Jak se z lidí stává dav

15. 1. 2013 / Mojmír Grygar

Ruský fyziolog Vladimír Bechtěrev přenášel fenomén podmíněných reflexů z individuální sféry do kolektivní a ukazoval, jak se lidé za určitých okolností začnou chovat stádně, jeden napodobuje druhého a negativně se vymezují od těch, kteří na původní popud reagují jinak. Jedince v dané chvíli a na daném místě spojuje spíš společný inspirační popud, který se nemusí vždy shodovat s jejich skutečnými životními zájmy a potřebami. Lidé, kteří se dostaví na demonstraci a provolávají hesla, někdy vystupují sami proti sobě. Nemajetní studenti volí TOP 09 (jak je krásné patřit k elitě!) a nemyslí na to, že si koledují o tučné studijní poplatky. Stávají se davem, vnější stránka věci u nich převáží nad smyslem a podstatou.

2. K proměně lidu v dav dochází u bojových jednotek, které stojí tváří v tvář nepříteli, ale i v běžném životě -- na fotbalových zápasech, při mimořádných výprodejích v obchodních domech i v situacích, kdy něco naruší každodenní život, kdy lidé ztratí sebekontrolu a začnou jednat pudově, bez zábran a skrupulí (dokladem budiž nedávné rabování v britských městech).

Proměna voličů, kteří jsou často velmi diferencovaní -- sociálně, národnostně, generačně, temperamentem, stářím, pohlavím, nábožensky, kulturně -- ve skupinu, která do uren hází stejné lístky, volí stejné poslance a senátory, patří k procesům, jejichž vysvětlení není pro politology, sociology ani psychology ničím snadným. Dřív, dokud byly politické strany stabilizovány a zhruba odpovídaly horizontálnímu (sociálnímu) i vertikálnímu (národnostnímu, kulturnímu, světonázorovému) členění, důvody, proč kdo volí tu a ne jinou stranu, byly zřejmé, předvídatelné.

Ale dnes -- po totálním kolapsu politických stran za komunismu, po pokusu o iluzorní jednotnou frontu slušných lidí po Listopadu (OF) a po dvacetiletém flikování v této oblasti (kdo spočítá, kolik stran vzniklo a kolik zaniklo od voleb v roce 1992?) -- situace odpovídá postmodernímu chaosu.

Houževnaté tvrzení Karla Schwarzenberga, že už samo dělení na pravici a levici je zastaralé, je nanejvýš účelové a vytváří iluzi, že všichni voliči jsou na stejné startovní čáře a že je jen na nich, jak se budou od voleb k volbám rozhodovat: dnes dám lístek zeleným, zítra žlutým nebo modrým.

Pomocí moderních komunikačních prostředků lze dnes masy lidí přimět k tomu, aby jednaly v souladu se zájmem lidí, které na obrazovkách ani nezahlédneme. Týká se to právě tak reklam na auta nebo prací prášky, jako na knihy, divadla, filmy. Ale reklamní a propagační metody se dají uplatnit i v oblasti náboženské a politické.

Proč katolická církev vydává tolik prostředků na obřady, které se navenek prezentují nevšedními hudebními i vizuálními zážitky? Proč zástupy lidí proudí na místa, kde se stal zázrak? Neodradí je ani to, když církev váhá, má-li zjevení Panny Marie potvrdit (Medžugorje).

V politice postindustriální a elektronické éry je každodenní používání prostředků hromadné propagace samozřejmostí. Dobře to známe z každodenní praxe televize, rozhlasu, filmu, novin.

Západní společnost se honosí svobodou tisku -- každý má právo říct svůj názor a může, jak s oblibou tvrdí Václav Klaus, jít s ním na trh, kde se teprve ukáže, který názor je správný a který ne.

Platnost názoru se vyjadřuje často pomocí kvantitativních měřítek.

Při volbě prezidenta je názor Táni Fischerové ve sboru devíti kandidátů zanedbatelný, protože její štáb nemá k dispozici finanční prostředky i jiné spíše zákulisní výhody, jaké má k dispozici ministr Schwarzenberg, jeden z nejbohatších mužů Střední Evropy.

Paní Táňa mluví nádhernou češtinou, v její řeči se neobjeví ani jedna fráze, nelze jí vyčítat neupřímnost a vypočítavost, má originální nápady, ale co je to platné -- stojí sama, opírá se jen o hrstku věrných idealistů.

Co zmůžou před tlustými šekovými knížkami, školeným štábem znalců náborů a reklam a -- v neposlední řadě -- před sponzory, kteří dobře vědí, kam uložit ziskuchtivé peníze?

3. Projíždíš-li Prahou, na každém rohu narazíš na billboardy (máme pro ta monstra vůbec český název?) a plakáty různých velikostí a jen se divíš, že se tento laciný reklamní trik stále nosí. Proč by se nenosil? Volič, konzument politického zboží, touží si svého 'koně' důkladně prohlédnout.

Netuší ovšem, že právě ty obrovské podobizny, pečlivě napózované a vyretušované pomáhají zakrýt nemístnou zvědavost na skryté, neznámé, zatajované vlastnosti, názory a životní okolnosti kandidátů.

Jak je možné, že jeden z nich si troufá stát se prezidentem Čechů, Moravanů a Slezanů a přitom by neudělal maturitu z češtiny?

To nevadí, říká volič reklamní kampaní pomalu ohoblovaný k tomu, aby dobře zapadl do davu voličů a nepřečníval.

Jakmile se jednou stanete součástí jednohlasného a jednobarevného zástupu, nic vás už nepřesvědčí o tom, že jste nevolil správně, že nekráčíte s miliony správným směrem.

Dirigenta pana Libora Peška jistě zarazil Schwarzenbergův neuvěřitelný zpěv (dá-li se to tak nazvat) národní hymny, ale bezpochyby si řekl: to přece není podstatné.

A tak je to se vším: když volím, tak volím, protože ho volí všichni kolem, všichni, kterých si vážím, volíme ho -- my mladí, my inteligentní, my všichni, kteří se hlásíme k elitě.

Cožpak to nejsou naši přední lidé, kteří nám jdou příkladem? Cožpak nás nezvou do houfu básníci, filmaři, výtvarníci, kteří si velmi váží šlechtického původu knížete a mají už dost plebejců dole v podzámčí i v králikárnách periferií?

Skrytě nám to radí také hyperaktivní moderátor pan Moravec, který se sice kandidátů zeptá, zda -- dostanou-li se na Hrad -- budou jezdit v českých autech (drncají), nebo v německých (pérovaných), případně kam dají vyvěsit vlajku Unie, ale přitom stranou nechá jejich původ a vzdělání, jakou roli hraje majetek v jejich životě, jak se dívají na První a Druhou republiku, na vztah Němců a Čechů za druhé světové války, v čem vidí příčinu dnešní hospodářské krize, zda je neznepokojují rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými (0,1% versus 99,9%), na napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem a na další podobné věci.

Mají pravdu vrabci na střeše, že pan z Čimelic spolu s Václavem Havlem usilovali o bohaté odškodnění sudetských Němců? Proč o tom v kampani nepadlo ani slovo? Prezident Klaus se svého času vyslovil o Schwarzenbergově kandidatuře na post ministra zahraničních věcí negativně. Myslím, že použil slovo riziko. Dnes, když už je podle některých jednou nohou na Hradě, to neplatí ? Nebudeme se na to ptát?

Buď jak buď, voliči jsou božským Karlem nadšeni. Kdo by si nezamiloval tohoto příjemného a vtipného kumpána -- nepotřebují nic vědět. Nezajímá je, jak on i jeho rodina přišli k obrovskému majetku, nepotřebují si ověřit, zda byl jeho otec členem Vlajky, zda měl pro Hitlera uznalé slovo a s demokracií se nikdy nesmířil.

Prosím vás, kdo by se vracel tak daleko do minulosti a kádroval syna otcem? Naše obdivovatele a voliče syna slavného rodu už nic nezviklá. Jsou dokonale zasaženi kolektivní epidemií šířenou sdělovacími prostředky.

Kdo by neměl knížete rád, když ho obdivuje tolik našich skvělých filmařů, spisovatelů, výtvarníků, herců, zpěváků, sportovců? Kdo by se nezasmál, když vidí knížete na placce v podobě rokového ranaře?

Kdo by nedal na Formana, Svěráka, Menzla, na naši zlatou gymnastku i na naše historiky monarchofily, kteří už dvacet let napravují nespravedlivé útoky Palackých, Havlíčků, Nerudů, Masaryků na Habsburky, pod jejichž ochranným křídlem mohl český lev po staletí klidně spát.

4. V roce 1996 se v Rusku schylovalo k druhé volbě prezidenta Federace. V lednu byly vyhlídky Borise Jelcina, který dosud tento post zastával, mizivé -- v průzkumu dostal pouze 3% hlasů. Přesto v té době Boris Berezovskij, známý ruský oligarcha, v rozhovoru se svým přítelem Georgem Sörösem prohlásil, že prezidentem bude -- Jelcin. Americký finančník namítal, že to vzhledem k hlubokému pádu Jelcinovy popularity nebude možné. Ale Berezovskij, který měl tehdy v rukou masmédia, trval na svém: Uvidíte, my ho prohlasujeme. A prohlasovali ho.

Nevíte, proč jsem si vzpomněl na tuto ruskou volební anekdotu?

Vytisknout