Máme se začít bát?

4. 2. 2013 / Věra Říhová

Budu-li se držet příměru o pomejdanové kocovině, myslím si, že dnešní povolební hysterie je projevem strachu ze ztráty drog, na kterých jsou mejdanoví účastníci závislí. Nemáme pro tuto skupinu občanů, kterou já pro sebe označuji jako vlčí smečka, neboť se vyznačuje stejnou charakteristikou, žádné pojmenování. Tato vlčí smečka sama sebe označila za jedinou správně pravicovou a svobodomyslnou společnost a nastolila diktát svých názorů, svá vlastní nepsaná práva a pravidla a naprosto žádné povinnosti.

Její přívrženci jsou zfetovaní svou bojovností, tím správným adrenalinem, a dobře se tím baví. Jsou fascinováni svou energií, proti které se ostatní neumí bránit. Naše mládež tuto společenskou bojovou hru objevila, je fascinovaná nově poznanou silou moci tlupy, naši mladí objevili moc kolektivismu.

Hospodářská krize přinesla snížení možností vybití energie a nahromaděného adrenalinu ve smyslu spotřeby služeb, na druhou stranu technologie přinesla nové možnosti kolektivního chování formou virtuálního světa. Společenské bojůvky, ať už v rodinách, ve školách, ve firmách nebo ve veřejném politickém sektoru umožňují vybití adrenalinu, aniž by se za to muselo platit. Všichni lidé jakéhokoliv věku mají možnost být součástí jakéhokoliv kolektivu bez vlastní fyzické účasti a s vymyšlenou identitou.

Hodně mě to připomíná pravidla trampského hnutí v dobách socialismu, hnutí postaveném na barbarském svobodném životě našich dávných předků. Setkávali jsme se po celé republice, všichni jsme měli svůj "kostým" - svou image tuláka, kovboje, vojáka nebo indiána, navzájem jsme se neznali ani podle jména kromě několika skutečně nejbližších kamarádů z osady nebo z místa bydliště.

Dnes se to samé děje na Facebooku. S tím rozdílem, že my jsme si své role byli naprosto vědomí, věděli jsme, že kolem nás existuje společenská realita, které se nedá uniknout, neboť jsme její součástí a že touto realitou bylo naše zaměstnání a naše rodiny. Ve facebookovém světě ale žijí lidé, kteří se ze svého virtuálního způsobu života neumí vrátit do reality a zůstávají v něm uvězněni.

Hospodářská krize se dostala do fáze boje o peníze, majetky a holé přežití. Hospodářskou krizí, hledáním jejich příčin a hledáním cesty ven jsme se natolik zaměstnali, že jsme zapomněli sledovat krizi společenských hodnot stoupající nám před očima, nehledáme její příčiny, neodhalujeme její důsledky a nepřemýšlíme nad cestami, které by nás z krize mezilidských hodnot vyvedly.

Pokud by vyhrál Schwarzenberg, zpupní vítězové by šli tvrdě za svými cíli. Vyhrál Zeman a zhrzení poražení se budou tvrdě mstít. To je povolební realita, která by byla úplně stejná bez ohledu na vítěze, jenom by měla rozdílnou motivaci. Dnes můžeme číst, že pan Babiš vyhodil z práce své novináře. Zítra se možná budou používat předvolební podpisové archy na školách a úřadech k dalším personálním čistkám.

Každopádně slušní občané zatím prohrávají. Výsledky voleb vidím jako schopnost společnosti se alespoň instinktivně postavit proti nejradikálnějšímu jádru, protože většina z nás pochopila nebo také vycítila, že tady nejde o Schwarzenberga jako spíše o jeho voliče, a vlastně bychom měli poděkovat našim médiím, že nám ukázala stav naší společnosti.

Možná nám konečně dojde, že slušností a morálkou panovačnost a bezcitnost neporazíme. Věčně hladového vlka desaterem ani transparentem nepřemluvíme, aby ovce nežral, když má vrata do ohrady otevřená a ovčácký pes se někam zaběhl.

Mnozí se ptají, jak je to možné, že se tolik lidí zbláznilo. Já také nejsem žádný psycholog, ale ohlédněme se za uplynulým čtvrtstoletím. Z dětí nám vyrůstají sebevědomí, panovační tyrani, se kterými si neví rady rodiče ani učitelé. Mají vzorů kolem sebe nepočítaně, není to jen filmová tvorba, noviny a časopisy, jednání úředníků a zaměstnavatelů, ale i chování mnohých rodičů. Bezradní jsou rodiče, kteří se o dobrou výchovu svých dětí snaží, protože jejich děti jsou vystaveni neustálému rozhodování, komu mají věřit.

Ať se to učitelům líbí nebo ne, naše děti se formují ve školách, kde jsou zpracovávány silou kolektivu. Tam se tvoří společenské chování odděleně od rodinné výchovy. My starší ročníky bychom si měly rychle vzpomenout, co s námi dělala školní výchova v našem dětském věku. Také tehdy někteří rodiče napravovali ideologickou výchovu škol, někteří se bezmocně dívali, co se to z jejich dětí stává, a jiní byli spokojení a školní výchovu podporovali, protože v tom viděli úspěšnou cestu svých dětí životem.

Již v mateřských školkách se objevují první příznaky šikany, která se pak na základních školách rozvíjí. Dospělí na šikanu reagují radami typu diskutovat, ale rány nevracet. "Nebuďme jako oni, my jsme ti slušní a hodní, co se neperou." Takhle se vychovává stádo ovcí, takhle se vychovávají gauneři. Dokud se obětem budeme posmívat a trestat je za to, že se brání, nebo jim to alespoň rozmlouvat, nemůžeme se divit, v jaké společnosti jsme se to ocitli.

Vím, že odhalit a potrestat šikanu je těžké a složité, protože děti se velmi rychle, už v té mateřské školce, naučí lhát a rozeznávat, kdy se jim lež vyplatí a kdy ne. Na základní škole už to umí. Máme doma osmileté dítě ve 2.třídě, máme tedy příklad vývoje našeho dítěte přímo před sebou. To, co si naše dítě nosí ze školy, nad tím někdy vstávají vlasy na hlavě.

Je marné zakazovat dítěti televizi a nekupovat časopisy, když mu spolužáci nosí ty "nejlepší" ukázky na svých mobilech a minipočítačích. Zrovna nedávno se mě vnučka ptala, co to je souložit se zvířaty, protože to říkal nějaký Uzel v pořadu Vtip za stovku. Na tento pořad se nedíváme, protože jsem zhlédla jeden díl (bez přítomnosti vnučky) a byl plný sexistických vtipů před desátou hodinou.

Kdo z nás je profesionálně vystudovaný rodič s psychologickými a pedagogickými vědomostmi ? Rodičovská výchova v rodinách, kde rodiče pracují od rána do noci často včetně víkendů, nemůže zachytit doutnající požár a rodiče se ve vyšším věku dítěte diví, kde se v jejich dětech vzaly úplně jiné společenské normy, než jaké jsou praktikovány uvnitř rodiny.

U dětí často prošvihneme právě ty důležité krizové situace, které pak formují vědomí dítěte a zařazují ho do jedné ze tří společenských skupin - ovládající, ovládaní a stojící mimo. Jako rodiče a prarodiče zapomínáme, že právě na nás, na učitelích a na svých spolužácích si dítě trénuje svůj budoucí život. Rodina se nám přeměnila na pouhého poskytovatele služeb a dítě na spotřebitele, který se už od malička učí samostatně získávat své potřeby a ukájet své touhy. Možná, že tady se nám zrodila panovačná mládež neschopná diskuze a neschopná přijmout práva a svobodu ostatních členů společnosti.

Nesouhlasím tak úplně s panem Jírovcem, že u nás nemáme žádné statečné spoluobčany. Já jich kolem sebe vidím hodně. Soudí se s úředníky, se zaměstnavateli, s obchodními partnery, podepisují petice na místní i celostátní úrovni. Chovají se statečně tam, kde znají způsob obrany, kde si s arogancí a útlakem vědí rady. Ale také vidím, že jsou to většinou oni, kdo je potrestán za jakýkoliv projev vzdoru proti moci, málokdy je potrestán viník.

Pokud se nechceme prát nebo se rovnou navzájem střílet, jak se máme proti vlčí smečce bránit? Útočnost a lživost jsou základní složkou panovačných jedinců, zaútočit a po té tvrdit, že útočníkem je napadený, to je základní faktor naší dnešní společnosti, který provází naše děti už od dětství a zdokonaluje se během školní docházky. Vzory našim mladým lidem, kteří si tuto metodu velmi rychle a dobře osvojili jsou:

• vláda, která vyhlásila genocidu sociálně slabým spoluobčanům tím, že jim odebrala finanční prostředky nutné k základní obživě s tvrzením, že tito lidé způsobili státní dluh,
• zaměstnavatelé, kteří nejsou schopni řídit své firmy ani jednat se zaměstnanci a tvrdí, že mají kolem sebe jenom samé neschopné blbce, kvůli kterým krachují,
• obchodníci, kteří okrádají zákazníky a vnucují jim podvodnými způsoby občas přesahujícími hranice trestných činů své zboží a služby a tvrdí, že si to zákazníci sami přejí,
• spolužáci a spoluzaměstnanci, kteří tím zvyšují svou konkurenceschopnost na trhu práce.

Každé dítě si tvoří svůj životní názor pozorováním svého okolí a hodnotí, co se mu v životě vyplatí a co ne, nikdo se s životními hodnotami nerodí. Děti si dávají do souvislosti poznatky, které nabyly v určitých konkrétních situacích, teprve později dokážou analyzovat cizí zkušenosti, ale to už je analyzují na základě své povahy a na svých dosažených názorech. Podle takto dosažených schémat si hledají cestu ke svým životním cílům.

Jaké životní cíle jim nabízíme ? Kult bohatství, mládí, zdraví, síly a moci.

Tak čemu se najednou divíme ? Pamatuji se, že již koncem devadesátých let jsme se ptali, co nám z těch našich dětí vyroste a dnes vidíme první výslednou generaci svobodné společnosti, která nepoznala socialistickou výchovu.

Dalším fenoménem této vlčí skupiny je neustálé vyžadování důkazů od druhé oponentní nebo napadené strany, ale sami žádné důkazy pro svá tvrzení podávat nehodlají, protože oni přece mají vždycky pravdu, a pokud někdo tvrdí opak, pak ať je to on, kdo má povinnost důkaz podat.

Pravidlem vlčí smečky je nejenom právo na první útok, ale i útok jako obrana proti všem, kteří si dovolují zaútočit na ně, přičemž za útok považují každý pokus o komunikaci. Šikanu, které se mladí lidé naučili ve školách všech stupňů a vidí ji neustále kolem sebe ze strany politiků a úředníků či ze strany prvních zaměstnavatelů, považují za samozřejmý projev společnosti, za součást toho správného způsobu života, který jim zajistí obživu a lidskou důstojnost.

Občané očekávají, že útočník bude po zásluze potrestán, ale neumějí podat důkaz o vině útočníka. Útočníci to moc dobře vědí, že bez důkazů potrestáni nebudou, a doslova se kochají bezbranností své oběti nebo dokonce z jejího potrestání. Mají pak pocit své vlastní úžasnosti, skvělosti a chytrosti, a chápou svou výhru jako správnou cestu životem. Jejich dravé šikanující jednání se v posledních letech přeneslo do kultury soukromých i státních firem, proto mají mnozí občané pocit, že se v těchto firmách jedná o otrokářskou firemní kulturu.

Jak útočníkovi prokázat jeho vinu ?

Většinou to opravdu není možné. Ještě za mého mládí jsme si takové věci vyřizovali ručně a stručně. Nešlo o to, kdo souboj vyhraje, ale o právo oběti na obranu, o to, že každý útočník věděl, že ho to bude bolet stejně jako napadeného, že ochutná svou vlastní medicínu.

Dnes jsme se nechali přesvědčit, že máme policejní a soudní systém, který nás bude chránit, což znamená přenesenou obrannou péči, která z jedněch dělá bezbranné ovečky a z druhých panovačné egocentrické vlky. Nechali jsme se přesvědčit, že vlastní obrana je projevem barbarství, buranství, důkazem absence inteligence, něčím, co slušný, vzdělaný a kulturní člověk nedělá. A najednou jsme překvapení, že nás nikdo nechrání.

Neumíme se útočníkům bránit přímo na místě, protože vlastní obrana je potlačovaná již rodičovskou a školní výchovou. Není to mnohdy přímo zbabělost jako spíše vědomí, že slušný člověk nemůže používat stejné metody jako grázl. "Nejsme jako oni" - křičelo se již v listopadu 1989 a křičí se tak stále dál. Mezitím mnoho obětí prožívá peklo týrání fyzického, psychického či obojího najednou a mnoho dětí se naopak stává tyrany svých rodičů, pedagogů i prvních zaměstnavatelů.

Kolik lidí přichází o své zaměstnání, o své firmy a živnosti, kolik lidí si odpykává trest v našich věznicích za čin, který spáchal někdo úplně jiný ? Zatímco jedni svobodně páchají zločiny nebo se svobodně ukájejí sexuálně, sadisticky a mocensky , druzí jsou absolutně bezmocní proti jejich jednání, třetí zavírají oči a ucpávají si uši a doufají, že je nepotká osud oběti. Těch pár jedinců, co honí vlky po pastvinách, těch se nikdo bát nemusí, jsme přesvědčení, že se utahají marným běháním sami.

Řvaní, šikana, ponižování, obviňování, vydírání - to jsou nejčastější úkazy našeho dnešního společenského života na některých pracovištích, v rodinách, nebo mezi sousedy, ale hlavně v politice. Neumím říci, kdy se tyto totalitní metody rozmohly v takové míře, v jaké je dnes vidíme, ale můžeme si pravdivě přiznat, že tu v různé míře byly vždy a vždycky tu budou, v malé míře tu byly už také od vzniku prvních soukromých firem.

To neznamená, že za to může soukromý systém jako takový, to v žádném případě, je mnoho velmi slušných podnikatelů, jenom jsme si zvykli, že tam, kde se totalitní mocenské prvky vyskytují, jsou soukromým problémem firmy a nikoliv celé společnosti. Neuvědomili jsme si, že arogantní a panovační podnikatelé učí své děti a vnoučata těmto praktikám ve své firmě (znám několik podnikatelů, kteří si potomky vodili do firmy a učili je, jak se "správně" se zaměstnanci zachází) , a tito potomci nosí své poznatky do škol, kde si je prakticky ověřují na svých spolužácích a předávají své zkušenosti dál prostřednictvím kolektivu. Uvěřili jsme, že komu se to nelíbí, může kdykoliv kamkoliv odejít.

Opak je pravdou.

Domáhání se práva občanského i jiného byla v uplynulých 20 letech dlouhá a těžká cesta. Tak jako proti násilníkům musíme bránit oběti domácího násilí, musíme chránit také oběti zaměstnaneckých praktik i oběti trhu. Žádný člověk nesmí stát bezmocný proti několikanásobné síle fyzické, psychické ani společenské.

Oběti trhu mají své právníky a několik kauz z podnikatelského světa je veřejnosti známo včetně soudních kauz se státem. Obětem domácího násilí je již dnes věnována velká péče a oběti mají dostatek možností se obrátit na neziskové organizace, policii i soudy. Máme svého ombudsmana a linky bezpečí. Se zaměstnaneckými vztahy je to složité, často oboustranné, ale hlavně jsou předmětem osobního postoje. Právě tady vznikají společenské zvyklosti, bezpráví, bezmocnost a z ní vyplývající zbabělost, proto si tato problematika zaslouží vlastní analytiku.

Vždy se necháme ukřičet panovačnými jedinci a obviňováním z totalitního myšlení. Vždy se pokoušíme inteligentně diskutovat, ale nemáme s kým, protože vlci neposlouchají, smějí se nám do očí a melou svou písničku jako kolovrátek.

Opravdu nechápou, co jim říkáme, neboť nejsou schopni rozeznávat dobro od zla. Jejich myšlení je nastavené na dosažení cíle, mají správný tah na branku, všechno je super a oni sami jsou chytří, skvělí a úžasní. Brutalita filmových produktů je fascinuje, nemrtví jsou pro ně něčím přirozeným, zlodějům fandí a berou si z nich příklad, krev je pro ně něco namalovaného nebo něco, co se dá v nemocnici doplnit jako benzín do nádrže, obklopují se příšerkami, aby jejich vlastní krása vynikla.

Sex už není o lásce, ale o ubohém slintání, technicky odvedeném uspokojení, kamerami vlezou až do tělních dutin. Chtějí všechno rozcupovat, vyvrhovat vnitřnosti, bourat vztahy, rozhazovat peníze, mlátit kolem sebe klackem, bourat druhým bábovičky a hlavně se při tom dobře bavit.

Psychopatické úchylky se šíří společností, nabývají moci a dosud zdraví lidé se jim neumí bránit, protože nemají znalosti z oboru psychologie a psychiatrie. Často psychopatům vůbec nerozumí, nechápou, co se kolem nich děje, jsou šokovaní a nevědí, co mají dělat. Pro psychopaty to je ta největší legrace.

Psychopati jsou chudáci, nemocní, mentálně zaostalí lidé, kterým se mozek zasekl v batolecím věku. Dosud to byly cvičené opičky reagující na každé písknutí. Teď vyvádějí, protože MOHOU. Ale píšťalka je už zpátky do reality nevrátí.

Obávám se, že právě nyní po pro ně prohraných volbách nastane v naší zemi ten "pravý" boj noblesy s burany a sockami. Úspěšná kauza s paní Baborovou je povzbudí a přesvědčí, že to půjde i bez knížete a že boj proti zemanovcům může být úspěšný.

Často narážím na názor, že tady v republice žádné burany z továren a křupany z vesnic nepotřebujeme. Všechno se dá přivést ze zaostalejších zemí, kam by se ostatně měli vyvést i některé naše pracovní síly. Nedávno jsem pracovala s dívkou, která si na pracoviště vodila své stejně staré kamarádky a jejich rozhovory stálo za to poslouchat. Představují si naši republiku jako čistou krásnou zem plnou krásných zdatných lidí, s krásnými domy a velkými obchody, kde se v týdnu žije ve městě a přes víkend se užívá na krásném poklidném venkově, kde žijí víly a bohové. Takový pěkný Pytlíkov.

Kde rozhodně nežijí žádní staří, nemocní, oškliví, špinaví, páchnoucí lidé. Kde nejsou žádné smradlavé rachotící továrny, na silnicích nezdržují žádné zemědělské stroje a už vůbec tady nebudou žádné smradlavé kravíny a vepříny, žádná hnojiště a močůvka na polích. Takový hnus musí z naší republiky zmizet, kdo to má čuchat, leze to až do auta!

Ony to myslí naprosto vážně a jsou ochotné pro to udělat maximum!

Zfanatizovaný idealismus radikální části občanů bez ohledu na věk je silnější nežli pokřikování nějakých skinhedů a daleko nebezpečnější, protože se prakticky prolíná do života spoluobčanů, aniž by se těchto někdo ptal, zda o to stojí. Kde se to tady v takové míře vzalo?

Rodilo se to pozvolně, aniž by si toho kdokoliv všímal a pokud už si všiml, ponechali jsme to ve fázi kritiky, která zase rychle utichla. Neposlouchali jsme učitele, kteří varovali před radikalismem, leností a panovačností svých žáků, a věřili jsme, že je to práce a starost učitelů, která se má řešit na školních pracovištích. Od toho tam ti kantoři přece jsou, aby se starali, za to je platíme z veřejných peněz.

Nikdy jsme nevedli řádnou diskuzi o tom, jak ubránit školství proti potomkům bohatnoucích sponzorů z řad podnikatelů a vrcholových manažerů či místních politiků, nikdy jsme nevedli diskuzi o učitelích loajálních k noblese a slepých ke spravedlnosti v dětském kolektivu.

Největším paradoxem naší současné společnosti je likvidace svobody občanů právě od těch, kteří o právu na svobodu nejvíce křičí. To je ukázka jihočeských studentů. Ti, kteří nejhalasněji obhajují své vlastní právo na svobodu rozhodování , svobodu slova, svobodu naplňování svých tužeb a přání, a nenechají si toto právo brát, ti absolutně neuznávají svobodu druhých.

Naopak. Své právo na svobodu chápou jako povinnost druhých jim jejich svobodné tužby naplňovat. Celá naše společnost je prostoupená válkou mezi těmi, kteří poroučejí, kteří slouží, a kteří se nechtějí přiklonit ani k jedné z těchto dvou stran. Tato třetí skupina dostává kritiku od poroučející i sloužící strany, od levičáků i pravičáků, protože nechce přistoupit na jednoduchou černobílou strukturu společnosti, především proto, že jasně vidí, že co je bílé pro jednoho, je černé pro druhého a naopak. Obě skupiny - poroučející i sloužící pak napadají třetí skupinu svobodomyslných občanů podle hesla "Kdo nejde s námi, jde proti nám."

Obávám se, že to, co se dalo před volbami do pohybu, se již nedá zastavit. Máme se zase začít bát?

Vytisknout