Mladí lidé v ČR: Vidíme levici jako nepřítele

20. 10. 2012 / Daniel Řezníček

Relevantní je zde článek pana Rubáše.

Vše, co je tu řečeno, vychází z osobních, subjektivních zkušeností autora.

Krajské volby znamenaly úspěch pro levicové strany ČSSD a KSČM. Reakce většiny mladých lidí narozených po roce 1989 v mém okolí by se dala obecně shrnout jako zděšení, nepochopení a znechucení. Výsledky voleb mezi mnoho mladých rozsévají pocit mučednictví a osamění v táboře rozumných a střízlivých a nepochopení pro spoluobčany, ba dokonce i rostoucí antipatie vůči lidem s nižšími příjmy a starším generacím, kteří jsou tradičně viděni jako jediní, kteří levici přece můžou volit. Proč je pro náctileté a čerstvě post-náctileté nemyslitelné volit levicové strany, KSČM především?

Jedním z důvodů jistě je mezi mladými nepopulární a nesympatické chování například ČSSD, která na předvolebních mítincích rozdává pivo a párky a v jejich očích si tak "kupuje" hlasy "nezodpovědných" voličů, kteří svou stranickou věrnost odvozují pouze od těchto komodit. Svou roli určitě hrají i stále živé vzpomínky na politický styl Jiřího Paroubka a dále politika proplácení poplatků u lékaře, která je viděna jako nezodpovědná a populistická. Nejsou to podle mě však ty nejdůležitější faktory.

Mám dojem, že v myslích mnoha mladých voličů panuje jistá dichotomie. Jakákoli pravicová strana je viděna jako dobrá, protože pravice znamená svobodu jednotlivce, a jakákoli levicová strana je špatná, protože její politika jednotlivce omezuje. Každé volby jsou navíc dalším a dalším referendem o režimu. Volíme pravici, čímž vyjadřujeme souhlas s polistopadovým diskurzem svobody, možnostmi rozvoje osobnosti, a odmítáme tak jakoukoli nesvobodu a ekonomickou neefektivitu ztělesněnou levicovými stranami.

Kdo volí doleva, je bolševik a zcela jistě chce znovu zavřít hranice a vyřadit konkrétní tituly z knihoven.

Reálný výběr je tak pouze napravo od středu. Na korupci a diskreditovanost sice čtyři roky nadáváme, jakmile ale dojde na volby, musíme odvrátit hrozbu reverze vývoje posledních dvaceti let a volíme ty "dobré/správné", kteří tento systém ztělesňují. Mánie antikomunismu zde podle mě dopadá na úrodnou půdu.

Toto černobílé cítění je v mladém člověku živeno na každém kroku. Ať už se jedná o školu (vskutku), mezi mladými oblíbené týdeníky jako Reflex či Respekt, o televizi a média obecně, či o domácí prostředí.

Málokdy je to řečeno naplno, vliv je spíše podprahový, plíživý, ale o to více všudypřítomný. Občas pak nastane i situace, kdy člověk podporuje něco, co je zcela jistě v rozporu s jeho osobním zájmem. Někteří studenti například podporují vysokoškolské školné, protože tak je to prý i na západě a tak to má být. To, že je levice proti, znamená její ekonomickou nezodpovědnost a myšlenkovou zastaralost.

Velké téma je, jak se vypořádat s tím, že jsme reálný socialismus nezažili. Odpověď je jasná: No přeci právě o to větší pro-pravicovou vehemencí, protože právě proto, že si ty zlé doby nepamatujeme, je důležité, abychom byli stále bdělí, a měli stále na mysli, jak to bylo špatné, nikdy nepodlehli opačnému mínění, nikdy nedopustili, aby se "to" vrátilo. Volbou pravicové strany plníme svou občanskou povinnost zachovat zde svobodu a jsme na to hrdí.

Levicové strany nevidíme jako rovné účastníky demokratického procesu, ale jako nepřítele, který chce zkrátka prosazovat špatné věci.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.10. 2012