Demokratické volby a demonstrace proti KSČM

5. 2. 2013 / Milan Valach

V postkomunistických zemích je situace komplikovanější o prožitou minulou zkušenost, která sice byla prožita, ale jíž dosud nebylo porozuměno. Nad objektivními zájmy tak stojí rovina sebe porozumění společenských aktérů (ono Hegelovské bytí pro sebe) a ta je zcela zmatená. Svých objektivních zájmů, jako konstatují dnešní sociologové, jsou si dobře vědomy jen třídy nejvyšší. Což platí pro celou tzv. západní společnost, ale v zemích s prožitou diktaturou komunistických stran, je situace o to komplikovanější. A to právě proto, že se tyto strany hlásily k výše uvedeným myšlenkám a tvrdily, že za jejich vlády jsou třídní rozpory překonány, aby současně uskutečňovaly brutální třídní diktaturu malé skupiny soukromých vlastníků výrobních prostředků.

Toto pro čtenáře možná překvapující tvrzení lze poměrně dobře doložit fakty a bylo již v odborné literatuře vícekrát uvedeno. To, že podle historicky ustálených významů pojmů levice a pravice, byl např. v bývalém Československu ve skutečnosti nastolen pravicový režim KSČ, založený na soukromém vlastnictví jsem dokázal v knize "Svět na předělu", Grimmus, 2009. Tato skutečnost jen podtrhuje obtížnost a složitost situace v postkomunistických zemích a vysvětluje vysokou míru chaosu, který v myslích lidí dosud přetrvává.

Demokracie a právo na demonstrace

V tomto kontextu se vyhrocuje napětí i v České republice. Aniž by si lidé po létech nesvobody, nacistické i komunistické, ujasnili, na jakých hodnotách spočívá demokracie, jaká pravidla je bezpodmínečně nutné dodržovat, nemá-li být demokracie zničena, ocitají se v situaci, v níž se bojuje o samu jejich podstatu.

Základní hodnotou demokracie je hodnota každého člověka, bez ohledu na cokoliv dalšího. Tato hodnota vyjadřuje něco, co bychom mohli nazvat lidstvím, ve vztahu k jednotlivému člověku, a ve vztahu k jeho nutnému spolubytí s druhými v jejich vzájemném společenství rovností. Proto, že jsme si jako členové lidského společenství, jako občané všichni rovni, neuznáváme právo nikoho rozhodovat o nás, vládnout nám. Toto právo přiznáváme jen sobě samým společně. V ústavě demokratických zemí je to vyjádřeno větou, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid! Toto vytváří základ legitimity demokratického systému.

Tento základ je ovšem rozporně vyjádřen i v platných pravidlech -- zákonech. Zákony určují, co je legální.

Dostáváme tak dvě roviny, legitimity a legality, mezi nimiž může být, a většinou také je napětí, přímo rozpor, zvláště pokud zákony formulovaly tzv. společenské elity, kterým je demokracie vnucena zdola, aniž by se s ní samy ztotožnily.

Tak máme přímo v Ústavě uzákoněnu nezávislost poslanců a vůbec všech zastupitelů na voličích po jejich zvolení, což popírá samotný smysl demokracie.

Svobodné volby jsou pak formou, jejímž prostřednictvím lid, rozdělený do názorových a zájmových skupin, vyjadřuje svou vůli a dává mandát (oprávnění) svým zvoleným zástupcům jednat jeho jménem. Ze zájmové a názorové plurality společnosti pak vyplývá i názorová pluralita politického spektra, tj. existence více stran. V poměrném systému, který máme u nás, je faktem volby dáno i rozložení sil mezi jednotlivé strany. Aby mohla být vytvořena funkční vláda, funkční zastupitelstvo na nižší úrovni, musí spolu strany vyjednávat o vytvoření povolebních koalic, jež by měly většinu ve volbách získaných mandátů. Nutnost tohoto vyjednávání, i právo stran k tomuto vyjednávání a uzavírání koalic je dána platnými zákony a hlasy voličů. Strany prostě k němu mají mandát. A uzavírání jakýchkoliv koalic je legální, ovšem ne vždy legitimní.

Nelegitimní je tehdy, když by došlo k popření vůle voličů vázané na program strany, s nímž byla zvolena.

Z tohoto pohledu je demonstrace proti uzavírání koalic nedemokratická, i když je legální. Platné zákony ale takto nejen umožňují, ale často přímo nutí politické strany, aby zradily svůj program a vůli voličů. Zde jsou na místě demonstrace za změnu systémových pravidel a uzákonění práva občanů na odvolatelnost jimi zvolených politiků, stejně jako jejich práva na zrušení či prosazení jakéhokoliv politického rozhodnutí v referendu. Uzavírání "nemravných" koalic, zrazujících vůli voličů slouží v tomto případě jen jako důkaz nutnosti změny pravidel.

Případ Českých Budějovic

Vrátíme-li se po tomto úvodu k vlastním demonstracím v Českých Budějovicích, vidíme, že jejich cílem není prosazení změny systémových pravidel odstraňujících nedemokratičnost stávajícího politického systému. Organizátoři demonstrací sice často mění své výroky o tom, co je jejich cílem, ale název iniciativy "Komunisté nepatří ke kormidlu" je definuje dostatečně.

Jedná se tedy o malou organizovanou skupinu, která se snaží vnutit svou vůli, své přesvědčení, prostřednictvím demonstrací a hladovky, tedy nátlakovými akcemi, ostatním. Část demonstrujících již přikročila k metodám, jež lze zcela oprávněně nazvat psychickým terorem vůči paní Baborové.

Podle vyjádření organizátorů jim šlo o morální protest. Po zjištění k jakému jednání -- psychickému teroru jejich iniciativy dala podnět, bylo jejich morální povinností nejen se od tohoto jednání distancovat, ale pro nezvládnutí právě těchto důsledků celou akci ukončit. Jestliže to neudělali, stává jejich odvolávání na morální hodnoty naprosto nevěrohodným.

Ať již si to organizátoři uvědomují či ne, jejich počínání směřuje proti samotným základům demokracie a v případě početního růstu jejich iniciativy vytváří základ pro totalitní hnutí. Slovně se vydávají za obránce demokracie, aby ji svými činy prakticky ničili.

Co s KSČM

Podle platných zákonů je KSČM legální strana a nelze ji vylučovat z veřejného života. Avšak tato legální rovina má ještě morální druhou stranu. Rozchod KSČM s totalitní minulostí, s dědictvím její předchůdkyně KSČ, je nevěrohodný. Její představitelé se brání tomu, aby veřejně a jednoznačně označili minulý režim za diktaturu, která neměla nic společného s tím, co si kdy lidé představovali pod pojmem socialismus. Jejich odpovědi jsou vyhýbavé a neurčité, umožňující obojaký výklad a chlácholící tak nezanedbatelnou stalinistickou část svých členů. O pokrytectví této strany svědčí i to, že mezi svými členy trpí lidi, kteří uctívají K. Gottwalda, označují proces s Horákovou za spravedlivý atd. atd. Stačí se podívat na stránky KSČM, jejich jednotlivých organizací a věc je jasná. Prostě, demokratická strana, za kterou chce být KSČM považována, nemůže trpět mezi svými členy ty, kteří pohrdají demokracií a obdivují totalitní režim.

Ovšem právní důvody k zákazu KSČM neexistují. Již jsem vícekrát psal o tom, že k zákazu KSČ v r. 1990 nedošlo také proto, že se její existence velmi hodí pravicovým stranám, jak ukazuje i diskutovaný případ. Pak ovšem nezbývá, než ji porazit v řádných volbách. A pokud vezmeme v úvahu, že velký nárůst voličských hlasů je dán naprostým morálním rozkladem současné politické scény a asociální politikou vládní koalice, pak je nejúčinnějším bojem proti existenci KSČM náprava tohoto stavu. Tedy opět systémová změna.

Ovšem o nic z toho organizátoři demonstrací neusilují. Ke své vlastní škodě.

Zajímavým faktem je, že demonstrující středoškolské studenty většinou zastupuje někdo jiný, a že se nikdo z nich přímo nezúčastnil ani panelové diskuse na konferenci k tomuto tématu. Mluvili za ně starší organizátoři. Ti se ovšem nemohou vyhnout ani podezření, že ve skutečnosti prosazují zájmy stran, které byly z koalice s ČSSD vyloučeny, a to KDU-ČSL a Jihočeši 2012.

Jiným problémem je vliv podnikatelských mafií, který je v jižních Čechách již notoricky známý a velmi silný.

Demokracie je skutečně obtížný úkol. Ale určité stojí za tu námahu.

Ale demokracie ve smyslu podstatné jednoty je v současné společnosti neuskutečnitelná. Již před tisíci lety napsal starořecký filosof Platón, že v každé obci jsou obce dvě, obec bohatých a obec chudých, a ty spolu neustále bojují. Historikové Francouzské revoluce pak tento boj nazvali bojem třídním. Britský ekonom David Ricardo poukázal na to, že se společnost v zásadě rozpadá na velké skupiny lidí, lišící se navzájem zdrojem svých příjmů: pozemková renta -- vlastníci půdy, zisk -- vlastnící továren, obchodníci apod., mzda -- námezdní pracující. Všechny tyto příjmy dohromady tvoří celkovou sumu společenského bohatství. Zájem každé z těchto skupin pak je, aby její podíl na tomto společenském bohatství byl co největší, a proto spolu o něj zápasí. Italský renesanční myslitel Machiavelli již dávno před těmito autory na základě shrnutí rozsáhlých historických faktů, a to i z jeho tehdejší Itálie, dokázal, že tyto protikladné zájmy jsou příčinou boje různých skupin ve společnosti mezi sebou. Ono zdánlivě současné rčení, že o peníze jde až na prvním místě, je tak jen opakováním dávno známé, ale nyní pozapomenuté historické pravdy.

Vytisknout