Absentuje výchova ke kritickému myšlení

5. 2. 2013 / Milan Daniel

Kde jsou kořeny dnešního generačního dělení? Proč škola nespolupracuje ve výchově s rodinou? Co vede většinu studentů k tomu, že zaujímají odlišné postoje, než velká část dospělé populace? Někde něco skřípe. Zkusil jsem si odpovědět. Bude ale jen dobře, když se na toto téma rozvine v BL širší diskuse a k tématu se vysloví rodiče, pedagogové, veřejnost i studenti.

V září roku 1996 jsem se zúčastnil setkání české a německé mládeže, které se konalo ve východočeské Poličce. Předcházelo podpisu česko-německé deklarace, k němuž došlo počátkem roku 1997. Setkání bylo umělou inscenací, která měla navodit atmosféru dialogu mezi generacemi, jež neměly s válkou už skutečně nic společného. Z obou stran se ho účastnili většinou středoškoláci. Úroveň debat o minulosti byla do značné míry poznamenána tím, že česká strana k nim přistupovala o několik koňských délek méně připravená než ta německá. Zatímco němečtí středoškoláci nastolovali témata, vyjadřovali se k nim a argumentovali v očekávání oponentury na stejné úrovni, mladí Češi a Češky buď odpovídali naučenými floskulemi, nebo mlčeli.

Od té doby uplynulo sedmnáct let a vyrostla nová generace středoškoláků. Ti čtou MF Dnes, nosí placky na nichž je šlechtic s čírem, mají k dispozici sociální sítě, vědí, že pravá je cool a levá fake, že socky jsou holé neštěstí, které si za to ovšem může samo. Na základě těchto znalostí absolvují volby nanečisto, a podle vzorových návodů přesvědčují báby s dědky jak volit, aby jejich budoucnost byla šťastná. Kdo se vymyká, je out.

Ptal jsem se prasynovce Pavla, který loni absolvoval gymnázium v okresním městě, jak na něm probíhala výchova ke kritickému myšlení. "Co tím jako myslíš, dědo?", zeptal se. "No zda jste třeba v hodinách dějepisu nebo literatury diskutovali o odučené látce, byli jste vybídnutí k hledání souvisejících informací, dostali prostor k tomu, abyste doplnili prameny, zda jste o těch faktech vzájemně diskutovali třeba i z hlediska jiného názoru...", snažil jsem se mu vysvětlit.

Dozvěděl jsem se, že to ne, to tedy ne. "Učitel se nás maximálně zeptal, zda nemáme nějakou otázku." Skoro nikdy ji nikdo neměl. "To se dělá až na vysoké škole", poučil mne Pavel.

Třeba je na jiných školách situace jiná. Ale dost o tom pochybuji. Pedagogové dělají většinou jen to, co musí. Musí studenty něčemu naučit. Ale učit je myslet?

Na druhé straně -- k čemu by jim to bylo. Co si mají myslet, koho volit, koho nevolit a dokonce i koho štvát a uštvat jim přece řeknou zaručeně demokratické autority. Snažit se něco poznat, dozvědět se víc z vlastní iniciativy, dobrat se podstaty, či dokonce pochybovat? K čemu? Vždyť to po nás nikdo nechce a DNES (se) to tak nedělá. A diskutovat? Diskutovat přece umíme. Jen se podívejte na diskuse pod zpravodajskými portály! Máme jasno!

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.2. 2013