Většina lidí které v akademické sféře znám si přeje odejít. Což je celkem nová situace. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkal. Když jsem v citlivém věku osmnácti let přišel do Oxbridge, byl v masivním měřítku záležitostí vyšších tříd a velmi patricijský a měl jsem tam velké problémy. Jako tutor v Oxfordu jsem přihlížel, jak se to všechno - přinejmenším navenek - zmírňuje. Víte, Etoňané s kostmi v nose a Wykehamisté starostlivě artikulující své samohlásky, s obavami o své džínsy a akcenty. Ale přinejmenším v těch letech ještě neomanažerský étos univerzitu svým lepkavým stiskem tolik nesvíral. [Neomanažerismus] představuje absolutní ohyzdnost. Myslím tím, že vlastně způsobil konec téměř dvě stě let trvající tradice univerzity coby centra kritiky ve společnosti, kde se s kritikou jinak těžko setkáte. To je významná a historická událost a z osobního hlediska jsem dost rád, že se kryje s mým odchodem. Kamkoli přijdu, od Peru po Austrálii, jsou lidé během toho, co, víte, kdysi bývalo "nejlepšími dny života", velice nešťastní...

Celý rozhovor v angličtině: ZDE