Monarchie -- přirozená volba levičáka

18. 1. 2013

Monarchií proti kasino-kapitalismu, oligarchii a nacionalismu

Pokud se dnes žehrá na to, jak bohatí utíkají se svými penězi do daňových rájů, tak monarcha a s ním spojená šlechta představují diametrálně odlišný způsob nakládání s bohatstvím (tím nejsou myšleny země jako Monako či Lichtenštejnsko, ale normální státy). Jsou totiž spjatí se svou zemí a díky historickému poutu vůči ní cítí závazek. Navíc uvažují nikoli v krátkodobém, nýbrž dynastickém rámci. Monarcha by tedy mohl představovat jakýsi vzor pro bohaté (což dříve bylo normální) a tak by mohl být vytvořen, či spíše obnoven, model odpovídající na současný trend, který francouzský urbanista Paul Virilio popisuje jako zrušení geografie, kdy boháči kočují bez vztahu k jakékoli zemi (Rupert Murdoch za svůj domov považuje své soukromé letadlo).

Zároveň monarchie představuje pevný vztah vládce vůči obyvatelstvu, a to v situaci, kdy globální elity vzhledem k tomu, že existují mimo prostor, v chráněných, uzavřených komunitách, se s obyčejnými lidmi vůbec nesetkávají. Monarchové jsou naopak vedeni jakousi institucionalizovanou pokorou, která je, byť ritualizovaným způsobem, spojuje s prostým lidem. František Josef I. tak denně uděloval audienci až sto obyčejným lidem, kteří za ním chodili s prosbou o radu a pomoc (však také kvůli povinnostem vstával každý den v půl čtvrté ráno). Který dnešní prezident či ministr přijme denně byť jen zlomek tohoto počtu? Ten samý monarcha také každý rok na Zelený čtvrtek myl nohy vídeňským chudým. A do třetice můžeme uvést i tzv. vstupní ceremonii u brány Kapucínského kláštera ve Vídni při pohřbech Habsburků, kdy mniši nepustí dovnitř smuteční průvod po uvedení titulů zemřelého a jejich odpověď na jejich výčet zní: "Toho neznáme". Průvod je vpuštěn, teprve když herold před vraty řekne, že o vstup žádá "smrtelný a hříšný člověk".

Dále je nutné upozornit na to, co zdůrazňují všichni monarchisté. Totiž, že monarcha není volen a tak nemusí být zavázaný žádné straně, sponzorům či klice, jako je tomu v případě prezidentů. Navíc volba prezidenta může probíhat způsobem, který má demoralizující vliv na veřejnost -- stačí připomenout volby v ČR v letech 2003 a 2008 nebo současné dilema výběru mezi Zemanem a Schwarzenbergem.

S tím souvisí další výhoda. Monarcha totiž jako by nepatřil k současnému politickému systému, tato instituce vyrůstá z jiných, dávnými dějinami daných základů (z Boží vůle?). Pokud je politický systém zasažen krizí, je šance, že alespoň hlavě státu se tato krize vyhne. Je možné, že právě v našem prostředí, kde existuje kontinuita takřka celé politické elity s normalizací, bychom právě takovýto prvek, který by přišel zvenčí, potřebovali jako sůl. Nelze opomenout ani skutečnost, kterou zdůrazňuje C. S. Lewis. Lidé totiž mají tendenci si za to, co se jim vezme, najít náhražku. A ta bývá horší než originál. Takže, v Anglii po detronizaci krále přišel Cromwell, ve Francii po svržení Ludvíka XVI. Napoleon, v Americe po založení republiky vznikl kult prezidenta a jeho dvora s tím, že i zastupitelé ve federálních i státních zákonodárných sborech fungují jako jakási zkažená šlechta. V Německu po svržení Viléma II. přišel Hitler, v Rusku po odstranění cara Stalin, v Číně po zrušení monarchie Mao Ce-Tung. A v Československu po založení republiky kult Masaryka, Beneše, Gottwalda... a Havla a Klause.

Další výhodou monarchie je to, že je z principu proti nacionalismu, neboť šlechta má nadnárodní základ. Toto nejlépe symbolizují Habsburkové. Není náhoda, že historik Ferenc Fejtö prohlásil, že záchranou střední Evropy před běsy nacionalismu by byla koalice sociální demokracie a aristokracie -- právě proto, že socialisté i aristokraté jsou (nebo alespoň byli) proti nacionalismu. To se také projevilo, když Vilém II. a Ota Habsburský zaujali ve 30. letech jednoznačně protinacistický postoj. Vilém II., který se v dobách své vlády obklopoval podnikateli a vědci židovského původu, se po nástupu Hitlera k moci odmítl vrátit z nizozemského exilu a již v roce 1933 prohlásil, že Němci jednou sami spálí vlajku s hákovým křížem. Stejně zásadová byla i pozice Oty Habsburského, který se pokusil zachránit Rakousko před anšlusem.

Monarchové a sociální stát

Nelze opomenout ani přínos monarchů k vytváření sociálního státu a k legitimizaci dělnického hnutí a sociální demokracie. V Německu je to spojeno s nástupem Viléma II. na trůn a jeho ideou tzv. sociálního císařství. Vilém odmítl dosavadní Bismarckovu konfrontační politiku vůči socialistům a samotného Bismarcka (který je přitom považován za zakladatele sociálního státu) kvůli tomu propustil z funkce kancléře. Tím si vytvořil nesmiřitelnou opozici, vedenou zprvu samotným Bismarckem a později jeho synem. Tato opozice za první světové války v osobě Paula von Hindenburga zapříčinila nepřímo (tvrdošíjným lpěním na snaze vojensky porazit Dohodu) i přímo (jeho výzvou k Vilémovu odstoupení v listopadu 1918) císařův pád.

Vilém za svůj úkol považoval "chránit slabé a omezovat silné", což v praxi ukázal už rok po nástupu na trůn, když v roce 1889 odmítl potlačit hornickou stávku v Porúří armádou, jak se od něj očekávalo, a naopak, přes Bismarckův odpor, přijal delegaci stávkujících. Vilém tehdy prohlásil, že stávku zavinili zaměstnavatelé a přinutil je zasednout k jednacímu stolu s horníky.

Pod dojmem těchto událostí vyhlásil Vilém v tzv. únorových výnosech v roce 1890 za svůj program ochranu pracujících. Prohlásil tehdy: "Chci být králem žebráků". Tento program začal být uskutečňován hned v následujícím roce. Došlo k zákazu práce v neděli, zákazu noční práce žen a zákazu zaměstnávání dětí pod 14 let. Rovněž došlo ke zkrácení pracovní doby žen na 10 hodin denně a k institucionalizaci vyjednávání o pracovněprávních otázkách mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Při tom byla výslovně vítána účast sociálních demokratů a Vilém prosadil zrušení tzv. socialistického zákona, který umožňoval pronásledování sociálních demokratů. Na rozdíl od Bismarckova modelu opatrovnického sociálního státu bylo za Viléma prosazováno zapojení dělníků do státního a společenského života. Dále došlo k zavedení progresivní daně z příjmu, jež snížila zdanění chudších vrstev, nezdanitelného existenčního minima a k rozvoji bytové výstavby pro dělníky. Práce ve zdraví škodlivých podmínkách byla podrobena přísnějšímu dozoru a byly vytvořeny orgány pro kontrolu ochrany pracujících. Bylo umožněno vytváření zaměstnaneckých rad v podnicích, v dolech byly dokonce povinné. Poměry v hornictví pak ve prospěch zaměstnanců upravila novela horního zákona z roku 1892.

Širokým vrstvám byl otevřen vzdělávací systém, díky němuž činila míra analfabetismu v Německu na přelomu 19. a 20. století necelé 1 %, zatímco ve Francii to v té době bylo 10 % a v USA 12 %. Ve svém důsledku to vedlo k epochálnímu vědeckému úspěchu Německa, když mezi roky 1901 až 1918 více než třetinu všech Nobelových cen za vědecké obory získali výzkumníci z této země.

Tyto sociální reformy pak, s různou intenzitou, pokračovaly až do konce Vilémovy vlády. Získal díky nim přezdívku "dělnický císař", na kterou byl velmi hrdý.

Stejně tak pro posledního rakouského císaře Karla I., jehož vláda trvala pouhé dva roky, bylo cílem dosažení sociálního smíru. Stál za zavedením ochrany nájemníků a za zřízením vůbec prvního ministerstva sociálních věcí (Ministerium für soziale Fürsorge) a prvního ministerstva zdravotnictví v dějinách.

V této souvislosti také lze zmínit švédského krále Gustafa V., za jehož vlády (až do roku 1974 byli ministři ve Švédsku odpovědní králi, nikoli parlamentu, král měl tedy -- byť spíše formálně -- stejné postavení jako Vilém II. v Německu) byl vytvořen modelový sociální stát, nebo jeho syna Gustafa VI. Adolfa, který podporoval americké Černé pantery a hnutí za občanská práva, nebo Haakona VII., panovníka sousedního Norska, který v roce 1927 prohlásil: "Jsem též králem komunistů". O rok později se aktivně zúčastnil tvorby vlády, kdy se vůbec poprvé v dějinách Norska stal premiérem sociální demokrat.

Socialisté a monarchie

Přestože se to u nás moc neví, obhajovali či obhajují myšlenku monarchie mnozí významní socialisté nebo levicově orientované osobnosti. Můžeme uvést pozdějšího kancléře a prezidenta rakouské republiky, marxistu a sociálního demokrata Karla Rennera. Renner věřil v budoucnost soustátí pod žezlem Habsburků, za první světové války byl ředitelem úřadu pro zásobování a v říjnu 1918 mu dokonce císař nabídl post kancléře. Byl také zastáncem užší spolupráce středoevropských monarchií v naumannovském duchu.

Friedrich Ebert, předseda německé sociální demokracie a budoucí německý prezident sice za listopadové revoluce v roce 1918 podporoval sesazení Viléma II., ale chtěl zachovat monarchii a Philipp Scheidemann během oněch překotných událostí oznámil vyhlášení republiky proti jeho vůli.

Rakouský humanista a pacifista Stefan Zweig o habsburské éře v roce 1941 prohlásil: "Před (první) válkou jsme měli tu nejvyšší úroveň individuální svobody (...) za celá staletí. (...) Mohli jsme se nerušeně oddávat umění a duchovním zálibám a realizovat své osobní zájmy. (...) Nikdo nebyl obtěžován kvůli svému smýšlení, původu, rase nebo náboženství." Německý historik a poradce Willyho Brandta Golo Mann konstatuje, že hospodářská prosperita vilémovského Německa "povznesla široké masy. Komunální samospráva obdivuhodným způsobem podporovala to zdravé a krásné. Zdaleka sem přijížděli cizinci, kteří chtěli žít v inspirativním prostředí Berlína, ve svobodné, útulné, pohostinné atmosféře Mnichova či Drážďan. Na vymoženosti tehdejšího liberálního ducha bylo spolehnutí." Sociolog, levicový liberál a spoluzakladatel Německé demokratické strany Max Weber k monarchii poznamenal: "Parlamentní monarchie plní roli, kterou volený prezident nikdy splnit nemůže. Formálně omezuje mocichtivost politiků, neboť v ní je nejvyšší úřad ve státě jednou provždy obsazen."

Historik Eric Hobsbawm, který vyrůstal ve Vídni a v Berlíně a který byl členem Komunistické strany Velké Británie, o konstituční monarchii prohlásil, že "je spolehlivým rámcem liberálně-demokratických režimů" a "je pravděpodobné, že zůstane užitečná". Britský labourista Roger Stott zase řekl: "Jsem přesvědčen, že konstituční monarchie poskytuje pojistky, kterými by volená hlava státu prostě nedisponovala."

Významný norský polárník a humanista Fridtjof Nansen podpořil monarchii těmito slovy: "Zvolili jsme si monarchii ze tří důvodů: Zaprvé Norsko tehdy nebylo bohaté, chtěli jsme šetrnou vládu, a jak jistě víte, není dražší vlády, než je republika. Zadruhé potřebovali jsme být silní a republika by nás učinila příliš slabými tváří v tvář Švédskému království. Zatřetí chtěli jsme si zachovat svobodu, v žádném případě jsme se nechtěli nechat vystavit tyranii stran a partokracii."

Pro belgického premiéra a socialistu Paula-Henriho Spaaka je monarchie výztuží demokracie. Anatole France, nositel Nobelovy ceny za literaturu a přívrženec socialismu a později dokonce Francouzské komunistické strany, prohlásil: "S každou zničenou monarchií se obloha stává méně nádhernou, protože přichází o jednu hvězdu. Republika je jen osvobozená ohavnost." A také: "Republika... Korupce je tu nepochybně větší než v monarchiích. Je to dáno počtem a rozmanitostí lidí, kteří jsou u moci."

Jiný francouzský socialista a ministr kultury Jack Lang zase řekl: "Zaznamenal jsem, že konstituční monarchie jsou ty nejdemokratičtější země v Evropě. Nechápu, jak o tom vůbec může být nějaká diskuse."

Ke stejnému závěru dospěl i Willem Drees, nizozemský socialista a podle průzkumů vůbec nejpopulárnější premiér země ve 20. století.

Italský humanista a odpůrce laissez-faire Benedetto Croce považovaný spolu s Antoniem Labriolou a Georgese Sorelem za součást tzv. svaté trojice románských marxistických studií podpořil monarchii v referendu v roce 1946.

Generální tajemník španělské komunistické strany a veterán občanské války Santiago Carrillo byl po implozi Frankova režimu jedním z největších obdivovatelů krále Juana Carlose a monarchie.

Pak je tady samozřejmě Latinská Amerika a její vůdcové, kteří navazují na domorodá království. Takto byl v Bolívii socialista Evo Morales den před prezidentskou inaugurací v roce 2006 prohlášen andským domorodým králem Apu Mallku při ceremonii ve starém ajmarském chrámu, při níž mu bylo předáno žezlo a posvátné poncho a při které ho kněží pomazali posvátnou vodou.

Hugo Chávez zase ve Venezuele zavedl státní svátek den Guaicaipura a kaziků, tedy hrdiny boje proti kolonialistům a ostatních indiánských panovníků. Samotný Chávez byl při domorodém obřadu za přítomnosti zástupců různých kmenů korunován slavnostní čelenkou na velké kazika.

A nesmíme zapomenout ani na již zmíněného historika, marxistu a člena předválečné Sociálnědemokratické strany Maďarska Ference Fejtöho, který se ve své knize "Rekviem za mrtvou říši" jednoznačně postavil proti rozbití Rakousko-Uherska a zrušení monarchie s tím, že například Československo mělo všechny nevýhody Rakousko-Uherska, ale žádnou z jeho výhod.

Na podporu monarchie také můžeme uvést předloňský výzkum společnosti Reputation Institute, který na základě odpovědí více než 40 tisíc respondentů po celém světě ukázal, že mezi 10 zeměmi s nejlepší pověstí na světě je 7 monarchií. Anebo lze argumentovat indikátorem Human Development Index, podle něž mezi 20 státy s nejvyšším lidským rozvojem je 12 monarchií.

Dnešní politický monarchismus přitom nemusí mít jen onu historizující, muzeální podobu jako v případě Koruny české, která ignoruje problémy současnosti. Stačí se podívat do sousedního Rakouska, kde se monarchisté sdružení v Černožluté alianci (SGA) výslovně postavili proti privatizaci, proti neomezenému kapitalismu, proti pokusům o eliminaci sociálního státu a proti partokracii. Rakouští monarchisté také hlásají nutnost zvýšení role přímé demokracie a vůči Evropské unii stavějí alternativu středoevropské federace. Samotný panovník by podle nich měl mít roli jakéhosi ombudsmana, což odpovídá chápání role hlavy státu u Františka Josefa I., který prohlásil: "Mým úkolem je chránit národy před jejich politiky."

Karel proti Schwarzenbergovi

Na závěr bych ještě zmínil Karla Schwarzenberga, jehož bezmyšlenkovitou podporou dělá Koruna česká monarchismu medvědí službu. Tím, že Schwarzenberg hájí existenci daňových rájů, zcela popírá jeden ze základních principů šlechty -- svázanost s domovem. Dovolím si několik porovnání našeho ministra zahraničí s posledním habsburským císařem Karlem I. Jestliže Karel úspěšně budoval instituce sociálního státu, jež nejenže přečkaly jeho vládu, ale celosvětově se rozšířily, Schwarzenberg se snaží o destrukci státu blahobytu. Jestliže se Karel postavil (jako jediný vedoucí politik po dobu války) proti používání bojových plynů a neomezené ponorkové válce, Schwarzenberg odmítl podpořit zákaz používání ochuzeného uranu ve vojenské munici. Jestliže se císař Karel od svého nástupu na trůn snažil o ukončení první světové války se slovy: "Jsem tělem i duší důstojník (...) ale nechápu jak někdo může mít rád válku", Schwarzenberg podpořil prakticky každou agresi USA a Izraele. Jestliže Karel svým armádám zakázal útoky na civilní cíle, plenění civilistů a zabíjení zajatců, Schwarzenberg tuto praxi, pokud ji provádějí Američané nebo Izraelci, podporuje.

Mimochodem, i svou bezvýhradnou podporou sionistům se Schwarzenberg zřetelně staví proti habsburské tradici. Sionisté totiž za první světové bojovali proti Rakousko-Uhersku a Fejtö je vedle německých a českých nacionalistů považuje za nejdůležitější rozvratný živel v monarchii.

Jinými slovy, pokud Ilona Švihlíková říká, že při pohledu na Karla Schwarzenberga se Masaryk musí obracet v hrobě, pak je to možná pravda. Ale oni ti Habsburkové se v hrobech obracejí také.

Vytisknout