Jak z kruhu ven

10. 9. 2012 / Marek Řezanka

Je snad dnešní situace podobně kritická? Historické paralely většinou pokulhávají a není nejlepší k nim příliš sahat. Okupací nám dnes nikdo nehrozí, žádná evropská mocnost nemá dnes v čele totalitářský či jinak autoritativní režim. Optimisté řeknou, že nám nehrozí žádný válečný konflikt.

A co krize? Krize zde je, v celé Evropě a také v USA. Je to krize v první řadě ekonomická -- a poměrně vleklá. Nejednalo se o žádnou chřipku či nachlazení, jak nás někteří přední politici v čele s V. Klausem ubezpečovali.

S postupujícím časem přicházíme na to, že se jedná nejspíš o nádor - a ke zděšení většiny je ten nádor zhoubný.

Rozbujel se s poslední zatím známou fází kapitalismu, která vyžaduje silný stát a jež je neslučitelná s principy demokracie, na nichž západní Evropa budovala svůj blahobyt. Této fázi vévodí Čína a k ní se přidávají další země, např. Rusko, ale i třeba Brazílie.

Hypoteční krize, dluhová krize plynoucí z požadavku doby na extrémní spotřebu, krize ohledně studentských půjček v USA.

To jsou jenom některé viditelné projevy komplexní dlouhodobé krize systémové, která už za současného přerozdělování nemá širokým vrstvám společnosti co jiného nabídnout než bezmoc a frustraci. I

deály volného trhu a liberalismu jsou ty tam, iluze, že kapitalismus je jediným systémem slučitelným s demokracií, berou za své.

Mnoho lidí je stavem, kdy stávající systém přestává být funkční, a o novém se nic neví, stresováno. Lidé se bojí.

Mají strach, že se situace výhledově nezmění, přestávají věřit všem dosavadním demokratickým institucím. Někteří radikalizují, někteří sklouzávají k fašismu a rasismu, jiní se snaží zakonzervovat svou víru v neměnnost kapitalismu a někteří jenom dál strkají svou hlavu do písku a čekají, co bude.

Aktivní odpor se v naší společnosti nějak nenosí.

Třebaže dubnová demonstrace proběhla bez násilných aktů, bez rozbitých výloh a zapálených aut, třebaže se na ní vyskytovaly i malé děti, které nenásilnost celé akce podtrhovaly, byla některými médii a odpůrci vylíčena jako projev "lůzy" a došlo k mnoha pokusům o její diskreditaci, o dehonestaci odborových předáků, o diskreditaci opozice.

Netrvalo dlouho, a potenciál více než sta tisíce hlasů byl roztříštěn na padrť kauzou Rath. Kauzou pochybnou, kde podezřelý je stále ve vazbě a je viněn z nových trestných činů, aniž je souzen za předešlé. Důkazy proti jeho osobě se jeví chabými a otazníků kolem celého případu přibývá.

Jedno je jisté -- odvaha ke generální stávce opadla právě s kauzou Rath. Nové "Pražské jaro" se tedy nekonalo, léto se neslo v duchu letargie a zklamání. V tomto duchu se vzpomnělo na výročí 21. srpna, o němž tentokrát média sice mluvila, ale hlavně jako o výročí zrady, ne jako o výročí zmaření smysluplné alternativy jak k reálnému socialismu, tak ke kapitalismu.

Oproti tomu vláda toho stihla poměrně dost. Ukázala občanům, že jejich názory a protesty nemají žádnou váhu, že k udržení vládního projektu je možné využít i nikým nevolenou platformu, která na základě svého programu do Sněmovny neprošla.

Toto byla demonstrace arogance a mocenské zvůle.

Trend, kdy vládní politici jsou viněni z korupce a prokazují svou naprostou nekompetentnost, přitom trval a prohluboval se. Stačí připomenout výrazně chybový Registr vozidel a neodvolatelného P. Dobeše, naprosto nedostatečnou argumentaci ministryně A. Hanákové k církevním restitucím v pořadu Hyde Park či katastrofální personální politiku ministryně A. Horákové na poli kultury.

Ministr Kalousek je další z party neodvolatelných -- a to navzdory nekompetentní daňové politice, kdy je výběr daní nižší a dluh vzrůstá, navzdory špatným odhadům růstu české ekonomiky a neschopnosti vyslyšet argumenty odborů a vést s nimi kompromisní politiku.

Navzdory naprosto nepřípustným výrokům na adresu policie jako takové a konkrétně na adresu tehdejšího policejního prezidenta P. Lessyho.

Lidé jako Daňhel, Jourová, Rath (zatím vinným shledán nebyl) jsou vazebně stíháni či minimálně viněni z trestných činů, lidé jako Pitr, Janoušek či Drobil dostanou buď symbolický trest, či ani na vazbu u nich nedojde a jejich odsouzení nikdo nevěří.

Podivná spravedlnost, jejímiž pilíři jsou odvolaný šéf v Lesích ČR a bývalý taxikář a blízký přítel R. Janouška.

Současnou vládu lze vinit z různých věcí, jejím nejhorším počinem je ale nejspíš prohloubení občanské nedůvěry v základní demokratické nástroje, nedůvěry v právní stát, v soudy, v policii, v parlamentní demokracii jako takovou.

Střední a nižší vrstvy společnosti si právem připadají být podvedené. Státu odvádějí čím dál více, jejich zdroje jsou čím dál nižší, a ceny všech možných komodit rostou.

Čím více lidé platí, tím méně toho od státu dostávají a stát deleguje svou dosavadní zodpovědnost na soukromé subjekty, na nichž si nikdo nic nevezme a kde se nikdo svých práv nedovolá. Hazarduje se zde s lidským zdravím, se zabezpečením na stáří a v nemoci, s lidskou důstojností.

Žijeme přitom v době, kdy navzdory pohoršením V. Klause nad "socialistickou" Unií,se jednotná Evropa drolí, protože boří základ, na němž byla budována, ničí sociální stát, oporu středních vrstev.

S rozpadem Evropské unie hrozí fašizace společnosti, kdy fašistická hnutí (u nás například DSSS) budou lákat sociálně vyloučené na líbivý, zdánlivě levicový program, ovšem opřený o xenofobii a rasismus, které se s moderním levicovým programem neslučují, přitom však budou oporou kapitálu, jak tomu již v historii bylo (např. vyvraždění členů SA členy SS).

Žijeme v době, kdy hrozí rozhoření konfliktu na Blízkém Východě, který by mohl přerůst i v konflikt globální.

Toto vše bychom měli mít při úvahách o naší budoucnosti na paměti.

Blíží se několikery volby: senátní, krajské, poprvé zažijeme něco, čemu se říká přímá prezidentská volba, která zase až tak moc přímou není, a nedává žádné záruky občanům, že prezident bude hájit jejich zájmy. Prezident zůstává neodvolatelným. To je možná závažnější informace, než jestli jím bude Pavel nebo Šavel -- i když i na tomto poli jsou výrazné kvalitativní rozdíly, jež bychom neměli bagatelizovat.

Volby jsou určitým nástrojem, díky němuž můžeme projevit svou vůli -- ale pouze velmi omezeně. Vláda nám dává arogantně najevo, že jí stačí jakkoli získat sto jeden hlas (klidně Bémův), a může si rozhodnout, co chce. Naprosto pro občany nevýhodný druhý pilíř důchodové reformy, takzvané církevní restituce, zvyšování DPH, výčet by byl vskutku dlouhým.

Nechceme-li pokračovat v devastaci právního státu, vzdělávacího systému, zdravotnictví, sociálního zabezpečení, kultury, průmyslu, zemědělství, životního prostředí, v devastaci potenciálu nás všech, je třeba se aktivně vyjadřovat, nenásilně, ale razantně a dlouhodobě.

Jde tu o nás všechny, o studenty, osoby pobírající důchod, o seniory, o pracující, o zaměstnance i drobné a střední podnikatele, o státní zaměstnance, o policisty, soudce, úředníky, o učitele, lékaře, řidiče autobusu a další řidiče, o řemeslníky, prodavače ale i o nezaměstnané a zdravotně handicapované. Mezi námi by neměli být rozbroje, nemáme si co závidět a ve většině případů máme společný cíl.

Tím není dosazení jedněch loutek za jiné, ale kvalitativní změna politického a ekonomického systému.

Požadujme funkční nástroj obecných referend a zajímejme se o vznik a rozvoj průmyslových družstev.

Zabývejme se otázkou přerozdělování. To dosavadní nám přestává být k užitku.

Chtějme obnovit funkčnost právního státu a obnovme důvěru v něj. Musí nás být ale někde vidět a slyšet.

Petice se házejí do koše, argumenty jednotlivců se házejí spolu s hrachem na stěnu parlamentu. Demonstrovat je legitimní a je to právo občana, který je zodpovědným vůči sobě i svým nejbližším.

Dejme si pozor zejména na pseudozodpovědnost, jež se nám již několikrát vymstila. Strašení Řeckem se ukázalo jako zneužití našeho strachu a našich existenčních úzkostí.

Místo, abychom se od osudu Řecka vzdalovali, nebezpečně jsme se mu přiblížili.

Naše ekonomika neroste, naše koupěschopnost klesá -- a s ní i naše konkurenceschopnost. Strádá naše věda, chybí nám talenty, naše konkurenceschopnost je vážně ohrožena. Klidně by šlo citovat známý projev o skutečnosti, že naše země nevzkvétá.

Dne 22. 9. se naskytne jedna z příležitostí, jak vládě ukázat, zda naši podporu má, nebo ne.

Nebudeme-li zde, dáváme tím najevo, že nemáme připomínek. Vím, že mnozí z nás to mají hodně složité, každá koruna je pro ně bolestná a cesta do Prahy bude pro ně citelná.

Dokažme si však, že tyto výdaje za to stojí, dokažme si, že náš hlas má svou cenu -- a vládě dokažme, že nejsme tupým stádem.

A na nás Pražácích je, abychom neposuzovali jen svou momentální nadprůměrně vysokou životní úroveň v rámci republiky, ale aby nás zajímalo, co bude dál. Nakonec, máme tu OPEN CARD, tunel Blanka, máme zde šikovný Dopravní podnik. Je to vskutku mnoho důvodu k rozjímání.

Která hnutí budou na Karlově náměstí protestovat? Iniciativa za demisi vlády, v těsné spolupráci s dalšími iniciativami a některými neparlamentními stranami (Ne základnám, Alternativa Zdola, Nová antikapitalistická levice, Strana demokratického socialismu, Spojenectví práce a solidarity, Hnutí za přímou demokracii, Akční spolek nezaměstnaných, Socialistická Solidarita, ProAlt) s účastí dalších iniciativ a organizací (Ekumenická akademie, Pomoc obětem exekucí, Demokratická levice, "Občané městu, město občanům", Occupy Czech, Křesťané za spravedlivý hospodářský řád. Začátek akce je plánován na 14:00.

Toto fórum navazuje na stejnojmennou akci z loňského roku a jeho cílem je aktivovat veřejné mínění a rozproudit veřejnou diskusi o dalším směřování naší společnosti. Nejedná se o čistě protivládní demonstraci, ale o prostor, ve kterém se mohou prezentovat jednotlivá hnutí a v dialogu s návštěvníky Festivalu formulovat své postoje k dnešní situaci -- a svá řešení.

Tematických panelových diskusí se zúčastní i některé osobnosti známé z veřejného života a pozvánku dostane i ministr financí Miroslav Kalousek, aby mohl své kroky konfrontovat přímo s názory občanů -- doufejme, že bez facek.

Uvědomme si, že záleží pouze na nás, jakou zpětnou vazbu vláda obdrží. Zda bude moci M. Kalousek s pohrdáním v hlase jemu vlastním sdělit, že mělo být venku víc teplo, a nebo naopak, nemělo být tak provokativně hezky.

Záleží pouze na nás, zda máme vládě co vzkázat, nebo zda na vše rezignujeme. Potom ale nenadávejme.

Prostor, třebaže omezený, zde je.

Nečekejme záchranu u miliardářů-spasitelů, nečekejme blanické rytíře.

Sami musíme vědět, co chceme, ne to nechávat na druhých -- jinak také druzí o nás budou rozhodovat. Zkusme si všichni sami za sebe v klidu (jsme-li ho ještě schopni) zvážit, jaké máme za stávající situace vyhlídky a jakou budoucnost chceme svým dětem připravit. To, že něco špatného děláme s dobrými úmysly, nás neomlouvá.

Zamysleme se tedy nad tím, zda se chováme zodpovědně a zda příštím generacím nezanecháváme tíživý dluh, a to morální, ekologický i peněžní. Podle své nejlepší úvahy potom jednejme.

Děkuji všem, kteří se o takové zamyšlení aspoň pokusí. Svobodné myšlení je totiž základem změn, a proto se ho mocní v každé době obávali a považovali jo za největší zlo. Mysleme jeden na druhého, jedině tak myslíme nejlépe sami na sebe.

Vytisknout