Dejte mi už všichni konečně pokoj!

18. 10. 2012 / Josef Švéda

Jsem jedním z těch, kteří nemají moc rádi reklamu. Ne že bych ji nutně považoval za nějaké absolutní zlo, v přiměřených dávkách může být i užitečná, ale její nadměrná a neustálá přítomnost v našich životech mi prostě leze na nervy. Zejména v "metropolích" postkomunistické Evropy je veřejný prostor reklamou přímo zamořen. V metru, tramvaji, na sloupech, billboardech, bigboardech, citylightech, záchodcích, pokoutných samolepkách a plakátech, prostě všude. Zírají na vás ty usměvavé ksichty, vymóděné slečinky a cool týpci v teplácích.

Proto mě nepotěší, když se nějaká společnost snaží nabourat mé soukromí ještě agresivnějšími (či v jejich byrožargonu "guerillovými") metodami. Mám na mysli například lidi převlečené za párek v rohlíku nebo lišku bystroušku, kteří se vám na ulici snaží mermomocí do ruky vlepit nějaký duchaplný letáček. Případně nejrůznější "super nabídky" v mailu, o které jsem nikdy nestál. Úplně nejhorší ale je, když vám někdo volá na mobil.

Zrovna včera dopoledne mi zavolal veselý pán od Vodafonu s tím, že mé číslo bylo náhodně vybráno a já jsem vyhrál jejich sim kartu s tarifem hovorů za polovinu běžné ceny. Jak si jistě dovedete představit, má radost byla nekonečná. Zvlášť když Vodafone ani není mým operátorem. K mému překvapení však tento rozjařený pán ještě zmínil, že mám účet u konkurenční společnosti, jejíž jméno správně uvedl.

V tuto chvíli jsem zpozorněl: "A jak víte, že mám zrovna tohoto operátora?", zeptal jsem se vyjeveně nechápaje, kde by takovou informaci mohl získat. Že prý to poznal z předvolby. Jeho hlas byl nyní mnohem méně radostný. "Ale to přeci z předvolby už dávno poznat nemůžete, neboť jsem mohl klidně přejít k jiné společnosti, aniž bych změnil číslo", namítl jsem. Pán se nedal odbýt a řekl, že číslo je veřejně přístupné a bylo náhodně vybráno. Zněl však již poněkud stroze. Krev se ve mně začínala pomalu ale jistě pěnit. Nicméně jsem se toho gentlemana opět klidným (no, možná malinko rozrušeným, to přiznávám) hlasem zeptal: "Ale odkud víte, že mám účet právě u této společnosti?!?" Nic. Žádná odpověď. Pán zavěsil.

Nevím, jak je možné, že společnost Vodafone má přístup k těmto datům. Ani nevím, jestli je to legální. Ale jasno mám v tom, že se mi to nelíbí. Nechci, aby mi volali, esemeskovali a psali maily. Nechte mě už konečně na pokoji! Rád bych to řekl tomu pánovi, co volal. Ale nestihl jsem to. Tak si to třeba přečte tady. A třeba to ví a taky si nepřeje, aby ho furt otravovali. Možná by raději psal filozofické traktáty, než pracoval jako operátor call centra. Ale přes to všechno půjde zítra zase do práce a vytočí "náhodně" vybrané číslo. Žijeme v krásném světě.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 18.10. 2012