Dvě tváře: premiéři Izraele

16. 7. 2012 / Uri Avnery

Jitzhak Šamir zemřel před dvěma týdny a byl pochován na hřbitově „Velikáni národa“ v Jeruzalémě. Bylo mu 97 let a po léta živořil ve stavu demence. Většina Izraelců ani nevěděla, že stále ještě žije. Když jsem jej v televizi popsal jako „nejúspěšnějšího teroristu 20. století“, interviewující novinář pozvedl obočí. Byl to ale přesný popis.

Šamir nebyl velký myslitel. V mladistvém věku vstoupil do pravicové sionistické organizace mládeže Vladimira Žabotinského v Polsku a od té doby nezměnil v jediném bodě svůj světový názor. V tomto ohledu byl absolutně nehybný. Chtěl židovský stát na celé ploše historické země. Žádné nesmysly o nějakých Arabech a tak.

My oba jsme ve stejné době vstoupili do podzemní organizace Irgun. Já jsem byl příliš mladý na to, abych se účastnil skutečných teroristických akcí, on, o osm let starší než já, je prováděl. V té době Irgun zabil desítky arabských mužů, žen a dětí v útocích na arabských trzích, v odvetě za arabské útoky na židovské civilisty. Stavěli jsme se na odpor politice „zdrženlivosti“, nařízené sionistickým vedením.

V létě 1940 se Irgun rozdělil. Jeden z velitelů, Avraham Stern, založil organizaci, kterou Britové znali jako „Sternův gang“. (Nakonec byla zvána LEHI, což je zkratka pro Bojovníky za svobodu Izraele.) Stern uvažoval logicky. Cílem bylo ustavit židovský stát na celém území Palestiny. Nepřítelem bylo Britské impérium. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Musíme tudíž spolupracovat s nacisty. Vyslal několik emisarů, aby kontaktovali Němce. Někteří byli Brity zadrženi, ostatní nacisté ignorovali.

Nemohl jsem přijmout tuto brutální logiku a nepřipojil jsem se, ačkoliv pokušení zde bylo. Šamir se připojil. Byl chycen a uvězněn. (Nikoliv jako Stern, který byl chycen a na místě zastřelen.)

Zakrátko byli zabiti nebo uvězněni prakticky všichni členové organizace. Skupina přestala existovat – dokud Šamir a jeho druh Eliahu Giladi z vězení neuprchli. Ti dva jednali společně a LEHI opět oživili. Jednoho dne dal Šamir Giladiho soudit a zastřelit. Giladi nebyl obviněn ze zrady, právě naopak – za nadměrnou horlivost Dělal plány na revoluční akce, jako bylo zabití Davida Ben–Guriona a celého sionistického vedení. Šamir rozhodl, že jeho dobrodružná povaha organizaci ohrožuje a že musí být odstraněn. Poté Šamir pojmenoval svou dceru Gilada.

O mnoho let později jsem se jej zeptal, kterou historickou osobnost nejvíce obdivoval. Bez váhání odpověděl: Lenina. Pochopil jsem že ho obdivoval, protože Lenin bezohledně postupoval podle zásady „účel světí prostředky“.

Šamir byl jeden ze tří vůdců LEHI. Byl odpovědný za operace a organizaci, pedanticky a promyšleně buduje malé skupiny vybraných jednotlivců, vykonávajících neuvěřitelně odvážné akce. On sám plánoval do posledního detailu každou jednotlivou operaci. Nejslavnější byl atentát na Lorda Moyne, předního britského funkcionáře na Blízkém Východě sídlícího v Káhiře.

Opět byl zatčen, když Britové uzavřeli Tel Aviv a prováděli prohlídky dům od domu. Šamir byl dobře maskován, ale nemohl skrýt svoji nejzřetelnější charakteristiku: byl velice malý, téměř trpaslík, s velikou, silnou hlavou. Vojáci byli instruováni, aby zadrželi každého muže pod jistou výšku.

Tentokrát byl poslán do vězeňského tábora v Africe, z něhož podle očekávání uprchl. Dostal se do francouzského Džibuti, francouzská válečná loď jej dopravila do Paříže, kde setrval až do vyhlášení existence Izraele. LEHI neměl nikdy více než několik set členů. Hrál ale významnou úlohu ve vypuzení Britů z této země.

V Izraeli Šamir zmizel ze scény. Po celá léta pracoval pro Mossad. Říkalo se, že jeho specialitou bylo posílat dopisové bomby. Když se znovu objevil na scéně, vstoupil do strany svého někdejšího soupeře Menachema Begina. Byl jmenován předsedou Knessetu. Jednou jsem se rozhodl provést v Knessetu malou demonstraci. Měl jsem pod sakem tričko s nápisem „Mír je lepší než Velký Izrael“. V průběhu plenárního zasedání jsem si sako svlékl. Po několika minutách šoku mě jeden pořadatel slušně požádal, abych navštívil předsedu sněmovny v kanceláři. Šamir mě přijal se širokým úsměvem a řekl: „Uri, kde bychom byli, kdyby každý člen udělal něco podobného? Nyní, když jsi zabodoval, byl bys tak laskavý a opět si sako oblékl?“ Což jsem pochopitelně udělal.

Když Begin uzavřel s Egyptem mír a dokonce i já jsem pro něj hlasoval, Šamir se zdržel. Po Libanonské válce I, když Begin rezignoval se slovy „již nemohu dále pokračovat,“ Šamir převzal jeho místo. Jeho nejvýznamnějším úspěchem jako předsedy vlády bylo nic nedělat, vyjma budování osad – pokojně a nenápadně. Pod americkým tlakem se zúčastnil Madridské mírové konference, jsa rozhodnut neustoupit ani o píď. Jak poznamenal později, byl docela „připraven jednat s Araby“ – jakkoliv dlouho. Nesnil o tom, že uzavře mír, který by nakreslil hranici a zamezil cestu k Velkému Izraeli. Jeho ideologie byla shrnuta v jeho nejslavnějším výroku vyvěrajícím ze staré průpovědi, že Arabové chtějí Židy zahnat do moře. „Arabové jsou ti stejní Arabové a moře je to stejné moře.“ Jiné slavné prohlášení: „Pro vlast je dovoleno lhát.“

Je pozoruhodné, že tento člověk, který vstoupil do organizace Irgun (jako já) na protest proti „zdrženlivosti“, vykonával zdrženlivost par excellence, když Saddam Hussain pršel na Izrael raketami v době Války v Perském zálivu. Šamir byl spokojen, že tuto práci dělají Američani.

Jeho dalším velikým úspěchem bylo, že Židům zabránil, aby se dostali do Spojených států. Když sovětské vedení dovolilo Židům emigrovat, téměř všichni odjížděli přímo do Spojených států. Šamir přesvědčil Bílý dům, aby brány zavřel, a tak přiměl více než jeden milion ruských židů přijít do Izraele (kde nyní naplňují řady krajní pravice).

Po krátkou dobu byl poradcem mladého Benjamina Netanjahu, ale brzo jej začal nenávidět. Potom, co Netanjahu učinil Arabům malý taktický ústupek, nazval ho „Andělem destrukce“. Lze usuzovat, že byl rovněž znechucen Netanjahuovou zálibou v luxusu.

Když pro vlast nelhal, Šamir byl rovný jako pravítko, žijící v krajní skromnosti. Nebyl tam, nebo nemohl tam být ani nejmenší náznak korupce.

Což nás vede přímo k Ehudu Olmertovi.

Kdysi dávno byl ministrem školství Zalman Aran, který byl znám svým suchým humorem. Jednou k němu přišel stranický funkcionář a řekl: „Ziama, můžeš mi pogratulovat. Byl jsem propuštěn“. „Podivné,“ odvětil Aran, „já jsem nikdy nebyl propuštěn.“ Omert byl zproštěn žaloby mnohokrát. Celou svou kariéru tancoval od jednoho zproštění žaloby k dalšímu.

Tento týden se to stalo znovu. Po dlouhém procesu, v němž byl obviněn v pěti různých případech z korupce, byl zproštěn žaloby u čtyř. Jeden se týkal jeho zvyku nechávat se pozvat několika charitativními organizacemi k přednáškám ve Spojených státech a nechávat je všechny, aby mu zaplatily odděleně, a to za letenku první třídy (využívaje přebytku kapacity pro soukromé výlety jeho rodiny). Státnímu kontrolorovi uvedl, že jeho sbírka nákladných per stojí desetinu její skutečné hodnoty.

Oblastní soud rozhodl zprostit jej obžaloby ve všech případech pro nedostatek důkazů, s výjimkou jediného: že jako ministr průmyslu dával přednost klientům svého blízkého přítele, který si jej zavázal tím, že měl ve svém sejfu ukrytou velkou sumu peněz.

Olmert slavil své částečné zproštění obžaloby jako velké vítězství. Média – táž média, která oslavovala jeho nařčení, když to vše začalo – se této oslavy zúčastnila, Stále ještě čeká na výsledek dokonce většího soudního řízení. Obvinění tentokrát zní: braní úplatků při stavbě rozsáhlého mnohomilionového architektonického monstra ve středu Jeruzaléma, když byl starostou města. Každý očekává, že bude jako obvykle zproštěn.

Mezi výkřiky proti generálnímu prokurátorovi v médiích bylo obvinění, že on, pouhý státní úředník, podrážel úřadujícího premiéra vymyšlenými obžalobami. A ještě hůře: že to udělal právě tehdy, kdy se Olmert chystal uzavřít mír s Palestinci. Nesmysl.

V letech, kdy byl v úřadu premiéra, během kterých inicioval dvě špinavé války (Libanonská válka II a Operace „Lité olovo“), měl spoustu času, aby uzavřel mír. On skutečně předložil mírový plán – ale až v předvečer své očekávané politické smrti. S mírotvorci jako on, kdo potřebuje válečné štváče? Olmert již naznačil, že po dalším zproštění  obžaloby se vrátí do politického života.

Šamir, mrtvý čestný fanatik, má mnoho následovníků. Olmert, žijící zkorumpovaný pragmatik, jich má velmi málo. Netanjahu, jejich současný nástupce, má zlozvyky obou a ctnosti ani jednoho.

Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.

přeložil Václav Jumr

Uri Avnery: Two Faces: Israel’s Prime Ministers ZDE

Vytisknout