Už jsem to nestihl ....

15. 7. 2012 / Jiří Jírovec

Jedním z největších zážitků mé výroční cesty do Prahy byla vernisáž výstavy Michaela Marčáka. Znal jsem Michaela jen z drobné korespondence, která vznikla z mého obdivu k jeho karikaturám. Na výstavě se naskytla možnost osobního seznámení.

Přišel jsem za ním, když skončily úvodní řeči. Vyměnili jsme několik slov a já se zeptal, jak se daří jeho ženě. V posledním dopisu mi totiž napsal:

"Vážený příteli, mne není třeba ani litovat ani obdivovat. Celý život jsem se o někoho staral, takže to mám 'v krvi', a pokud jde o mou milovanou ženu, měl jsem a mám ji pořád strašně rád. Její nemoc nepostihuje mozek, ale svaly, takže je mi stále tak příjemnou družkou v životě jako před těmi 25 roky. Je to vztah, který lze jen závidět."

Nemohl jsem vědět, že se její čas navršil. Odpověděl skoro nezúčastněně: "Moje žena mi umřela v náručí 14. května." Pak se mezi nás vklínila televizní kamera a reportérka a nebyl čas na víc než na několik zdvořilostí při jeho odchodu.

Chystal jsem se mu napsat po příjezdu do Kanady, ale teď již je pozdě. Jisté je, že Bl ztratily část své tváře.

Vytisknout