Zkušenost z Kalifornie

15. 7. 2012 / Boris Cvek

Naučili jsme se chodit do jednoho obchodu s potravinami, kde mj. je tzv. "bufet" - každý si může nabrat s několika desítek druhů masa, zeleniny, omáček a vytvořit si tak vlastní salát. Prodává se to pak na váhu. Nikdo nezkoumá, jestli máte v konečném složení salátu 200g cibule a 500g tuňáka nebo naopak.

Mohlo by něco takového existovat v Česku? Když si koupíte tímto způsobem kilo tuňáka, získáte ho velmi pod cenou.

Zde v Kalifornii normální předpoklad, že lidé budou vytvářet složení salátu podle své chutě a ne podle toho, aby na tom vydělali či neprodělali, by se v Česku asi zhroutil.

A tak je to tu se vším. Sekretářka na Caltechu, která zajišťovala organizačně náš příjezd (celkem mne udivilo, že na Caltechu nemá každý lídr laboratoře svou vlastní sekretářku a tahle naše dělala pro dvě nezávislé laboratoře), si ode mne vyžádala pro rezervaci míst v hotelu v Pasadeně všechny údaje z mé debetní karty, takže s ní mohla kdykoli platit na internetu.

Nepřipadalo ji ani na chvíli zvláštní, že ji musím naprosto důvěřovat.

Když jsem to pak líčil kamarádovi v ČR, vynadal mi, že se chovám zcela nezodpovědně.

My tak nějak v Česku žijeme v neustálém strachu z podvodů, mnoho z nás taky podvádí a neumí si představit, že by je někdo nepodvedl, kdyby mohl.

Tady mám pocit, že se vychází z toho, že normální lidé nepodvádějí, mohou si důvěřovat a rozumí tomu, co je to vzájemně výhodný byznys.

Málokdy jsem si tak jasně uvědomil platnost přísloví: "Podle sebe soudím tebe".

Pozn. JČ: Ta společnost ale funguje, protože té sekretářce hrozí, že kdyby panu Cvekovi z té debetní karty ukradla nějaké peníze, do 24 hodin poputuje do vězení. Lidi v Americe, případně v Británii, nekradou tolik jako v ČR, protože vědí, že se trestné činy trestají a existuje vynutitelnost práva. Není to tím, že by byli nějak "morálnější".

Vytisknout