Místo "snižování zatížení" zvyšujme solidaritu

30. 11. 2012 / Tomáš Fiala

Nedávno mne napadlo několik otázek. Proč hovoříme o tom, na kolik důchodců dnes MUSÍ vydělávat sto pracujících místo toho, abychom konstatovali, na kolik důchodců je dnes SCHOPNO vydělat sto pracujících? Proč o stárnutí obyvatelstva hovoříme častěji jako o HROZBĚ než jako o VÝZVĚ? Proč se uvedený poměr namísto index sociálního ZATÍŽENÍ nenazývá index sociální SOLIDARITY?

¨ Nejedná se jen o hru se slovy či vymezení pojmů. Zatížení je obvykle chápáno jako něco nedobrého, negativního, nežádoucího, co je třeba eliminovat, čeho se chce nebo alespoň snaží každý "normální" člověk zbavit. Zatížení člověka obvykle brzdí a svazuje jeho energii. Znám několik lidí, kteří podstupují (dlouhodobou a placenou) terapii, aby se zbavili zátěží z dětství. Naproti tomu nevím o nikom, kdo by v rámci terapie usiloval o snižování své solidarity. Solidarita totiž prospívá osobnímu rozvoji dotyčného jedince i společnosti. Jako "protipříklad" mne napadá mne jen "hrdina" jednoho kresleného vtipu Vladimíra Jiránka. "Nechce krást, pane doktore, nebaví ho to, udělejte s ním něco!" (Tento vtip je bohužel stále aktuální, možná dokonce víc než v době minulé.)

Pokud nějaký politik či politická strana slibují snížení sociálního zatížení, asi získají mnohem více stoupenců, než kdyby otevřeně prohlašovali, že jejich cílem je další omezování společenské solidarity. Přitom však jde často o totéž, jen se to jinak nazývá.

Řada kultur na podstatně nižší ekonomické úrovni se dokázala postarat o své stárnoucí občany (alespoň z lidského hlediska) podstatně lépe než mnohé společnosti dnešní. Jak se ke stárnutí postaví naše společnost? Bude jej nadále vnímat jako hrozbu, proti které je třeba se bránit snižováním rostoucího zatížení společnosti (například cestou drastických škrtů) nebo to přijme jako výzvu a bude motivovat posilování společenské solidarity?

Časopis Respekt zveřejnil tento týden v pondělí v č. 48 článek Adama Šůry S gaunery se nevyjednává věnovaný kritickým názorům Ilony Švihlíkové, Ondřeje Lánského a Jana Májíčka na současnou vládu a politickou situaci v ČR.

Politolog Ladislav Mrklas zde vyslovuje obavy, že ve všeobecné zlobě lidé hledají řešení, které může být ohrožením pro demokracii. Domnívá se navíc, že zmínění aktivisté vytvářejí nesplnitelná očekávání. Je totiž přesvědčen, že v nepopulárních reformách budou muset pokračovat jakékoli další vlády, i ty levicové, a odpor proti nim způsobí další frustraci.

Tento jeho názor mne velmi zaráží. Zní totiž bezvýchodně. Jak je to možné? Stále slyšíme o růstu produktivity práce, naši zemi nepostihla válka ani přírodní katastrofa.

Při interpretaci výše zmíněného indexu se pro zjednodušení často předpokládá, že produkce je ve společnosti rovnoměrně rozdělována. Obávám se, že ve skutečnosti je situace poněkud komplikovanější. PRODUKTIVITA práce sice roste, ale PRODUKTY práce jsou rozdělovány často velmi nerovnoměrně. Kladu si otázku, kolik procent produkce asi připadne tomu 1 % "vyvolených (v terminologii hnutí Occupy Wall Street) a kolik "zbude" na nás "zbývajících" 99 %. To je asi jedna z příčin (ne-li ta nejhlavnější), proč je údajně stále méně peněz na školství, zdravotnictví, vědu, kulturu, podporu rodin s dětmi, seniorů, zdravotně postižených a dalších potřebných.

Stoupenci neoliberalismu často oponují, že nejlepší cestou k další prosperitě je omezovat přerozdělování. Avšak když si většinu zisku ve firmě, na jehož vytváření se společně podíleli dle svých schopností a kvalifikace všichni zaměstnanci, ponechá majitel, případně nejvyšší management, to není přerozdělování? Nejsem zastáncem mzdové nivelizace. Ale na druhou stranu plně podporuji názor sociologa Jana Kellera, že dnešní stav, kdy příjmy vrcholových manažerů jsou až několikasetkrát vyšší než průměrné příjmy jejich zaměstnanců, je nežádoucí. Již se nejedná o nerovnost, ale nesouměřitelnost.

Neoliberálové považují progresivní (a často jakékoli) zdanění za "trest" za úspěch. Domnívám se, že ÚSPĚŠNÍ lidé by měli být zároveň společensky PROSPĚŠNÍ. Úspěšný lovec byl v pravěku oceňován za to, že přinesl ke společnému ohni největší úlovek. (Kdyby svou kořist naopak prodal sousední tlupě a pak se přišel pochlubit, kolik za to dostal, kdo ví, jak by dopadl.) Dnešní úspěšní lidé by se tedy měli "chlubit" tím, že si při svých příjmech mohou "dovolit" platit vysoké daně, případně ještě přispívat na dobročinné účely, protože jim stále zbývá dost na osobní potřebu. Zatím jsme spíše svědky toho, že hledají daňové ráje či jiné cesty, jak daně snížit (pardon: optimalizovat).

Solidarita by se měla projevovat i v přístupu k práci. Mám pocit, že před senátními volbami jsem vídával plakát s heslem "Dejte šanci schopným." Zatímco Roman Smetana přimalovával politikům tykadla, já jsem měl chuť přepsat toto heslo (které považuji za nesolidární) na nápis "Dejte šanci všem". Ti schopní už svoji šanci našli, ti ostatní potřebují pomoci najít své schopnosti, proto bych dokonce napsal "Dejte šanci i méně schopným". A možná bych přidal ještě varování: "Ale nedávejte šanci těm, kteří jsou schopni všeho."

Za alternativu k navrhovaným vládním reformám považuji zvyšování zaměstnanosti, rovnoměrnější rozdělování produkce a posilování solidarity. Tedy spojení práce a solidarity. (Podobnost s názvem jedné občanské iniciativy je opravdu náhodná)

Vytisknout