VZPOMÍNKY MUŽE, KTERÝ POMÁHAL UKONČIT VIETNAMSKOU VÁLKU

40 let od války ve Vietnamu a její česká stopa

4. 2. 2013 / Miroslav Polreich

Zpravodajské služby, jako prvé uznaly bezvýchodnost tohoto přístupu a v podstatě nezávisle hledaly ve složité a vyhrocené válečné situaci řešení jednáním -- diplomatickou cestou. K tomu za tehdejší situace nutně potřebovaly mediátora s jistou důvěrou obou stran.

Iniciativně našly prostředníka, v šedesátých letech v již ve velmi nezávislé československé zahraniční (zpravodajské) službě, která se stala aktivním a důvěrným mediátorem. Bohužel, po okupaci Československa, když došlo k jinému politickému směřování, tato činnost byla odsouzena jako napomáhání "americkému" řešení problému s důsledkem ukončení velkých amerických ztrát, (padlo celkem již téměř 80.000 amerických mužů) i zabránění možných důsledků rozsáhlých vnitropolitických protiválečných aktivit americké společnosti. O mnohem větší ztráty na vietnamské straně se nikdo nezajímal. Současný přístup se dosti překvapivě od dob normalizace mnoho neliší. České vyjednávače, přestože patřili později zde k disentu, strčili pod lustrační zákon a českou, velice mírně řečeno "stopu" při ukončení nejkrvavějšího poválečného světového střetu se snaží vytěsnit z dějin. A to jak Ústav soudobých dějin AV, tak i ostatní odborná pracoviště, ale i vlastní současná tzv. zpravodajská služba. Podívejme se však na celou věc trochu podrobněji.

Válka -- historická sonda

Po rozdělení dřívější francouzské koloniální državy "dočasně" na dva státy, ke sjednocení cestou voleb již nedošlo z obavy před vítězstvím charismatického Ho. Demokratická administrativa za vlády Kennedyho začala vojensky posilovat Jih, kde již operovaly protivládní jednotky Vietkongu plně podporované Severem. Incidentu v roce 1964 v tonkinském zálivu, domnělým útokem na americký torpédoborec Maddox využil již nový prezident Lyndon B. Johnson jako záminku k zahájení bombardování zásobovacích stezek a později celého Severního Vietnamu. Napalm a prostředek "Agent Orange" ničil lidi i přírodu. V letech 1965 až 1968 svrhly USA na Severní Vietnam až 800 tun bomb denně. V roce 1968 bylo ve Vietnamu 543 000 amerických vojáků. Ani tato technická i početní síla nevedla k vojenskému ukončení války. O diplomatickém řešení se však neuvažovalo.

Je třeba dodat, že americká společnost se silně aktivizovala proti válce. Docházelo k mohutným studentským protestům. Branci veřejně pálili povolávací rozkazy, utíkali do Kanady a do Evropy (hlavně do Skandinávie), kde dostávali politický asyl. I budoucí prezident Clinton šel studovat do Anglie, aby (jak mu bylo později vytýkáno) se vyhnul účasti v bojích ve Vietnamu. Vzniklo široce podporované hnutí odmítat platit daně do výše válečných nákladů. Byly pořádány demonstrace proti válce. V New Yorku v Central parku se účastnilo až milión lidí. Velkou publicitu přes New York Times dostal i masakr v My Lai, kde američtí vojáci 16.3. 1968 bezdůvodně povraždili 503 civilistů, což opět podněcovalo odpor proti válce a za zachování "amerických" hodnot. Toto jsou údaje, které je třeba znát k pochopení vážnosti situace a přesto se stále hledalo výlučně jednoznačné vojenské řešení.

Vstup CIA a nová řešení

Za této situace to bylo jedině analytické oddělení CIA, které přehodnotilo stav ve všech souvislostech a rozhodlo o hledání kompromisního řešení k ukončení válečných operací. Je možno tím i potvrdit vždy převládající názor, že nejvíce liberálů (v naší terminologii levičáků) na čtvereční yard ve Washingtonu je právě v centrále CIA. Hledal se nejvhodnější mediátor -- stát, který měl v té době relativní důvěru obou zainteresovaných stran t. j. USA a SSSR.

Československá republika byla již v prvé polovině šedesátých let zvláště v některých společenských oblastech pod vlivem postupně nastupujících změn. To se týkalo z části čs. zahraniční služby a některých útvarů služby zpravodajské. "Pražské jaro" nebylo jarem, ale byl to vrchol dlouhodobého procesu. Tímto objektivně zvláštním postavením v období bipolárního světa byl získán respekt ze strany USA, vytypovány a z jejich strany navázány účelové kontakty právě v souvislosti s vietnamskou problematikou. Stejně tak i náš vztah k SSSR ztrácel výlučně lenní charakter a byl získán postupně intelektuální respekt a v zásadních otázkách i kooperativní charakter. Zde není asi od věci zdůraznit i sympatizující tendence ruských zpravodajců k vnitřnímu vývoji v ČSR. Nakonec byl to šéf zpravodajské služby v SSSR (Andropov), který zahájil po patnácti letech, ještě před Gorbačovem v roce 1984 transformační změny, tentokráte v centru moci, v Moskvě s využitím idejí a tendencí, kterými procházela již dříve československá společnost přímým využitím prof. Hájka (korespondenčně) a Zdenka Mlynáře (osobním kontaktem) .

To byly vhodné a rozhodující podmínky pro funkční mediátorskou roli. Odpovědný pracovník CIA za vietnamské operace (J.W.), využil navíc svého dřívějšího služebního pobytu v Praze, k navázání kontaktu s cílem věcné i dokumentační kooperace se sovětskou stranou (zástupce šéfa rozvědky v N.Y.C. D.J). Otázka přímých vztahů nebyla pro, v podstatě válčící strany, jednoduchou a snadnou záležitostí, nehledě na funkční využití osoby mediátora, který dává větší prostor pro upřesnění či modifikaci předávaných informací. Navíc, mediátor není jen "messenger boy", ale aktivně působí ve směru dosažení dohody. Kontakt probíhal téměř rok v letech 1967-68 a v podstatě vyústil ve velmi dobře připravená oficielní jednání jež proběhlo v roce 1968 v Paříži. Zde jsou fakta dobře zdokumentována. Vietkong zastavil boje a Američané bombardování. Připravovalo se stažení vojsk a sestavení vlády dle výsledku voleb. V podstatě "vietnamizaci" země. Je zajímavé, že teprve nedávno vietnamská strana oznámila, že dohody byly předjednány v utajení. Bohužel poté nastoupily jiné politické okolnosti. Kissinger a republikánská administrativa.

Došlo ke změně v americké administrativě. Nastoupil prezident Nixon a hlavně jeho bezpečnostní poradce a později i ministr zahraničních věcí Henry Kissinger. Ten respektoval svoji vlastní koncepci zahraniční politiky a dohoda s Vietnamem, respektive se sovětskou režií nebyla v jeho zájmu. Vytáhl t. zv. "čínskou kartu". Po tajných jednáních s ČLR a po návštěvě v Pekinu se zaměřil předně na oslabení SSSR s využitím nových vztahů s ČLR. Ta v konfliktu jednoznačně VDR nepodporovala a s SSSR soupeřila. Vzpomeňme na válečný střet mezi nimi na sibiřské řece Ussuri v roce 1969 a nakonec i na vojenský konflikt VDR -- ČLR. S použitím "čínské karty" došlo k přerušení jednání s Vietnamem a v podstatě k prodloužení válečných operací a hlavně ztrátě tisíců dalších amerických životů a desetitisíců Vietnamců. Odpovědnost padá na republikánskou vládu, resp.na samotného Kissingera.

Dohoda o ukončení války byla podepsána až 27.ledna 1973. Svoji textací se příliš nelišila od podmínek, které spolu vyjednaly již dříve obě strany na úrovni zpravodajských služeb. Podstatné je, že to byly právě ony, které po samostatném vyhodnocení situace přistoupily k jednání. Po podepsání dohody byla svolána konference o Vietnamu rozšířená o čtyři další účastnické strany -- SSSR, ČLR, Francii, Velkou Británii -- a státy v Mezinárodní dozorčí a kontrolní komisi pro Vietnam (Maďarsko, Polsko, Kanada a Indonésie).

Teprve Bill Clinton až v roce 1995 navázal diplomatické styky s VDR a stav mezi oběma zeměmi byl normalizován.

Vietnamská válka právě svou dobou trvání a bezvýchodností pro USA měla a dosud má dopad na celou americkou společnost. Jedná se o "vietnamský syndrom". Na druhé straně obecně chápaný aktivistický odpor občanů přinesl důkaz o jednoznačném vlivu veřejnosti na mezinárodní události, a tím i důkaz o účinnosti demokratických faktorů na politická rozhodování.

Čs. zahraniční služba

Naše účast při zprostředkování a ovlivnění konce vietnamského konfliktu byla založena na správném analytickém rozboru, jisté erudici a osobní odpovědnosti. Hlavním faktorem však bylo měnící se mezinárodně politické postavení Československa v souvislosti s politickým vývojem v zemi a tím získáním respektu od obou účastněných stran. Je až překvapivě nepochopitelné, že tato role československé diplomacie a zpravodajské služby, která usnadnila řešení jedné z nejzávažnějších krizových situací po druhé světové válce, nebyla v ČSR nejen oceněna, ale ani historicky zhodnocena. Bylo to odsouzeníhodné, ale snad i pochopitelné v dobách normalizace, kdy hodnocení těchto aktivit bylo krajně negativní se všemi možnými i osobními důsledky. Mnoho se ale nezměnilo ani nyní, v době, kdy po odchodu Jiřího Dientsbiera z MZV, se tato instituce stala vysmívanou služkou, a to právě u Američanů (viz WikiLeak v době našeho předsednictví EU). Proválečnické postoje v podstatě proti celému světu (ochuzený uran a nášlapné miny k mrzačení dětí) jistě povedou k historickému odsouzení naší současné pozice v oblasti zahraniční politiky a pochopení oprávněnosti její kritiky.

Česká stopa při ukončení války ve Vietnamu svědčí o tom, že i země naší kapacity (stejně jako Norsko v roce 1993 -- BSV) mají svoji váhu, pokud dovedou přijmout přístup, který hledá cestu k řešení.

Vytisknout