Prezident republiky by měl sdílet osudy českého státu a lidu. Měl by být zárukou jeho rozvoje a bezpečí a neměl by mít závazky k cizí moci ani ústupovou cestu a zázemí v zahraničí. U kandidáta s dvojím státním občanstvím lze dovodit jednoznačný závěr o ústavním zákazu jeho kandidatury s ohledem na budoucí výkon funkce neslučitelný s jeho závazky občana k cizímu státu z následujících čtyř prostých premis

• Česká republika je alespoň podle své Ústavy svrchovaný (suverénní) stát,
• prezident republiky jako hlava státu je především vrchním velitelem armády a zastupuje stát navenek -- přitom nemá jen ceremoniální funkci, jak se někdy bez znalosti věci uvádí,
• státní občan je povinen být svému státu věrný a oddaný,
• všechny svrchované státy jsou ve vnitřní politice založeny na monopolu fyzického násilí a navenek prosazují v konkurenci s jinými státy velmi široké spektrum nejrůznějších zájmů, vyplývající především z dominantních obecných podstatných a dlouhodobých zájmů právě svých občanů, přitom si navzájem konkurují až do té míry, že užívají i zpravodajské služby, připravují se na válku a vedou války -- to vše je nemyslitelné také bez utajovaného působení (do jisté míry i mezi spojenci), protože opak by znamenal popření státní svrchovanosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Čl. 60 Ústavy stanoví: "Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen". Složení slibu prezidenta a případné výhrady k němu jsou nepochybně právní úkony, tedy projevy vůle směřující ke vzniku, zániku či změně právních vztahů. Lidé svoji vůli neprojevují jen slovy, ale také bez použití slov (konkludentně - svým chováním), což pro politiky platí dvojnásob. Aby byl právní úkon platný, musí být učiněn určitě, vážně, svobodně a srozumitelně. Pro výklad projevu vůle neplatí žádná zjednodušující zásada jako "kdo mlčí, souhlasí", ale jeho výklad je třeba provádět vždy ve vztahu ke všem souvisejícím okolnostem.

Pokud by zvolený prezident, který by byl vedle českého občanství vázán věrností ještě k dalšímu státu, složil prezidentský slib bez vyslovení výhrady ve prospěch oddanosti tomuto dalšímu státu bylo by to nejen nečestné, ale mohlo by to znamenat, že tuto výhradu ve skutečnosti konkludentně učinil patrně v jednočinném souběhu s veřejným pohrdáním Českou republikou, jejím lidem a Ústavou a spolu s mařením volby prezidenta republiky nebo, že jedno ze svých občanství nehodlal nadále brát vážně (ve vztahu k ČR sliboval v žertu, křivě, anebo prezidentský slib chápal jako bezvýznamný nezávazný rituál -- vždy by šlo o neplatný právní úkon). Bylo by možné uvažovat i o trestní kvalifikaci. Při nejistotě, jak si jeho počínání vykládat, případně které z obou státních občanství nemyslí vážně, by šlo o neurčitý a tedy také neplatný právní úkon rovněž s důsledkem vzniku právní fikce nezvolení prezidentem ("hledí se na něho, jako by nebyl zvolen").