Různé dimenze tragického omylu

19. 10. 2012 / Marek Řezanka

Vše toto si ocenění patrně zaslouží, otázkou je, zda je tento projekt nadále udržitelný, a zda nepotřebuje zásadní přehodnocení báze, na které je v současnosti ukotven. Nelze přehlížet stav, kdy např. v Řecku je sociální smír natolik narušen, že hrozí eskalace v podobě revolucí či občanské války.

Dlouhodobou krizí je zasaženo také Španělsko, které bude čelit separatistickým snahám Baskicka či Katalánska. Důležitým rámcem těchto odstředivých tendencí je fakt, že nové útvary by si přály zůstat integrované v rámci Unie.

Je však Unie schopna řešit sociální problémy svých členů? Nebylo pro ni již tak těžkou ránou začlenění států střední a východní Evropy? Bolestivých míst má přitom EU více. Nepodařilo se jí vybudovat dostatečně silný pilíř společné zahraniční a bezpečnostní politiky, což se projevilo v případě konfliktu v bývalé Jugoslávii a zejména při bombardování Bělehradu v roce 1999. Nejednota členů EU panuje kolem (ne)uznání samostatnosti Kosova, ale i ohledně přijetí Turecka či Ukrajiny. Nejednotnost a prosazování individuálních cílů se naplno projevily také v případě útoku na Irák (nešťastné dělení Evropy na "starou" a "novou") či při válce v Libyi.

Při posuzování role a směřování Evropské unie je vhodné zaměřit se na hlavní teoretické směry mezinárodních vztahů, kterými jsou idealismus, realismus, neorealismus, liberalismus, neofunkcionalismus, teorie her či teorie veřejné volby. Realisté vždy zdůrazňovali úlohu státu a předpovídali, že hegemonii v rámci integračního procesu převezme Německo. Například Morgenthau se vyjádřil ve smyslu, že "sjednocení Evropy pod německým vedením je nevyhnutelné a současně žádoucí" (viz Drulák, 2000, s. 117). K. Waltz zase upozornil na skutečnost, že k procesu evropské integrace dochází v okamžiku, kdy si sféry vlivu v Evropě rozdělily nové poválečné supervelmoci.

Potřeba čelit novým velmocím tak dočasně převážila nad vzájemnými rozpory, a vytvořila půdu pro vzájemnou kooperaci, aspoň v dílčích sférách. Neorealisté potom odhlíželi od úmyslů evropských institucí a zaměřili se na jejich strukturu a zájmy. Na základním sporu idealistů, věřících v sílu konsensu a kooperace, a realistů, kteří přikládají hlavní význam státu a jeho zájmům, se vcelku mnoho nezměnilo. Když psal N. Angell (v roce 1933 obdržel Nobelovu cenu míru) v roce 1909 Velkou iluzi, příliš nepočítal, že o pár let později vypukne světová válka.

Je třeba se podívat na události, které následovaly po pádu železné opony. Evropě se nepodařilo po dočasném oslabení Svazu, potažmo Ruska, zaujmout velmocenskou pozici. Naopak, nechala se oslabit a vnitřně rozdělit válkou v Jugoslávii. S pádem centrálního plánování ve Východním bloku pak nezvládla udržení svého rodinného zlata v podobě welfare state. Absolutně nedokázala reagovat na mocenský vzestup Číny, která je velmi výrazným aktérem nejen v Evropě. Ta dnes čelí vlně fašismu (nejmarkantněji v Řecku), neumí si poradit s vlivem islámu a nepřináší recept na sociální problémy, které se prohlubují a nabírají na intenzitě. Má nám být v této situaci do smíchu?

"V celé řadě zemí dokonce skupiny občanů oslavovaly. U nás bychom i mezi eurooptimisty těžko hledali někoho, kdo by řekl, že se cítí osobně poctěn, protože cena pro EU je i cenou pro všechny občany EU.

Možná je to bohužel logické, protože k mírovému dílu zvanému Evropská unie jsme aktivně zatím nijak nepřispěli. Naši politici Unii spíše okopávají kotníky, průměrného občana ani nenapadne otázka "Neptej se, co může Evropa udělat pro mě, ale co můžeš ty udělat pro Evropu", píše mj. Pehe ve svém článku v Deníku Referendum.

Skutečně nezanechala Česká republika v Unii nějakou výraznější konstruktivní stopu? V tomto kontextu by měla být zmíněna mravenčí práce eurokomisaře Špidly, který se mj. podílel na návrhu sociálního a důchodového modelu pro Čínu. Právě v osobě Vladimíra Špidly jsme Unii nabídly pomocnou ruku k možnému budoucímu směřování.

Máme-li se ovšem z udělení Nobelovy ceny za míz radovat, musíme identifikovat, které Unii je tato cena vlastně určena. Zda Unii založené na rozdílnosti zájmů aktérů v podobě národních států, které nepřekročí svůj stín a které obětují své střední a nižší vrstvy ve prospěch nadnárodních korporací, nebo Unii hájící práva a svobody svých občanů bez rozdílu hranic. Kromě neoliberální a fašistické vlny se v Evropě zvedá i vlna prosazující principy přímé demokracie a požadující kvalitativní systémové změny (nejmarkantnější je patrně na Islandu, který členem Unie není). Tento rozdíl je klíčový, ale při předávání ceny nezazněl. Proto rozhořčení Syrizy a řecké společnosti, proto není slyšet výraznější potlesk.

Jak je to vlastně s neoliberální vlnou v Evropě a s politikou škrtů, která je zarámována představou "fiskálního paktu"?

Teorie politicko-ekonomických cyklů říká v podstatě toto: Chce-li vládní strana setrvat u moci, pak musí před volbami realizovat "líbivou" fiskální (rozpočtovou) politiku expanzivního charakteru (snižování daní, zvyšování důchodů, vládních výdajů apod.) vedoucí k dočasnému zvýšení "blahobytu" většinového voliče, zatímco realizace nepopulárních, tj. fiskálně-restriktivních (zvyšování daní, snižování důchodů, vládních výdajů apod.) opatření (ve snaze "hasit" inflační tlaky či udržet vyrovnaný rozpočet) nastává ihned po volbách. Před dalšími volbami se vláda začíná opět uchylovat k líbivým opatřením a celý cyklus se opakuje.

Jenže v současnosti již ani na "líbivou fázi" nedochází. Tu nahradil argument "zodpovědnosti", který má občany přesvědčit, že škrtání sociální politiky je vlastně prováděno pro ně, v jejich prospěch. Marek Loužek ve své studii nazvané: "Může teorie veřejné volby vysvětlit rozšiřování Evropské unie?" mj. píše: "...Východiskem teorie veřejné volby je předpoklad, že nejen spotřebitelé, ale i politici sledují své vlastní (ekonomické, politické či jiné) zájmy. Teorie veřejné volby umožňuje proces evropské integrace "odidealizovat" a realističtěji vidět zájmy jednotlivých aktéru v tomto procesu.

Teorie veřejné volby je neutrální vědecký nástroj, který nezaujímá k EU žádná kladná či záporná hodnocení... Jižní rozšíření o Řecko, o Španělsko a o Portugalsko v 80. letech 20. století bylo problematické ekonomicky i politicky. Všechny tyto země byly relativně chudé, navíc se vymanily z nedemokratických režimů. V případě Řecka byla situace komplikována i geopolitickým postavením -- blízkostí Turecka. Presto všechny tři země nakonec do ES vstoupily, i když s různými přechodnými obdobími. Politicky existují dva základní směry představ společného evropského integračního procesu: federální a mezivládní. Měřítkem je, do jaké míry politici a občané žádají udržení priority národního státu v rozhodovacím procesu či připouštějí nebo doporučují přenesení určitých pravomocí na nadnárodní orgány, či dokonce koketují s myšlenkou společného státu v Evropě (Wildenmann /ed./, 1991)..."

Odsuzuje-li Pehe kritiku Unie globálně, tedy bez ohledu na pozice, z nichž se snáší, zda zleva, či zprava, potom naprosto bagatelizuje význam dvou základních ideových proudů v rámci Unie. Jeden staví na hegemonii Německa a na zájmech maximalizace zisku nadnárodních společností, druhý pak hájí posilování politických, ekonomických i sociálních práv občanů. Spolu s druhým je potom možné zaznamenat ještě třetí možný proud, založený právě na systémové změně ve smyslu implementace prvků přímé demokracie do ekonomiky i politiky.

Václav Klaus či Jana Bobošíková se nepřiklánějí k ani jednomu z těchto proudů. Nejraději by z Unie vystoupili, a netají se tím. Už proto je velmi důležité, aby se kritika Unie z jejich pozic nezaměňovala s kritikou z hlediska sociálně cítících.

Když U. Sinclair začal psát svou ságu o Lanny Buddovi a světě první poloviny dvacátého století, zmiňuje bezstarostný večírek vyšších kruhů, kde Evropa tančí. Krátce potom vypukla první světová válka.

Diskusi o budoucnosti EU a o její podobě považuji za klíčovou. Z tohoto hlediska v komentářích výsledků říjnových krajských a senátních voleb postrádám zhodnocení skutečnosti, že nevyhrála nějaká pevně orámovaná a jednotná levice. Co se nemusí projevit na úrovni krajů, vyhřezne na úrovni celostátní. Jen těžko totiž mohou sociální demokraté najít společnou řeč s komunistickou stranou na téma Evropské unie. Pokud by jeden nejraději vystoupil, a druhý touží nejenom zůstat, ale podílet se na řízení a určování směru, kudy a kam se pojede, zavání to gordickým uzlem.

Zkusme se nad dosavadním vývojem na evropském kontinentu zamyslit. Jsme-li přívrženci konsensu a kooperace, hledejme, na jakých základech jsou možné, a analyzujme základy, které naopak podporují rozepře a ústí v konflikt. Pokud Nobelova cenu za mír pro EU takovéto debaty rozproudí, nebyla udělena nadarmo.

Vytisknout