Zahraniční politika USA a americké veřejné mínění

16. 10. 2012 / Immanuel Wallerstein

Bush a neokonzervativci doufali, že když Spojené státy vojenskou silou změní režimy, které byly považovány za nepřátelské vládě USA, zastraší tím všechny ostatní. Jejich politika ale namísto toho způsobila, že se pozvolné oslabování moci USA proměnilo v prudký úpadek. Obama šel roku 2008 do voleb se závazkem, že tuto politiku zvrátí, a nyní roku 2012 tvrdí, že svůj slib splnil a tím odčinil škody napáchané neokonzervativci.

Odčinil je ale? Mohl je vůbec odčinit? Pochybuji. Nemám zde ale v úmyslu rozebírat, jak úspěšná nebo neúspěšná je v tomto okamžiku zahraniční politika USA. Chci se zabývat tím, co si o ní myslí Američané.

Hlavním rysem současného veřejného mínění v USA, pokud jde o zahraniční politiku vlastní země, je nejistota a nejasnost. Nejnovější výzkumy veřejného mínění poprvé ukazují, že většina Američanů považuje vojenské zásahy provedené Bushem na Středním východě za chybu. Lidé se domnívají, že si vyžádaly mnoho amerických životů a spoustu peněz, přičemž jejich výsledky se zdají být negativní.

Irácká vláda je -- tak jak ji vnímají řadoví Američané -- svým cítěním a politikou bližší Íránu než Spojeným státům. Lidé vidí, že afghánská vláda stojí na velmi vratkých základech, s armádou infiltrovanou tolika přívrženci Tálibů, že je schopna střílet na americké vojáky, s nimiž spolupracuje. Chtějí, aby jednotky USA do roku 2014 odešly tak, jak bylo slíbeno. Nevěří ale, že po jejich odchodu bude v Afghánistánu u moci stabilní vláda, která bude aspoň trochu přátelská vůči Spojeným státům.

Je příznačné, že v debatě dvou uchazečů o úřad viceprezidenta USA prohlásil kandidát Demokratické strany Joe Biden s velkým důrazem, že Spojené státy nevyšlou vojáky do Íránu. A kandidát Republikánské strany Paul Ryan řekl, že na jeho straně nikdo o vyslání vojska neuvažuje. Oba mohli říkat to, co si doopravdy myslí, nebo také ne. Za povšimnutí stojí, že se oba patrně domnívají, že kdyby jakkoli pohrozili vysláním pozemního vojska, poškodili by tím volební šance své strany.

Takže co teď? To je právě otázka. Titíž lidé, kteří říkají, že intervence USA byly chybou, nejsou zatím vůbec ochotni přijmout myšlenku, že by Spojené státy neměly udržovat své vojenské síly v dosavadním rozsahu, nebo je dokonce zvětšovat. Kongres USA nadále schvaluje pro Pentagon větší rozpočty, než jaké požaduje samo ministerstvo obrany. To je zčásti důsledkem snahy zákonodárců o zachování pracovních míst spojených s ozbrojenými silami ve svých volebních okrscích. Zčásti je to ale důsledkem velmi silného emocionálního ztotožnění prakticky všech obyvatel s mýtem o supermocných Spojených státech.

Může postupně sílit izolacionismus? Nepochybně do určité míry. Na výraznější levici i pravici jsou skutečně voliči, kteří začínají s větší troufalostí mluvit o nutnosti a vhodnosti omezení vojenské angažovanosti USA ve zbytku světa. Domnívám se ale, že nepředstavují velkou sílu, aspoň prozatím.

Spíše můžeme očekávat pozvolnou a tichou, nicméně velmi závažnou revizi toho, co si Američané myslí o jednotlivých skupinách svých spojenců. Už dlouhou dobu probíhá odvrat od Evropy, ať je definována jakkoliv. Evropu lidé vnímají jako poněkud "nevděčnou" za vše, co pro ni Spojené státy udělaly vojensky a ekonomicky za posledních sedmdesát let. Mnoha občanům USA připadá, že Evropa je příliš neochotná podporovat politiku USA. V současnosti se vojska USA stahují z Německa i z jiných zemí.

Evropa je samozřejmě obsáhlá kategorie. Dívá se řadový Američan jinak na východní Evropu (někdejší sovětské satelity)? Nebo na Velkou Británii, s níž mají Spojené státy údajně "zvláštní vztah"? Onen "zvláštní vztah" je spíš mantra Britů než Američanů. Spojené státy odměňují Británii, když se disciplinovaně podřizuje, ne ale, když se odchyluje od linie. A řadový Američan o tomto geopolitickém závazku sotva něco ví.

Východní Evropa je něco jiného. Z obou stran působí reálné tlaky na udržování těsných vztahů. Vláda Spojených států má zájem na využívání svých východoevropských vazeb jako prostředku k neutralizování tendencí západní Evropy k samostatnému jednání. Působí také tlaky imigrantů z těchto zemí na rozšiřování vazeb. Východní Evropa ale začíná pociťovat, že vojenská angažovanost USA slábne a je proto nespolehlivá. Začíná si také uvědomovat, že pro ni jsou životně důležitější ekonomické vazby se západní Evropou, zejména s Německem.

Důležitou roli v politice USA začaly sehrávat rozpory s Mexikem kvůli "migrantům bez papírů", které narušují teoreticky těsné vzájemné ekonomické vztahy. Pokud jde o zbytek Latinské Ameriky, posilování jejích nezávislých geopolitických stanovisek je zdrojem frustrace vlády Spojených států a netrpělivosti jejich veřejnosti.

Pokud jde o Asii, stále populárnější je mlácení do Číny, a to přes všechny snahy vlád USA (demokratických i republikánských) o krocení této hry. Čínským firmám jsou zakázány některé typy investic, které jsou vítány dokonce i ve Velké Británii.

A konečně je zde Střední východ, hlavní oblast, s niž si dělají USA starosti. V současné době je středem pozornosti Írán. Tak jako v Latinské Americe, vládě podle všeho svazují ruce omezené možnosti jednání. Izrael ji neustále tlačí k tomu, aby dělala víc, i když nikdo doopravdy neví, co ono "víc" znamená.

Všemožná podpora Izraele je ústředním prvkem zahraniční politiky USA přinejmenším od roku 1967, jestliže ne déle. Málokdo má odvahu, aby se proti ní postavil. Podporu takovým lidem ale začínají otevřeněji vyjadřovat vojenští činitelé, kteří naznačují, že politika Izraele je nebezpečím pro vojenské zájmy Spojených států.

Bude všestranná podpora Izraele pokračovat dosavadním tempem další jedno nebo dvě desetiletí? Izrael možná zůstane posledním emotivním závazkem USA, nejdéle odolávajícím vyhasnutí. Že ale bude vyhasínat, je skoro jisté.

Pravděpodobně kolem roku 2020, zcela určitě ale kolem roku 2030 bude zahraniční politika USA donucena začít se vyrovnávat se skutečností, že Spojené státy nejsou jedinou všemocnou supervelmocí, ale jen jedním z řady míst, v nichž se nachází geopolitická moc. Tuto změnu pohledu bude podporovat také vývoj názorů obyčejných Američanů, kterým bude nadále víc záležet na jejich vlastní ekonomické prosperitě než na problémech za hranicemi. S tím, jak "americký sen" přitahuje stále méně neameričanů, obrací se současně dovnitř do Spojených států.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout