Československem proti mafii?

18. 1. 2013 / Pavel Urban

Obvykle platí, že za jinak stejných podmínek se lépe krade ve větším. Navíc privatizace byla věcí republik a většina posléze privatizovaného majetku už byla na republiky převedena před rokem 1992. Je tudíž dost nepravděpodobné, že by se například Slovenská národní rada dívala na prsty privatizátorům Knižního velkoobchodu, pokud měla paní Kováčová na mysli tohle. Pokud ne, pak tomu nerozumím.

Naopak, společný, leč identitou rozdělený stát nabízí manipulátorům (včetně politických mafiánů) skvělý nástroj k vysvětlení minulého ("za to mohou ti druzí") i obhajobě přítomného ("chcete snad, aby ti druzí ...").

Je pravda, že mezi českým a slovenským národem nebyla nenávist. Ale státy se nezakládají a neudržují na základě absence vzájemné nenávisti. K tomu je nutná ochota ke sdílení politického prostoru. A také vnímání tohoto sdíleného prostoru jako něčeho, co je samo o sobě pozitivní. A není tedy nutné kompenzovat jeho existenci nějakými ústupky.

V tomto směru byl postoj "průměrného" Slováka (pominu-li neangažované, kteří se nakonec přizpůsobili všemu) asi takový: chceme vlastní zahraniční politiku, chceme vlastní centrální banku, ..., ... a chceme taky Československo. Jaký by měl takto vykastrovaný stát smysl? O tom tito "stoupenci Československa" nepřemýšleli. To nebyla jejich věc.

Nutno říci, že čeští věrní -- takoví, kteří zůstali společnému státu věrni až do konce, ba i po něm -- na tom nebyli o mnoho lépe. Ani oni příliš nepřemýšleli o tom, co Československo je a co může být. Takže si neuvědomili (a často dodnes neuvědomují), že společný stát může být katalyzátorem vzájemné nenávisti i tam, kde původně nebyla. Že bariéry mezi dvěma republikami v rámci jednoho společného státu mohou být větší, než mezi dvěma oddělenými státy. Že ve společném státě by "kulturní, sportovní, společenské, hospodářské československé projekty" nemusely fungovat buď vůbec nebo jen jako formální pokus o vytváření iluze. (Asi jako byl v osmdesátých letech tzv. Festival politické písně.) Že Češi plus Slováci znamenali více než jen Češi nebo jen Slováci, ale Češi mínus Slováci by znamenali méně, než jen Češi a dokonce méně, než jen Slováci.

Za zachování Československa se demonstrovalo, podpisovaly se petice ... Ale za jaké Československo? Pro Čechy to byl existující stav. Pro Slováky něco, co se mělo zásadně transformovat. V případě referenda o zachování Československa by Češi i Slováci hlasovali každý o něčem jiném, i když otázka by zněla stejně. A nejméně jedna stran by později byla zásadně zklamána: pro tohle jsme nehlasovali.

Pro mě osobně bývalo Československo stát, kde vše, co bylo české nebo slovenské bylo zároveň československé. Nevím, jak moc tohle fungovalo na Slovensku, ale prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, to takhle cítilo. Jenže tohle Československo bylo v roce 1992 už mrtvé -- a volby to definitivně potvrdily. Zbýval jen československý stát jako prázdná slupka bez podstaty.

Pokračování této slupky jsem odmítal minimálně ze dvou důvodů. Za prve, pokračující agónie by zničila to poslední, co ještě reálně existovalo: poměrně dobré vztahy mezi Čechy a Slováky. Rozdělení státu v tomto směru nedávalo žádné záruky, ale naděje tu byla. Za druhé, společný stát by mohl pokračovat jen za cenu ústupků, které by měly Slovákům kompenzovat ztráty na kýžené suverenitě. Byla by to kolektivní korupce; úplatek Slovákům za to, že jsou ochotni zůstat s námi. Tohle by pro mě už nebylo Československo. To by byl český stát se Slovenskem jako dotovanou kolonií.

Takovýto stát nestát by vadil všemu, co ve mně bylo kdy československého víc, než rozdělení státu. Víc, než nejhorší urážky ze strany nacionalistů. Nemluvě o tom, že korupce, byť kolektivní, zpravidla nečiní lepšími ani korumpované, ani korumpující.

Pokud Klaus vyznamenává bojovníky za československou samostatnost, nevidím na tom nic směšného. Pro mě je Česká republika pokračováním Československa. Stejně jako Československo bylo pro mě pokračování státnosti mnohem starší. Státnosti, kterou jsme po jistou dobu sdíleli s bratry Slováky. Pokud to Slováci vidí podobně, tím lépe. Pokud ne, je to jejich věc. Díky absenci společného státu si už řešením těchto otázek nemusíme otravovat vzájemné vztahy.

To není objektivní hodnocení, ale mé vyznání československé víry. Nebo, chcete-li, mýtu. Kdo chce, může vnímat ideální Československo jinak. Ale jak? Obhájci pokračujícího Československa bývali v tomto směru většinou dost nesdílní; možná sami nevěděli, za co vlastně bojují, a nechtěli si to přiznat. Jiní se odvolávali na naplňování nějakých vyšších cílů. Což bylo v lepším případě zapřahání vozu před koně. V horším případě aplikace souvislostí tak hlubokých, že se v realitě příliš neprojevovaly. Nebo jinak, než se hluboce a zároveň mělce myslícímu filozofovi zdálo.

Čest, pracovitost, soucit, svoboda, poctivost, morálka, ochrana majetku, rovnost občanů před zákonem, vzdělanost, rovnováha věcí ... spojovat tyto hodnoty se státem je vždy trochu problematické. Ale když už tak činíme, jaký je rozdíl mezi Československem a nástupnickými státy? Pravda, paní Kováčová tyto hodnoty se státem nespojuje. Pouze naznačuje, že rozdělení společného státu mělo velmi silný antidemokratický účinek.

Ale proč? Proč by takový účinek měla mít změna mafiánské formy, případně podvod na ní? Jinou ideu vzniku států paní Kováčová podle vlastních slov nevidí. Nebo je to tak, že státy zakládají mafie, ale udržují demokraté? Opravdu byli všichni Slováci požadující samostatnost či suverenitu mafiány? Pokud někdo věří, že suverenita a samostatnost jsou dvě různé věci, pak lže sám sobě. Společný stát dvou plně suverénních národů by lhal všem.

Pokud s tím někdo nesouhlasí, milerád si s ním podiskutuji o jeho představách, jak to sladit a jaký by to mělo smysl. Pokud dotyčný nějaké představy o těchto věcech má. Jak výše naznačeno, moc takových představ jsem zatím nepotkal.

Ano, je zapotřebí hovořit jasnou pravdu. Ale vidět rozdělení Československa jen jako mafiánský projekt je v nejlepším případě jasná polopravda.

Vytisknout