Když se ruší pískoviště

29. 1. 2013 / Marek Řezanka

Bohužel, žijeme v realitě, kdy nějaký fiskální pakt média příliš nezajímá -- a občanům je tak často víceméně ukradený, stejně jako jí je ukradená podoba Evropské unie. Co nám je po ní?

Jenomže mělo by být -- a hodně. Od toho, na jakých základech bude Evropská unie stát, se bude odvíjet postavení středních vrstev v jejích členských zemích, tedy i v České republice. Již proto je zoufalé, že celá debata o fiskálním paktu se v České republice smrskla na iracionální dělení na Evropany a Antievropany. Jsi proti fiskálnímu paktu? Pak nejsi Evropan, a jsi komunista nebo odéesák. Naštěstí ovšem máme "moderní pravici" v podobě TOP09 a "moderní levici", která má ve štítu znak růže. Že by budoucí symbióza toho "nejušlechtilejšího" v zemi medu a strdí?

Tak hlavně, že umíme definovat "dobro" a "zlo". Pak přece nemůžeme zvolit špatně...

Česká republika byla spolu s Velkou Británií na jaře jedinou zemí EU, která nepodepsala evropskou smlouvu o fiskální unii. Premiér Petr Nečas (ODS) se kvůli tomu znesvářil s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem, což s povzdechem připomněl u volební urny, kdy to prý panu knížeti s těžkým srdcem ve druhém kole hodil.

"Doufám, že to není záminka pro vyvolání třenic uvnitř koalice a získání nějakého potenciálu po prezidentských volbách," podotkl ministr průmyslu a obchodu, Martin Kuba (ODS). Spolu s ním jistě doufá i stále ještě prezident Klaus, který však brzy prezidentem nebude -- a chuti zůstat v politice má jistě na rozdávání.

Salman Rusdie, Umberto Eco a dalších devět levicových intelektuálů sepsalo manifest Evropa na smrtelné posteli (BL, 28. 1. 2013). Mj. v něm uvádějí: "Stav rozkladu panuje v Římě, druhé z kolébek evropské civilizace, v jejím druhém základu, který se - spolu s Řeckem a duchem Jeruzaléma - stal zdrojem jejích znalostí a dovedností, kde byla narýsována tenká, přesná dělící linie mezi právem a spravedlností, člověkem a občanem; rozlišení, které tvoří základ demokratického modelu státu, jenž dal tak mnoho nejen Evropě, ale celému světu. Římské jaro bylo infikováno jedovatým berlusconismem, který je nechce opustit. Duchovní a kulturní hlavní město bylo společně s Portugalskem, Irskem, Řeckem a Španělskem označeno jako jeden ze států PIIGS opovrhovaných finančními institucemi, které postrádají jak svědomí, tak paměť. Zemi, která světu přinesla krásu - krásu Evropy - je nyní veřejnému mínění představováno jako nemocný této části světa. Jaká bolestná, pokořující ironie."

Škoda, že se k nim nepřidali i Češi, ale většina českých literátů a herců byla v posledních dnech vytížena zcela jinak.

Je tak těžké pochopit, že mezi přijetím fiskálního paktu a podporou projektu jednotné a hlavně stabilní Evropské unie není rovnítko? Že z podstaty věci ani být nemůže? Že právě tady se střetává (údajně dávno překonané) pravo-levé vidění světa?

V českém prostoru se nestřetává. Zde je možné téměř vše. I to, že si B. Sobotka a M. Kalousek zanotují tu naši, profiskální -- a pěkně od plic. Že tím možná zasadí úder do zad dlouho a pracně budovaného projektu, který byl podmíněn sociálním smírem, je trápit nebude. Poplynou s hlavním proudem, a to se počítá. Jak a čím se ale liší od ODS a KSČM, které by nejraději vegetovaly mimo EU? Vždyť destrukce EU je blízko právě proto, že je prosazován asociální fiskální pakt. Na škrtech bez rozvoje se stavět nedá. Právě na kritice fiskálního paktu zleva a zprava by mělo být jasné, v čem se levice a pravice zásadně liší.

Mě osobně děsí, že žádná z parlamentních stran v České republice nehledá alternativu k politice fiskálního paktu, k politice pauperizace středních vrstev s tím, že nadnárodní korporace budou zase o něco snáze kumulovat svůj zisk. Evropská unie a fiskální pakt nejsou synonymem. Marně čekal ten, kdo spoléhal, že se tomuto tématu budou věnovat prezidentští kandidáti. Nevěnovali -- i oni zůstali u dělení na černé a bílé, na "eurohujery" a "euroskeptiky".

Přitom česká veřejnost slovo "škrty" nemůže ani slyšet, aniž by chtěla okamžitě někoho škrtit. Na domácím dvorku vidí každý, kam směřuje "levný stát" bez sociálního "zaplevelení". Škoda jen, že už málokomu stojí za to podívat se za plot.

Za plotem bychom totiž kromě situace v Řecku, ve Španělsku, v Itálii či v Irsku, mohli zahlédnout, aspoň v nejasných obrysech, poněkud jiný přístup k dluhům a k ekonomické krizi. Island je sice co do rozlohy i počtu obyvatel nepatrný, ale co do přístupu k ekonomické krizi je nepřehlédnutelný (i když ho média drží pod pokličkou, co to jde). Místo středních vrstev zde byly z krize obviněny mocné finanční kruhy. Místo škrcení bezmocných se obrátila pozornost směrem k mocným. Nástroje přímé demokracie zde dostaly šanci -- a ukáže se, zda právě tento model není cestou pro země EU, které ho zatím sledují opatrně zpovzdálí.

Nedejme si vnutit předem ušité dresy. Mohli bychom totiž zjistit, že hrdý nápis "proevropský" se jaksi neshoduje s množstvím vlastních gólů, díky nimž je zápas ztracen. Zajímejme se o základy, na nichž chceme, aby Evropská unie stála. Vyžadujme od našich politiků, aby se k tomuto tématu vyjádřili. Abychom věděli, že dokážeme podle odpovědi rozpoznat, zda mluví politik z ČSSD či z TOP09.

Chtějme po médiích maximum relevantních informací. Bez funkčních a nestranných (či aspoň maximálně objektivních) médií nelze o nástrojích přímé demokracie uvažovat. Pochopíme-li, že si nehrajeme na izolovaném písečku, ale že nás musí zajímat i evropské bábovičky, máme ještě šanci v tomto ohledu něco dělat. V opačném případě budeme jen bezmocně přihlížet, jak nám naše oblíbené pískoviště škrtli, a maximálně se budeme přetahovat o jednu zlomenou, přesto pro nás drahocennou, lopatičku.

Vytisknout