Godot ex machina

11. 9. 2012 / Lubomír Brožek

A tím končí příběh o Alence, na který plynule navazuje peripetie absurdního dramatu, neboť se ukázalo, že se pan Ondřej Černý sice domníval, že řídí divadlo, ale ve skutečnosti čekal na Godota.

Avšak nikoliv na onoho Beckettova, na něhož se jen čeká a čeká..., dokud neproběhne výběrové řízení, ale spíše na Bulatovičova Godota, neboť jakýsi Godot sestoupil do bizarního děje coby Deus ex machina . A když už jsme se ocitli v absurdním dramatu, zkrátka nepřišel ani Rumun Ionescu, neboť vše nasvědčuje tomu, že jde o Židle!

Zvláštní je, že tento prostý dramaturgický tah divadelníci nepochopili a hovoří o nekompetenci, aroganci a mocenských manýrách, které se stávají normou. Možná si nevšimli, že řádu aristotelského dramatu odzvonilo a oni teď stojí na jevišti uprostřed absurdního hemžení, k němuž jim nikdo nepřipravil dialogy.

Pokud je to uklidní, a já věřím, že nikoliv, ani Obci spisovatelů je nikdo nesepsal. A tak tu stojíme, mžouráme do tmy a vedeme zmatené, nekonečné monology tváří v tvář prázdnotě a ptáme se, proč se nikdo nesměje, proč neukápne slzička za kulturu na sotnách - a kam se, proboha, podělo obecenstvo?

Inu, obecenstvo sedí doma, milí přátelé Thálie, obecenstvo je poněkud mimo, a také má velkou úzkost, z čeho zaplatí činži, kde vezme na léky a vůbec na základní životní potřeby.

Samozřejmě, ne všichni mají takové banální starosti, ale ty mnohdy zase až tak nezajímá divadlo, a pokud ano, mají vlastní.

Problém je, že preferují pimprlové, v němž marionety vyhlížejí jako živé.

Divadelníci, ti skuteční, však pohříchu odmítají pimprlovat na jevišti absurdity a hovoří o ohrožení národní identity.

Otázka nezní, zda mají pravdu, ale: Zajímá to někoho?

Upřímně řečeno, nejsem si tak docela jist.

Nedávno jsem psal, že do průzkumu veřejného mínění, který zkoumal prestižnost povolání, nebyli vůbec zařazeni spisovatelé. Jak dlouho asi budou v podobných výzkumech figurovat herci, malíři, muzikanti?

Je zjevné, že společenský vliv nejenom tvůrců, ale inteligence vůbec stále strměji klesá a tato tendence má na sociální prostředí devastující vliv.

Neboť ještě ve staré dobré moderně intelektuálové do jisté míry garantovali kontinuitu kulturních tradic, coby tmelu civilizačních vzorců. Bez jejich fungování dochází k sociálním záchvěvům. Zprvu celkem nenápadným, mnozí si ani nevšimnou, avšak zkušení seismologové (sociologové, psychologové...) už vědí, že se blíží malér.

Normy erodují, kultura lapá po dechu, ale organizovaný zločin je stále vitálnější a zvolna prostupuje každodenní realitu, v níž soucit, solidárnost, laskavost... začínají znít jako synonyma slabosti. Ples skončil, masky padají a není to věru radostný pohled.

Vlci a ovce na sebe (každý ovšem z jiného důvodu) fascinovaně hledí. Sem tam je možné zahlédnout i lidské tváře.

Některé vypadají vzdorovitě, jiné zmateně či rezignovaně, připomínajíce Vladimíra a Estragona, kteří čekají na příchod Godota, jenž by změnil jejich osud.

Jako by nevěděli, že skutečný Godot přijde až zítra. Protože Godot nikdy nepřichází dnes. Pokud nějaký přišel, rozhodně to není ten, na kterého čekají.

Možná by chtěli odejít z jeviště, ale nehýbají se. Stali se součástí absurdity, neboť přistoupili na její hru na čekání a vypouštění slov, třeba formou dopisu premiérovi. Možná to někomu připadá důstojnější nežli si koupit bublifuk a vypouštět mýdlové bubliny. I když výsledek je víceméně srovnatelný. Stejně jako vyhlížení Godota.

Bez pochopení, že nám žádný Godot ex machina nepomůže, se prostě nepohneme.

Čekání se stane normou v absurditě, která bude (pokud už není) realitou.

.

Vytisknout