Sedmdesáté páté výročí rukopisného románu Jacka Flora

18. 7. 2012 / Miroslav Vejlupek

30. července 1918 kolem půlnoci přichází do zákopů na Monte Cimone sedmá polní setnina rakouského pěšího pluku číslo sedmdesát pět. V ní i Češi Čížek a Jiskra, kteří jsou ihned odveleni na nejrizikovější stanoviště, totiž předsunutou polní stráž. Bok hory obléhají vojáci italští usilující stanoviště císařových vojáků poddolovat a -- vyhodit do povětří. Ale s Italy jsou tam i zajatí Češi utvořivší propagační hlídku. A právě z jejího stanoviště zní každou noc housle, violoncello a harmonika -- vždy zahrají "Kde domov můj" a potom promluví ten, kterému ti nahoře říkají "Franta"; vždyť přece on sám je stejně tituluje: "Franto, Čechy vypověděly válku Rakousku i Německu ... Franto uteč ... Tebe nechceme vyhodit do vzduchu ... Přejdi k nám bojovat za český stát ..." (Přebíhají jednotlivci i skupinky). Čížkovi se zdá, že ve "Frantově" hlase poznává kolegu adjunkta Halase z koutsko-trhanovského panství, čtenář nabývá dojmu, že Halasem je sám autor románu, skutečně přímý účastník bojů o Itálii.

Jack Flor, rodák ze Stanětic na Kdyňsku (*2.11.1895, vlastním křestním jménem Jakub), povoláním myslivec a lesní, vstoupil do takzvané velké literatury ve třicátých letech, kdy vydal v rychlém sledu tři tituly: sbírku loveckých fejetonů "Na Jarčině vyhlídce" (1934), kterou ilustroval sám Jan Paroubek, po ní "Halali" (1936) - knihu vyprávění o lesnících, myslivcích a pytlácích za poměrů v lesích doby mocnářství a doby mladého Československa - a nakonec sbírku črt a povídek "Oběť soucitu" (1937), když obě ilustrovat lesní rada a ak. mal. Václav Anderle.

Rok 1937 je letopočtem zrodu dalšího Florova díla, dvoudílného rukopisného románu "Monte Cimone", ke kterému dále přibyly rukopisy "Zelená pense" (psáno 1938-44) a "Zelený život" (1944-45). Nahlédnout do nejniternějšího bytí umělce dala kdyňská aspirantka na spisovatelské řemeslo Hana Štěpánková, když napsala v textu "Na okraj Florovy knihy Halali" (Kdyňská Stráž 25 7. 1936): "A tak když přijdete do nové myslivny, kterou nedávno postavili u lesa pod vsí Podzámčí, vítá vás takové zvláštní milé a přátelské prostředí, že jste po chvíli jako doma. Ochočená srnka patří nezbytně k přátelství loveckého psa a bohatá kohoutí družina si snad s těmito kamarády i tyká. (...) I včeličky si brzo uvykly v novém domově a pohádkový západ slunce je této lesní idyle návdavkem. Čerchov s Výhledy dívají se do oken myslivny a když se rozezpívá v podvečer na vesnické zvoničce zvonek ke klekání, doléhá jeho hlas až do kuchyně podzámecké myslivny. Tu tedy u psacího stolu, který stojí u okna, jež vede k západu, sedává pan lesní po své celodenní práci s rojem myšlenek, jež se derou na papír."

Florův životaběh ovšem vždycky idylický nebyl, právě naopak. Flor si za literární jméno zvolil Jacka, který má hebrejský původ ve jménu Jochánán s významem "Bůh je milostivý" -- a takového Boha Flor věru potřeboval. Pomineme-li už ten fakt, že unikl smrti v masovém vraždění, tom prvním světoválečném, po vniknutí hnědého moru do Čech jako odvážný publicista antifašista unikl doslova v poslední chvíli deportaci do koncentračního tábora (na přímluvu čestného Němce ctícího Florovu neobyčejnou profesní erudici). A naopak v chaotickém květnu čtyřicátého pátého díky zásahu čestných Čechů unikl Flor mstivcům, kteří ho označili za kolaboranta. (Tři generace Florů sloužily v lesích německé šlechty mající ve vlastnictví kdyňsko-trhanovské velkostatky. Od Bílé hory v Čechách nic výjimečného.). A také v tomto případě to byla široko daleko respektovaná výjimečná odborná způsobilost, která dala Florovi přežít. Ne už jako spisovateli. Společenské okolnosti konce let třicátých a druhé poloviny let čtyřicátých si vybraly nelítostnou daň.

Nakonec smířen s osudem uchoval Flor v psacím stole výstřižek s Nezvalovou básní. Stojí v ní: "Kdo vás přečte moje knihy / Kdo vás bude číst / až se snese nad můj kámen / javorový list..."

Spisovatel, originální komentátor a literární dokumentarista Jack Flor, odešel v osmdesátém roce. Literární věda českého Západu mu dodnes dluží.

Vytisknout