Miamská pětka: výzva pro novinářské profesionály

12. 9. 2012

Pokud jde o dobu trvání, zapletené lidi, objem vynaložených prostředků a další významné aspekty této operace, jsou k dispozici jen dílčí informace.

Vzhledem k tomu, že takový postup by od úřadů – jak soudů, tak vlády – vyžadoval , aby naše druhy okamžitě propustily, uchýlil se Washington navíc ke konspiraci, aby zakryl, co prováděl, čímž se dopustil dalšího deliktu – zatajování.

To je podstata místopřísežného prohlášení („afidavit“), které Martin Garbus, advokát Gerarda Hernándeze Nordela zcela nedávno předložil soudkyni distriktu Jižní Florida Joan Lenardové. Tento text podporuje jeho předešlou žádost, kterou žádal zrušení Gerardova rozsudku, nebo jako další alternativu, vydání příkazu soudkyně k odhalení všech důkazů, jež vláda skrývá, a udělení ústního slyšení.

Třebaže došlo k mnoha porušením práva, na něž se odvolací řízení v této poslední, mimořádné etapě odkazuje, zmíněný dokument se soustřeďuje na spiknutí vlády s miamskými lokálními médii, které mělo předem připravit odsouzení obviněných a zabránit spravedlivému procesu s nimi.

Podstata tohoto spiknutí spočívala ve využití médií k rozpoutání bezprecedentní nepřátelské a nenávistné propagandistické kampaně. K tomu účelu byla využita početná skupina „novinářů“ – ve skutečnosti tajných agentů vlády, kteří opakovaně, dnem i nocí publikovali články a komentáře, až vyvolali skutečnou dezinformační bouři. Od 27. listopadu 2000, kdy byl proces zahájen, do 8. června 2001, kdy byli shledáni vinnými, se jen v The Miami Herald a v El Nuevo Herald objevilo 1111 článků, tedy v průměru více než 5 denně. Podobně tomu bylo v deníku Diario de Las Américas. Psaný tisk tak byl zcela zahlcen.

„Novináři“ byli placeni přes Radio a TV Martí, tedy z amerického federálního rozpočtu. Tato individua prováděla v uvedených médiích i další činnosti a šířila je v oblasti Miami, kde se tehdy a i dnes oba signály přenášejí přímým vysíláním a navíc jsou přebírány lokálními médii (což je rovněž porušením amerického zákona, který zakazuje oficiální propagandu uvnitř amerického území).

A nejde jen o americkou rozhlasovou a televizní stanici Martí a o tištěná periodika v Miami. Tito takzvaní „žurnalisté“ působili rovněž v místním rozhlasovém a televizním vysílání ve španělštině a v angličtině a využívali dalších publikace, které jsou tam distribuovány, v některých případech bezplatně.

Před touto neustávající propagandou nebylo úniku v žádném koutě na jihu Floridy.

Trestná činnost „žurnalistů“ – a vlády, která je platila – však šla ještě dál. Během procesu obhajoba několikrát upozorňovala na jejich snahu ovlivňovat členy poroty, dokonce rozšiřováním materiálů, jejichž předložení zakázala sama soudkyně a které jim evidentně mohla předat jedině prokuratura.

A aby toho nebylo málo, „novináři“ se pustili ještě do pronásledování svědků a porotců. Ti si stěžovali soudkyni, že mají strach, že je kamery a mikrofony pronásledují, což paní Lenardová několikrát uznala a žádala vládu, evidentně bezvýsledně, aby pomohla řešit situaci, jež poskvrňuje obraz amerického soudnictví. (Např. úřední zápis z procesu, strany 22, 23, 111, 112, 625, 14644-146469).

V srpnu 2005 tři soudci odvolacího soudu jednomyslně rozhodli o anulování procesu v Miami, neboť proběhl v podmínkách, které popsali jako „dokonalou bouři předsudků a nepřátelství“ vyvolanou právě lokálními médii. Když vydávali toto historické rozhodnutí, netušili tito tři soudci, a nemohl to tušit ani nikdo jiný, že zodpovědnost za tutu „dokonalou bouři“ leží na prokuratuře, která otevřeně zneužila úřední moci a neplnila svou ústavní povinnost dbát na dodržování legálnosti a zaručit spravedlivý soud.

Prvni zpráva o konspiraci vlády a jejích placených „novinářů“ se objevila rok nato, v září 2006. Od té doby čelí vláda tlaku amerických občanských organizací, aby v souladu se zákonem o svobodě informací (FOIA) zveřejnila informace o rozsahu těchto plateb a svých smlouvách v souladu. Prokuratura zase odmítá vyhovět žádosti, jež je součástí mimořádných odvolacích prostředků našich spoluobčanů, a hrozí, že využije „exekutivních výsad“ a bude se dovolávat národně bezpečnostních zájmů, aby dosáhla utajení.

Kauza "kubánské pětky" má podivný vztah s tiskem a s žurnalistickou profesí. Na Miami byla média rozhodujícím nástrojem k odsouzení Pětky. Mimo Miami ji trestá mlčením.

Nevyvratitelné prohlášení Martina Garbuse je pro novinářské profesionály výzvou. Půjdou opět cestou jeho zatajení a stanou se tak komplici těch, kdo jejich ušlechtilé řemeslo poskvrnili? Nebo se pokusí zachránit čest své profese a budou žádat, aby byli lháři demaskováni a pravda a spravedlnost zvítězila?

Autor působil téměř 30 let jako stálý zástupce Kuby v OSN a později od roku 1992 do roku 1993 byl ministrem zahraničních věcí . Od roku 1993 Alarcón slouží jako předseda parlamentu (Národní shromáždění lidové moci)

Cuban Five - EN wiki ZDE

Pozn ŠOK: "Kubánské pětka" byli kubánští zpravodajští důstojníci - nelegálové, kteří byli součástí "La Red Avispa" - vosí síťě, která infiltrovala řadu kubánsko-amerických skupin, sponzorovaných CIA: Alpha 66, F4 Commandos, Kubánsko americká národní nadace a další. FBI je odhalila a po soudu plném zastrašování svědků všichni dostali vysoké tresty. V květnu 2005, Komise OSN pro lidská práva přijala zprávu své Pracovní skupiny pro svévolné zadržování a vyzvala vládu USA k nápravě situace, vzhledem k porušení "objektivity a nestrannosti" soudu ,odepření přístupu jejich právníků a porušení článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, kterého jsou Spojené státy americké smluvní stranou. Odvolací soud jednomyslně odmítl názor miamského soudu a nařídil nový proces mimo Miami . V Atlantě rozhodl, že soudce který Kubánskou pětku odsoudil, udělal šest závažných chyb a vrátil věc zpět k témuž soudu. V květnu 2009, v reakci na žádost o přezkoumání Nejvyšší soud Spojených států přezkum zamítl. Amnesty International kritizovala zacházení s kubánskou pětkou americkou justicí jako "zbytečně represivní a v rozporu jak s normami pro humánní zacházení s vězni, tak a povinností států chránit rodinný život, neboť manželkám René Gonzalese a Gerarda Hernándeze nebyla dána víza k návštěvě svých uvězněných manželů. Osm držitelů Nobelovy ceny napsalo a odeslalo dokument americkému generálnímu prokurátorovi, který ho vyzývá k osvobození Kubánská pětky. Výzvu podepsali Zhores Alferov (Nobelova cena za fyziku, 2000), Desmond Tutu (Nobelovu cenu za mír, 1984), Nadine Gordimer (Nobelova cena za literaturu, 1991), Rigoberta Menchú (Nobelova cena za mír, 1992), Adolfo Pérez Esquivel (Nobelova cena za mír, 1980), Wole Soyinka (Nobelova cena za literaturu, 1986), José Saramago (Nobelova cena za literaturu, 1996), Günter Grass (Nobelova cena za literaturu, 1999). 110 členů britského parlamentu napsalo v roce 2006 otevřený dopis generálnímu prokurátorovi USA na podporu Pětky. V roce 2011 napsal brazilský spisovatel Fernando Morais o kubánské pětce knihu Poslední vojáci studené války.

Gerardo Hernández, Antonio Guerrero a Ramón Labañino dostali po 17 měsících v samovazbě v roce 2001 doživotí, Fernando Gonzales 19 let a René Gonzales 15 let. 13. října 2009, byl Antonio Guerrervi trest snížen na 22 let. Dne 8. prosince 2009, byl Ramonu Labaninovi a Fernando Gonzalezovi se trest zmírněn na 30 let resp. 18 let.

Vytisknout