Jeho nejasná jasnost

18. 1. 2013 / Lubomír Brožek

Je to divná pohádka, v níž jsme se ocitli. Různé postavy a postavičky se v ní prazvláštně mísí, čert aby se v tom vyznal. Do poslanecké sněmovny pronikl, zdá se, naklonovaný brouk Pytlík, jednou coby levičák, podruhé jako pravičák, ale pořád týž brouk, co všude byl, všechno viděl, všemu rozumí, do všeho se plete, ke všemu vymezuje. Brouk Pytlík tak představuje, napříč politickým spektrem, nepřehlédnutelnou většinu. Často se proto objevuje v televizních debatách, můžeme ho ale vídat i na nejrůznějších billboardech, kde se ale nedoporučuje mu dokreslovat tykadla. To Pytlík nerad vidí a mohli byste si to zle odskákat, neřkuli "ryť zeměgulu jako červená myš", neboť billboardy jsou majetkem Pytlíkovy rodné strany a cizí majetek, byť pořízený za vaše peníze, je nedotknutelný.

Pytlík však zdaleka není jediná pohádková postavička naší parlamentní reality show. Důležité jsou například bludičky, které chvíli někde zabliknou a než se vzpamatujete, už jsou úplně jinde a zakládají nepostradatelnou ministranu, bez níž by parlamentní pohádkáři byli namydlení a museli by přejít do opozice, kde by se s nimi nikdo nebavil, natož aby poslouchal jejich vysněné historky.

Zcela zvláštní, výsadní postavení v tomto pohádkovém světě rovnějších mezi rovnými, v tomto skleníkovém světě, v tomto světě mimo realitu (již ovšem zásadně ovlivňuje) má ale klon chytré horákyně. Jak ví každé malé dítě, jedná se o bytost, které je jasné, že "nejsladší je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, neví o ničem a někdy se i ve snu potěší..."

Chytrá horákyně je rovněž mistryně převleků, takže pokud ji uvidíte blaženě klimbat, nenechte se mýlit, nevypadá-li jako žena. I ve své mužské podobě totiž ví, že "nejbohatší je zem, z níž všechen náš majetek pochází". Tedy ne úplně všechen majetek, abychom byli přesní, ale to nic nemění na faktu, že by bylo fajn být prezidentem v takové zemi. A tady by mohl zazvonit zvonec, uzavírající s volebními místnostmi i pohádku. Je to ale dobrý konec? Nejsem si jist, třebaže vím, jako všechny děti a všichni dětinové, že pohádky mají končit dobře...

Problém je, že tam, kde končí pohádka, začíná syrová realita. A k ní patří velmi reálné otázky. Například, zda by měl mít prezidentský kandidát, aby byl volitelný, syndrom chytré horákyně. Na jedné straně deklarovat ohledy k sociálně slabým a zároveň být spoluodpovědný za asociální politiku vlády, jejímž je místopředsedou, ministrem, loajálním členem a současně předsedou koaliční strany, od níž napravo, jak se sama vymezuje, už je jenom zeď. A mnoho na tom nemění ani fakt, že je zmíněná zeď má povážlivé trhliny hrozivě rostoucích daní.

Ano, háček je v tom, že Karel Schwarzenberg je prezidentským kandidátem se zřetelným syndromem chytré horákyně. Avizuje nadstranickost a svých vládních postů se až do případného zvolení vzdát nemíní. Chce být hlavou českého státu a nevadí mu švýcarský pas. Stylizuje se do knížecí role a nevadí mu, že na užívání šlechtických titulů pamatuje už zákon z 10. prosince 1918, jímž se "zrušují šlechtictví, řády a tituly" a kde se v prvním paragrafu uvádí doslova:

"Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty a pod.).

Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví."

Tato věta by mohla být rovněž dobrým koncem jiné, mnohasetleté pohádky o rodových výsadách. Mimochodem, znám mnoho potomků šlechtických rodů, kteří s citovaným paragrafem nemají vůbec žádný problém.

Jiří Menzel hovořil o lokajích. Osobně si myslím, že lokaj je ten, komu se stýská po ruce, kterou by, v patřičném předklonu, mohl uctivě políbit.

Vytisknout