Římskokatolická církev v Československu nikdy neměla právní subjektivitu jako celek. Církev byla nadnárodním tělesem, které se nepodřizovalo svrchovanosti národních států. Právní subjektivitu z hlediska vlastnictví měly jenom jednotlivé církevní instituce, tedy kostel, farní obročí, kapitula atd. A taky řády, píše Václav Žák.

Není třeba mít konspirativní myšlení, aby si člověk dovedl představit nebezpečí, která z takto formulovaného zákona vyplývají. Zákon jako oprávněnou osobou zakotvuje subjekt, který nikdy vlastnická práva k majetku neměl. A ponechává v mlze seznam subjektů, které vlastnická práva skutečně měly. Kontrolní otázka. Patří mezi ně i Řád německých rytířů?

Druhá kontrolní otázka. Může taková konstrukce zákona založit legitimní očekávání řádu, že mu majetek bude navrácen? Na základě čeho by se dalo argumentovat, že ne? Může se řád považovat za součást takto mlhavě definované římskokatolické církve? Jakmile se řádu podaří dokázat legitimní očekávání navrácení majetku, může se dovolávat ochrany Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud už nebude zkoumat způsob, jakým o majetek přišel, ale bude posuzovat, jestli řád v porovnání s jinými církevními subjekty není diskriminován.

Co s argumentem, že se majetek vydá jen těm osobám, jimž byl konfiskován po 25. únoru 1948? Má někdo jistotu, že řád přišel o majetek před únorem, zejména když řád doloží, že dokonce Nejvyšší správní soud tehdejšího svrchovaného Československa rozhodl, že mu majetek byl konfiskován protiprávně?

Politické důsledky takového vývoje by byly skutečně nedozírné. Už teď je veřejnost frustrovaná společenským systémem, který se zde vyvinul. Návrat německých řeholních řádů by velmi pravděpodobně delegitimizoval celý dvacetiletý vývoj od roku 1989.

Zdroj: ZDE