Projevy věřících z různých církví, přednesené na protestu proti tzv.  církevním restitucím dne 4.9.2012 na Klárově v Praze

12. 9. 2012

Prvním biblickým textem jsou slova z 1. listu apoštola Pavla Timoteovi, 6. kapitola, 3. - 9. verš: "Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby." Ano. Zbožnost pokládají za prostředek k obohacení... Protože čím bratři a sestry, zejména bratři a sestry z římsko-katolické církve, neboť jich se církevní restituce týkají nejvíce, čím argumentují? Svou zbožností - že přeci majetku použijí k dobrým účelům... Ovšem poslechněme úryvek z knihy Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita od J. Chmelíka a kolektivu,   která vyšla roku 2003 v křesťanském či více méně katolickém nakladatelství Portál: "Středověk: Křesťanství vyzývalo k cudnosti, odříkání a pohlavní zdrženlivosti. Asketové hlásali dokonce zatracení žen a nazývali je nádobami hříchu. Ale i církev se s prostitucí musela nakonec smířit. Dokonce jí z toho plynuly určité výhody. Papežská komora pobírala příjem z domů, které pronajímala správcům nevěstinců." Tolik citát. Ale i kdyby se po církevních restitucích takové věci neděly -- církev prodá pozemek - a kdo jí zaručí, že tam nevyroste nevěstinec, střelnice či podnik s hracími automaty?

     Druhým veršem, který bych zde chtěla zmínit, je text z Markova evangelia, 6. kapitola, verše 7 -- 9: "Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty." Ano, ti, kteří si nebrali na cestu žádné peníze, měli moc nad nečistými duchy. A jakou duchovní moc, jakou duchovní sílu má dnešní církevní vrchnost? V zemích, které jsou chudé a kde je církev chudá, se dějí zázraky: Lidé se obracejí k Pánu Ježíši, jsou uzdravováni z nejrůznějších nemocí... A u nás? Nevěřící i věřící lidi jsou církví akorát tak znechuceni...

     A na závěr -- církev tvrdí, že bez majetku nemůže pro lidi nic udělat. A já se ptám -- kolik majetku měl Ten, který pro lidi udělal nejvíc, ten, který nás spasil?...

    Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie Praha

Jako aktivní člen Církve československé husitské jsem přesvědčen, že služba církví je pro společnost důležitá a mám zájem na tom, aby byly vztahy mezi věřícími a nevěřícími byly přátelské a korektní. Jsem přesvědčen, že navrhovaná podoba zákona, proti které tady dnes protestujeme už dnes ohrožuje postavení církví ve společnosti, protože budí oprávněnou nedůvěru a odpor.

V dobách komunistického režimu byli křesťané omezováni ve svých právech a  mnozí byli pronásledováni, podobně se ale vedlo i dalším občanům, kteří se neztotožňovali s vládnoucí ideologií. Církve mohly dál fungovat, i když  jejich působení bylo silně redukováno na péči o duše a kult za zdmi kostelů. Veřejné působení jim bylo zapovězeno. Financování ze strany státu bylo nedostatečné a sloužilo jako prostředek nátlaku. Přes obtížnou situaci si církve uchovaly určitou svobodu a zejména při uvolnění na konci osmdesátých se podílely  na demokratizaci společnosti.

Pro všechny, i pro církve samotné, bylo překvapením, jak vysokou podporu, jakou důvěru a jaká očekávání široká veřejnost spojovala s působením církví po roce 1989.  Církve a náboženské společnosti dosáhly plné svobody pro své působení, tzv. registrované církve mají dodnes garantované základní financování své činnosti státem. Zejména katolická církev získala přístup do médií i nezanedbatelný vliv na politické dění. Registrovaným církvím byla umožněna pastorační činnost ve státních institucích jako je armáda nebo vězeňství, zapojily se do státem financovaného systému vzdělávání a sociálních služeb a zejména katolická církev restituovala i desítky objektů. Některé církve také dostávaly dlouhá léta masivní finanční podporu od partnerských církví ze západní Evropy.

Toto privilegované postavení mezi všemi ostatními organizacemi občanské společnosti a zároveň vstřícná otevřenost ze strany veřejnosti nevedly k rozmachu církví.  Za posledních dvacet let církve ztratily  v procentech víc věřících, než za celou dobu komunistické proticírkevní politiky.  Zároveň s úbytkem věřících církve postupně ztratily i důvěru veřejnosti. Myslím, že je to proto, že nejsou solidární s lidmi. Jsou příliš zaměřené na své zájmy, zejména katolická církev sní o návratu privilegií snad ještě z dob feudalismu.

Když v listopadu 1989 na Letné vyzval kněz Václav Malý k modlitbě, tak se statisíce lidí, kteří svou odvahou přinesli svobodu i církvím,  snažily rozpomenout na slova Otčenáše. Byl to výraz touhy po duchovním životě, po návratu k hodnotám, které byly zanedbávány.  Když se stejní lidé dnes shromažďují, aby protestovali proti asociální a korupční politice současné vlády, tak si arcibiskup Duka dovolí označit je za lůzu.  Tak velké je odcizení církevních představitelů od obyčejných lidí, tak hluboko klesli.

Představitelé církví, kteří dnes volají "co bylo ukradeno musí být vráceno", mlčeli dvacet let jako ryby k rozkrádání národního majetku a veřejných peněz.

Představitelé církví, kteří  právem připomínají, že se v rámci státem financovaného systému starají o nemocné a pomáhají lidem v nouzi, nikdy nepozvedli hlas protestu, proti programům zbídačování a ponižování lidí, kteří se nemohou bránit. Nikdy se nespojili s ostatními sociálními organizacemi, aby protestovali proti úsporným opatřením vlády, která šetří na nejchudších a nejzranitelnějších a pomáhá dál bohatnout těm, kdo už dnes mají až příliš.

Církevní představitele zdá se nezajímá, že civilizace, která si říká křesťanská, stále rychleji míří ke kolapsu, protože jejím božstvem se stal maximální zisk, mamon ničící lidi a celé stvoření. 

Velmi sporné a naprosto nepřiměřené požadavky na odškodnění církví mohou toto odcizení jen prohloubit. Už teď tyto přemrštěné požadavky v době, kdy stát šetří na důchodcích a postižených, těžce poškodily renomé církví a tím spíše, bude-li zákon schválen.

Církevní instituce a církevní hierarchové  naštěstí nejsou církev. Církev jsou ti, kdo usilují o Boží království a jeho spravedlnost. Milosrdenství a spravedlnost jsou znaky křesťanství. Díky Bohu taková víra je živá a aktivní po celém světě. Řada církví se staví na stranu chudých a bezprávných. I v Česku, jsou takoví věřící a existují ostrovy naděje. Dřív nebo později nastane obroda. Nebude záviset na penězích a majetku. 

Květa Pohlhammer Lauterbachová, mluvčí iniciativy "Křesťané za spravedlivý hospodářský řád"

Vážení a milí spoluobčané a spoluobčanky, sestry a bratři!

Jako aktivní členka katolické církve a mluvčí iniciativy "Křesťané za spravedlivý hospodářský řád" jsem po zvážení připojila svůj podpis pod výzvu Křesťané proti církevním restitucím.  Jsem přesvědčena, že předložený zákon je špatný, není dostatečně připraven, je nespravedlivý vzhledem k ostatním restituentům a za současné finanční situace státu způsobí další zadlužení České republiky, jehož břímě ponesou další generace. Nepovažuji za správné nechat dluhy našim dětem a vnukům a domnívám se, že je správné, aby si každá generace po sobě řádně uklidila a nenechávala jenom dluhy.

Co mi ale především vadí, je to, že takto nastavené restituce vyvolávají ve společnosti nenávist.  Modlíme se každou neděli za mír a pokoj a naším úkolem by mělo být šířit lásku a pokoj. Obávám se  o  osud naší církve,  pokud se k ní většina české veřejnosti obrátí zády.  Dovolte mi při této příležitosti citovat slova z posledního rozhovoru minulý týden zesnulého kardinála Martiniho, který byl uveřejněn v plném znění na www. Umlaufoviny.com.

Tolik prorocká slova kardinála Martiniho. Týkají se i nás.  Na závěr mi dovolte vyjádřit politování, že se otázka církevních restitucí stala předmětem politického boje. Je smutné, že za 22 let nebyli schopni sednout politici napříč celým spektrem a představitelé církví ke kulatému stolu a najít kompromisní řešení.  Bohužel se musím připojit k Martinu Putnovi, který konstatoval v rozhovoru, že na kořist se již slétají supi a církev bude nakonec obětí.   Již dnes je na dnešní katolickou církev přisáto dost pijavic, které profitují z toho, že církev nedisponuje dostatečným počtem odborníků.  Sama jsem toho často byla  u nás v jižních Čechách svědkem.

Na závěr  bych chtěla vyzvat  vzájemně se napadající strany, ať už jsou to politici nebo představitelé církevní hierarchie, aby složili zbraně a hledali jiné uspokojivé řešení.  Pokud zákon přes odpor většiny veřejnosti projde a bude přijat, pak hrozí, že se česká veřejnost otočí k církvím zády a zůstanou jenom ty prázdné kostely.  A pod nánosem popela nezůstanou už ani ty řeřavé uhlíky.