdo by ty akcie mohl koupit. A toto vakuum musí někdo vyplnit. A toto vakuum můžou vyplnit jedině zahraniční zájemci.

Jan Čulík: Zřejmě ti zájemci o československá aktiva ze zahraničí, ti budou asi mít víc peněz než lidé v Československu, ne?

František Nepil: Jejich peněženka je neomezená. Ale neočekávám, že nabídnou víc než 200 miliard za všechen kapitál, který přijde takto na trh. Oni tím, že skupují československý kapitál, podstupují určité riziko. Může se stát, že v budoucnosti někdo přijde s tím, že to skoupili velmi lacino, a bude to od nich chtít zpět. Oni protože to riziko uvažují, tak nenabízejí víc.

František Nepil: Zadruhé, v dnešní době je velká nabídka kapitálu v celé východní Evropě i po světě, takovéhoto kapitálu. To znamená, že oni si můžou vybírat.

František Nepil: A zatřetí, ta hodnota kapitálu je v podstatě, jak jsem říkal již, hodnota budoucích příjmů. Ty budoucí příjmy závisí na způsobu, jakým se kapitál dnes rozděluje. Když oni nabídnou 200 miliard, tak to už vyjadřuje to, že ten způsob, jakým se kapitál dnes rozděluje, není tak efektivní, než jakým by se mnohl rozdělovat. A za těch 200 miliard oni v podstatě skoupí něco v hodnotě 1000 miliard.

Jan Čulík: Podle vašeho odhadu, ano.

František Nepil: Podle mého odhadu. A to je další ztráta 800 miliard. A když se to vezme dohromady s těmi ztrátami 1750 miliard přímým prodejem, tak to je těch 2550 miliard korun.

hudební předěl

Hlasatel č. 1: V této fázi se rozhovor začal točit kolem pojmu 'kapitálový trh'. Co to je? Na kapitálovém trhu se kupují a prodávají, investují úspory. Tržní mechanismus úspory investuje do nejvýhodnějších podniků a investičních projektů.

Lidé si obyčejně neuvědomují, že největší složkou majetku každého občana - když odečteme jeho byt, auto a další věci, které vlastní - jsou jeho úspory na stáří. Tak je tomu všude na světě. V průmyslových zemích - a obdobné je to i v Československu - tvoří tyto úspory přibližně tři čtvrtiny hodnot v každé zemi. V Československu má tyto úspory v rukou stát. A zdá se, že je chce mít i po privatizaci. Důchodové pohledávky občanů u státu jsou v současnosti alespoň 3000 miliard korun. Tyto pohledávky jsou nezrušitelné: starobní důchody bude muset stát vyplácet, ať je hospodářská situace státu jakákoliv. Federální ministr financí naopak tvrdí, že není dostatek úspor. Jak to tedy vlastně je, kde je pravda? K tomu reportérův dohad:

TAPE CUT:

Jan Čulík: To znamená, ty úspory jsou v majetku, teda, v reáliích, asi.

František Nepil: Ano, ty úspory jsou ve všem, co v Československu existuje. To je v podstatě pohledávka na stát československých občanů, kterou si tito občané odpracovali během svého pracovního života. Stát má povinnost jim stáří zaplatit. A ta povinnost má peněžní hodnotu. Protože tyto úspory na stáří jsou v rukou státu, tak nemohou být součástí trhu. I po privatizaci budou tři čtvrtiny všech československých úspor na dlouhou dobu mimo trh. Součástí kapitálového trhu, tak, jak je, bude tak nanejvýš 300 miliard korun. to jsou ty úspory, která mají občané v bankách a ve spořitelnách.

Jan Čulík: Tohle je teda důvodem toho, proč v Československu nikdo nemá peníze na investice, ano? Protože vlastně všechny ty peníze na investice jsou vloženy do majetků, které stále vlastní stát?

František Nepil: Stát občany nutí, aby si úspory drželi u něj. Kdyby mohli tyto 3000 miliardy korun dát na kapitálový trh, místo toho, aby je drželi u státu, tak vůbec nemůže být řeč o nedostatku kapitálu v Československu. Daleko víc kapitálu by bylo uvolněno tím na československém kapitálovém trhu, než bude kdy uvolněno dnešními metodami. Přibližně desetkrát tolik.

Dostatek kapitálu se dá zajistit administrativně. Dokonce se dá i přebytek kapitálu zajistit administrativně. Jednoduše se zvýší daně a příjem z těchto daní se pak dá podnikům na investice. Tak to dělaly komunistické vlády. Co se ale nedá udělat vládním nařízením, je optimální přidělení úspor na investice a optimální rovnováha mezi trhem na kapitál a trhem na spotřební zboží. Tento účel trhu vláda nemůže obejít. Vlády mluví o zavádění tržní ekonomiky, ale bohužel to, co dělají privatizací má přesně opačný účinek. Nutí občany držet své úspory na stáří u státu. Když lidé nemohou jít se svými úsporami na trh, tak mají podniky jen tři jiné zdroje kapitálu.

Hlasatel č. 1: Takže se do podniků dají vložit jen peníze z jiných zdrojů. František Nepil pokračuje:

[tape]

František Nepil: První je z vlastního zisku a z vlastních odpisů, druhý jsou půjčky od státu a třetí jsou půjčky ze zahraničí. Přitom je absurdní, že když si podniky půjčují ze zahraničí, tak co si půjčují, jsou úspory na stáří ze zahraničí . Oni si půjčují od lidí, jejichž státy mají osvícenější, soukromý systém úspor na stáří. To je také důvod, proč československá vláda jde s kloboukem v ruce k zahraničním investorům. Protože sama nechce zavést takový trh na kapitál, jako mají oni.

Jan Čulík: No a proč nechce? Nebylo by možné vytvořit v Československu rychle strukturu kapitálového trhu takovou, jaká je obvyklá ve vyspělých zemích?

František Nepil: Bylo by to nejen možné, ale dokonce i jednoduché. Stačilo by, kdyby stát vrátil každému občanu hodnotu jeho úspor na stáří a on by si za ně koupil soukromé důchodové zabezpečení. Prakticky by se to dalo udělat tak, že by si každý otevřel u banky nebo u spořitelny penzijní účet, na který by mu stát převedl hodnotu jeho penzijních úspor u státu. Každý by potom používal tyto peníze na zabezpečení svého stáří. Například člověk v důchodovém věku by si zakoupil za tyto peníze důchod od některé z pojišťoven.

Hlasatel č. 1: Opět rekapitulujeme: Českoslovenští občané mají u státu pohledávku na svůj starobní důchod. Tyto jejich úspory, které mají podle pana Nepila hodnotu přibližně 3000 miliard korun, jsou zmrazeny v podnicích a v infrastruktuře. Stát by tyto peníze měl občanům vydat a umožnit jim, aby si je investovali do soukromých důchodových fondů, které by tyto investice obhospodařovaly daleko efektivněji než stát. Jak by to ale vypadalo v případě lidí ještě pracujících - lidí mladšího nebo středního věku? K tomu František Nepil:

František Nepil: Většina lidí by to dělala tak, jak se to dělá tady na Západě, že by svěřila svoje starobní úspory nějakému soukromému penzijnímu fondu, nebo pojišťovně a ty by se jim potom o peníze staraly. Až by šli do penze, tak by penzijní fond peníze vrátil tomu člověku, se všemi zisky, a on by si za ně koupil soukromý důchod. Penzijní fondy a pojišťovny by peníze, které jim lidé svěřili k opatrování, mezitím použily na nákup podniků od státu a na investice. Tak by vznikl kapitálový trh stejný, jako je v západních zemích. A stát by tím způsobem prodal všechen majetek do soukromých rukou za mnohem víc peněz, než dostane kupónovou privatizací anebo výprodejem.

Jan Čulík: Vy tady vytahujete takové obrovské částky z rukávu. Odkud se ty úspory vzaly? Jakto, že ten stát je má? Vždyť on řekne, že je nemá! A jak se zjistí, kolik každému občanu náleží?

František Nepil: V Československu stát po čtyřicet let vybíral víc než třetinu každého platu, a tu investoval na vybudování podniků a infrastruktury a jejich rozšiřování a obnovování.

Jan Čulík: No ale nemohl ten stát taky za těch komunistů ty peníze prošustrovat?

František Nepil: Jistěže značnou část z nich prošustroval. Jenže přece jenom za těch čtyřicet let se v Československu něco udělalo. Když si porovnáte dnešní životní úroveň nebo dnešní produkci Československa s produkcí v roce 1948, tak je nesporně mnohem vyšší. Stát vybíral značné sumy. Tím si počínal obdobně jako penzijní fondy tady na Západě. Ty také vybírají od svých členů a nakonec platí penzi. Z peněz, které vybral, postavil podniky, zrovna tak jako penzijní fond tady na Západě, z peněz, které vybírá, investuje.

Jan Čulík: Jaký byl rozdíl?

František Nepil: No rozdíl byl jen ten jeden, že v Československu byl jenom jeden penzijní fond a to byl ten státní penzijní fond, a tak měl v podstatě monopol. To znamená, že si mohl dělat, co chtěl, s penězi, mohl je investovat neefektivně, jak taky dělal, a dokonce je vyhazovat, ale nakonec penze musel zajistit.Jaká je asi průměrná hodnota penzijních úspor u státu pro člověka, který zrovna odchází do důchodu?

František Nepil: Já tu hodnotu odhaduji asi tak na desetinásobek jeho ročního čistého platu. To je asi tak 400 tisíc korun. To je asi tak tolik, kolik by potřeboval na to, aby si od soukromé penzijní pojišťovny koupil důchod, právě v tom bodu. Když se sečtou všechny tyto penzijní úspory, tak dojdete k číslu, které je přibližně 3000 miliard korun. Já souhlasím s tím, že investice nebyly vždycky efektivní. Byly málo efektivní v mnoha případech. Protože byly právě tak málo efektivní, tak proto to československé hospodářství teďka tak vypadá a není tak vyspělé, jako řekněme německé. Ale rozhodně tam nějaké investice byly a ty investice, které tam byly, dávají základ toho kapitálu, který odhaduji na 4000 miliard korun pro celou republiku.

Jan Čulík: Byly by po privatizaci tímto vaším způsobem po navrácení důchodových úspor některé skupiny občanů na tom hůř než jiné skupiny?

František Nepil: Žádná skupina občanů by na tom neprodělala. Lidé by sice přišli o  státní penze, ale dostali by za ně peníze, za které by si pořídili soukromé penze. A ty soukromé penze by byly dokonce lepší než státní, protože soukromé penzijní fondy dokáží za stejné peníze vytvořit víc, a protože jsou podloženy skutečným majetkem, takže by byly zabezpečeny proti inflaci. Protože by občané nemuseli platit daně na důchody, tak by jejich čisté platy mohly vzrůst až o třetinu. Z vyšších platů si pak snadno zabezpečili vlastní penze.

Hlasatel č. 1: Nepil zdůrazňuje, že za takto 'uvolněný' kapitál by soukromé důchodové fondy již v tržním prostředí zakoupily československé podniky, a tak by okamžitě vznikl takový kapitálový trh s dostatkem kapitálu, jaký existuje v západních zemích. Dostatek domácího kapitálu by znamenal, že by trh určoval hodnotu podniků realisticky: nedostatek investic by ji uměle nestlačoval na minimum, jak je tomu dnes.

Jan Čulík: Byli by ale lidé v Československu, kteří nemají vůbec zkušenost se zacházením s financemi na peněžním trhu, vůbec schopni něco takového podniknout?

František Nepil: Ani v západních zemích nejsou občané finančními experty. Pokud kapitálovým trhům nerozumí, zaměstnají si profesionála, aby se jim o starobní úspory staral. A na státu pak je, aby zákony zaručil, aby tito profesionálové vykonávali svou práci v zájmu vlastníků úspor. Konec konců stát může také každou soukromou penzi zaručit na úrovni, kterou by sám poskytoval za stejné peníze, takže kdyby se nějaký penzijní fond nebo nějaká pojišťovna dostaly do nesnází, stát by jejím členům vyplácel alespoň takové penze, jaké by měli, kdyby zůstali ve státním důchodovém systému.

Jan Čulík: No já si ale nedovedu představit, že by třeba nějaká babička v Československu dokázala tohleto všechno sama zorganizovat.

František Nepil: Jediné, co by taková babička musela udělat, by bylo dojít si do pěti různých pojišťovacích společností a zeptat se, jakou penzi by jí prodali za peníze, které dostala od státu za státní penzi. Každá soukromá pojišťovna by jí určitě nabídla penzi lepší než stát. A na ní by jen bylo vybrat si tu nejlepší a tu si koupit.

František Nepil: Přirozeně by ovšem stát musel nejprve zajistit takový právní řád, aby ty peníze nikdo nerozkradl. Ale tato zásadní podmínka se týká všech typů privatizace.

Hlasatel č.1: Vraťme se se na konci našeho pořadu k tomu, co František Nepil tvrdil hned na začátku: pokud se prý jeho reforma neprovede, Československo utrpí v příštích letech značné ztráty, protože československé hospodářství poroste daleko pomaleji, než kdyby došlo k zesoukromění důchodových úspor občanů. František Nepil odhaduje tyto ztráty v příštích deseti letech až na 2500 miliard korun. Proč budou podle něho ty ztráty tak vysoké?

František Nepil: Důvod pro tyto ztráty je státní zasahování do hospodářství. Nejrychleji rostou hospodářství, kde stát zasahuje nejméně, jako například Taiwan nebo Jižní Korea, kde je podíl státu na přerozdělování hrubého domácího produktu asi 20%. Roční růst přes 10 procent. V Československu stát přerozděluje víc než 70 procent hrubého domácího produktu. Kdyby se Československu podařilo snížit míru zasahování státu do hospodářství o řekněme 20 procent, tak by českoslovesnké hospodářství rostlo pravděpodobně o čtyři procenta rychleji každý rok.

Jan Čulík: Ale nemohlo by se s touto reformou důchodového zabezpečení počkat, až si lidé na finanční praktiky tržního hospodářství trochu zvyknou?

František Nepil: Toto není jenom reforma důchodového zabezpečení. Bez této reformy nemůže existovat domácí trh na kapitál. Bez kapitálového trhu nemůže československé hospodářství konkurovat ostatním kapitalistickým zemím. Když se majetek rozdá, tak potom už stát nebude mít nic, za co by ty důchody mohl privatizovat.

Jan Čulík: Takže vy vlastně říkáte, že Československo dnes zavádí systém, který nemá budoucnost?

František Nepil: Bohužel, je to tak. V ostatních zemích už vlády pochopily nesmyslnost státního penzijního zabezpečování. Některé země, jako třeba Francie, které dnes mají státní důchody, pociťují, jak je tato deformace kapitálového trhu brzdí. A proto se rozhodly provést v té Francii rozsáhlou reformu kapitálového trhu, a součástí této reformy je rozšiřování soukromého důchodového zabezpečení a vytváření soukromých penzijních fondů. Francie ví, co dělá. Československo ale se ubírá směrem naprosto opačným. Chce si vybudovat tržní hospodářství a tržní hospodářství nemůže existovat bez trhu na kapitál. Tento trh si Československo může dnes jednoduše, lacino a rychle vytvořit. Takovou příležitost už znovu mít nebude. A Československo tu příležitost zahazuje.

hudební předěl

Slyšeli jste názory finančního odborníka z londýnské City, pana Františka Nepila. V zítřejším pořadu uslyšíte reakce několika pražských ekonomů na Nepilovu alternativní privatizační strategii. Hlasy a ohlasy připravují Karel Friedrich, Ivan Binar a Jozef Spišiak. Reportérem byl Jan Čulík.

Vytisknout