Kubiceho krabice

6. 6. 2012 / Martin Kunštek

Poslanec Rath promluvil ve Sněmovně k problematice svého vydání k trestnímu stíhání. Upozornil na řadu případů porušení Ústavy, trestního řádu a dalších zákonů v jeho kauze. Jeho projev vysílala televize v přímém přenosu. Až potud to zvenčí vypadá demokraticky a legálně. Mimo záběry kamer všechny budovy Sněmovny obsadily desítky příslušníků Policie ČR – včetně těžkooděnců - příslušníků Útvaru rychlého nasazení s neprůstřelnými vestami. Někteří z nich se dokonce po Parlamentu pohybovali v kuklách a bez označení služebním číslem!!!

Poslancům byl omezen volný pohyb po budově. Tedy těm, kteří si to nechali líbit. Většina z nich se s většími či menšími rozpaky na své půdě nechala „usměrňovat“. Poslankyně za KSČM Kateřina Konečná však v případě, kdy jí policista nechtěl umožnit projít do kuřárny, zastrašit nenechala. Prostě si magnetickou kartou otevřela sál státních aktů a řekla hlídajícímu policistovi, že „s tím má jít do prdele, protože ona sem na rozdíl od něj patří“.

Řadě asistentů poslanců byl znemožněn vstup do budovy nebo do některých prostor. Tedy pokud se nechali zastavit. Takto „před dveřmi“ zůstali dokonce i spolupracovníci ministrů a jeden z náměstků ministryně kultury.

Pracovnicím aparátu Sněmovny bylo dokonce v určitou chvíli policisty zakazováno jít na záchod, nebo vůbec vycházet z kanceláří.

Tuto policejní demonstraci síly (a zároveň její slabost, která stojí a padá se zbabělostí poslanců) jsem měl možnost si sám vyzkoušet. Při začátku jednání jsem bez problémů prošel až k jednacímu sálu. Protože jsem zbytečně neokouněl a nikoho se neptal, tak jsem bez problémů prošel i do kuřárny. Ani jsem nikoho do prdele nemusel posílat. Možná je to tím, že už po Sněmovně chodím 17 let a někteří z policistů, kteří hlídají Parlament (a jimž jsem společně s poslancem Bublanem pomáhal řešit jejich služební problémy) mě považují za něco jako „součást inventáře“.

Zažil jsem však i situaci, kdy „jsem neprošel“. Po skončení projednávání bodu „vydávání poslance Ratha“ jsem chtěl přejít z budovy do budovy krytým podchodem. Zabránila mi v tom policistka z ochranné služby, která mě „ukecala“, abych šel venkem přes ulici. Pokud by na jejím místě byl muž, tak bych mu asi řekl, něco v tom smyslu, zdali mě hodlá zastřelit pokud si dál půjdu po svých. Nebo by to taky mohlo skončit pěstní rvačkou. Dotyčnou dámu znám mnoho let a bylo mi trapné jí dělat potíže. Proto jsem zbaběle uhnul a šel „venkem“ jak bylo požadováno. Zpětně se za to stydím.

Kdo neodporuje zlu je jeho spolupachatelem

Daleko více by se však měli stydět poslanci. Za to jak si „nechali nasrat na hlavu“. Pro pořádek v oblasti autorských práv uvádím, že toto jsou slova bývalého ministra zdravotnictví a velkého Rathova soupeře Tomáše Julínka. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že si budu o něčem takovém povídat u cigarety v kuřárně právě s ním. Tento den byl opravdu výjimečný a bohužel nikoliv dobrém.

S Tomášem Julínkem, s nímž jsem se v době svého působení v ČLK mnohokrát pohádal o organizaci zdravotnictví, jsme se však shodli, že to, co předvedla Policie a co si poslanci nechali líbit, je nebezpečným porušením Ústavy, Jednacího řádu Sněmovny a zákona o Policii.

Předně – do budovy Parlamentu je zakázán vstup se zbraněmi. A to bez výjimky!!!

Podle § 124 jednacího řádu Sněmovny (zákon č. 95/1995 Sb.,) střeží budovy Sněmovny Ochranná služba Policie ČR. Podle tohoto ustanovení jde o přechodnou úpravu do doby přijetí zákona o Parlamentní stráží, jehož existenci předpokládá § 119. Ten stanoví, že by budovy Sněmovny a pořádek v nich měla chránit Parlamentní stráž. Tato přechodná doba neexistence Parlamentní stáže, která by nepodléhala ministru vnitra jakožto složce výkonné moci, trvá již 16 let. A podle známého českého pořekadla o „dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa“, které říká, že jednotkou dočasnosti je „jeden furt“, zřejmě bude trvat navždy. Nebo možná 21 let jako ta okupace sovětskou armádou.

V praxi to funguje tak, že zvenčí hlídají budovy Sněmovny ozbrojení policisté. Jejich kolegové, kteří slouží vevnitř, chodí beze zbraní. A to včetně příslušníků ochranky premiéra a chráněných ministrů. K tomu, aby se do budovy nedostal nikdo, kdo by mohl chráněné ministry nebo poslance napadnout se zbraní, probíhá u každého vchodu kontrola jako na letišti – včetně rentgenování a průchodu detekčním rámem.

Tento režim byl zaveden proto, aby ministr vnitra jako nejvyšší nadřízený policistů nemohl ozbrojené policisty využívat k nemístnému nátlaku na poslance při hlasování. Tento režim byl převzat z jedné z nejstarších parlamentních demokracíí – z Velké Británie, kde zákaz vstupu ozbrojenců na půdu Parlamentu platí od smrti Lorda protektora Olivera Cromwela, který tzv. „Dlouhý Parlament“ jehož byl původně členem, nechal rozehnat vojskem se známými slovy „již dost jste učinili dobrého pro tuto zemi a proto ve jménu Božím jděte“. A tím začala jeho neomezená diktatura.

Ústava jako cár papíru

Dále – Sněmovna si jakožto samosprávná složka moci zákonodárné upravuje své vnitřní poměry hlasováním (§ 1 jednacího řádu). Ke změně těchto pořádků je nutné schválit usnesení o změně. Jedno z prvních usnesení Sněmovny po přejmenování z ČNR, bylo rozšíření zákazu vstupu se zbraněmi i na všechny příslušníky policie a vojenské policie – tedy včetně ochranky ministrů.

Ozbrojení policisté tedy vstoupili na parlamentní půdu v rozporu se zákonem a v rozporu s usnesením Sněmovny. A zákonodárci jen tupě a tiše čuměli, jak je porušován zákon, který schválili a pošlapávána jejich ústavní suverenita. Neozval se nikdo z nich.

Většina z nich se dokonce porušování zákona sama aktivně – nebo spíše pasivně – účastnila. Podle čl. 26 Ústavy „poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy“. Natož příkazy policie. Do výkonu mandátu poslance samozřejmě náleží i řádná práce ve Sněmovně, kde poslanec nesmí být omezován, kdy a kam půjde. Příkazy policistů, kam poslanci nesmí chodit, jsou tedy porušením Ústavy (bůhví kolikátým již v cause Rath). Když poslanec takový nezákonný příkaz uposlechne, je to také porušením Ústavy. A hlavně svědectvím toho, že nemá na svém místě co dělat.

Podle § 52 jednacího řádu se schůze Sněmovny účastní poslanci a členové vlády. Podle odst. 2 se jednání mohou účastnit též prezident republiky, senátoři, kancléř Sněmovny a její zaměstnanci k tomu určení kancléřem (za účelem obsluhy poslanců při práci). Kromě těchto osob je všem ostatním lidem zakázáno vstupovat do jednacího sálu a účastnit se jednání, pokud s tím Sněmovna nevysloví souhlas svým hlasováním. Zákon v § 52 odst. 4 připouští možnost vstupu do sálu i jiným osobám na základě souhlasu předsedy Sněmovny. Vstup do sálu se souhlasem předsedy však neznamená, že ten, komu je takto umožněn vstup, se smí účastnit jednání. To jsou dva odlišné zákonné termíny. Vstup znamená možnost na krátkou dobu do místa vejít, s tím, že jej neprodleně opustí. Účast na schůzi znamená možnost pobývat s sále po dobu jednání. Příslušníci Policie (navíc ozbrojení) tedy vícenásobně porušili zákon tím, že v průběhu jednání o bodu „Rath“ pobývali v jednacím sále.

Platí právo jen částečně?

Argumentace předsedkyně Sněmovny, že policisté v sále mohou být, protože jim to povolila, je tedy dalším projevem její nízké právní kultury a její celkové neznalosti práva. Její zdůvodnění, že ozbrojení policisté jsou v sále, protože jim to tak ukládá vyhláška ministra spravedlnosti, ukazuje, že nepochopila základní princip hierarchizace práva zakotvený v Ústavě. Podle něj má v případě konfliktu vždy přednost právní předpis vyšší síly. Zákon- včetně jednacího řádu - je tak nad vyhláškou. Ústava jako nejvyšší zákon země samozřejmě také. Toto zdůvodnění předsedkyně Sněmovny Miroslavy Němcové jen dokládá její nekompetentnost ohledně výkonu její ústavní funkce.

Stejně zvrhlé jako zdůvodnění přítomnosti ozbrojených policistů v sále předsedkyní Sněmovny je i tvrzení ministra spravedlnosti (sic) Jiřího Pospíšila, který zdůvodňoval zákaz kontaktu jiných poslanců s poslancem Davidem Rathem tím, že tak má být zabráněno porušování vazebních podmínek. Fakt, že jde o porušení Ústavy, mu zřejmě uniká. Stejně jako fakt, že Ústava je nadřazena trestnímu řádu. No... možná je to tím, že jde o absolventa smutně proslulých plzeňských práv.

Skutečnost, že se proti tomuto vícenásobnému porušení Ústavy a zákona poslanci nepostavili ukazuje, že jsme se dostali do stavu nulové platnosti práva. Poslanci tím prokázali, že Ústava i zákony jsou pro ně cár papíru, který se nemusí dodržovat ani v případě, který se jich týká. Natož u řadových občanů.

Na tomto případě se ukázalo, že Sněmová má takovou předsedkyni jakou si skutečně zaslouží.

Qui bono?

Počínání orgánů činných v trestním řízení v cause Rath je podle mého názoru ozbrojeným pučem proti ústavnímu pořádku. Naše Ústava – stejně jako ústavy všech demokratických zemí – je konstruována na principu dělby moci. Moc je podle čl. 2 odst. 2 Ústavy rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tak, aby ani jedna ze složek moci nemohla získat převahu nad jinou složkou.

Jestliže si státní zástupkyně jakožto součást moci výkonné (čl. 80 Ústavy) osobuje právo rozhodovat o tom, zdali se poslanec smí účastnit schůze Sněmovny, tak jde o porušení rovnováhy. A především porušení Ústavy jak jsem již uvedl v článku (Cyril Svoboda: Rath je ve vazbě v rozporu s Ústavou). Přítomnost ozbrojenců na půdě Sněmovny tuto nerovnováhu dále posunuje ve prospěch výkonné moci. Fakticky pak jde o ozbrojený puč proti suverenitě Parlamentu. Jehož účelem je zastrašení zákonodárců. Tak, aby vláda získala nad Sněmovnou neústavní převahu.

Předně je třeba zdůraznit, že poslanec má právo se účastnit schůze Sněmovny. Toto jeho právo zastupovat své voliče při výkonu moci zákonodárné není Ústavou ani jiným zákonem omezeno pouze na poslance, kteří nejsou trestně stíháni. Zákonodárce úmyslně žádné takové omezení do ústavy nevčlenil proto, aby Parlament byl chráněn před nátlakem vlády, jejího ministra vnitra a policie. Pokud by takové omezení do Ústavy bylo zapracováno, jak po tom dnes někteří volají, tak by se jednalo o zkratku k policejní diktatuře.

V situaci, kdy se vláda ocitne v riziku, že by některý pro ni důležitý zákon mohl být Parlamentem zamítnut, jí stačí jen dát zatknout některého (nebo několik) poslanců a nechat na ně uvalit vazbu.

Diktatura plukovníka Kubiceho

A přesně o to jde v cause Rath. Poslanec David Rath byl 14 dnů vězněn v rozporu s Ústavou. Vazba na něj byla uvalena, ačkoliv ještě nebyl trestně stíhán. K tom, aby mohl být řádně trestně stíhán, totiž Ústava u poslance vyžaduje souhlas Sněmovny s jeho vydáním k trestnímu stíhání. A ten sněmovna poskytla až 5. 6. 2012. Podle trestního řádu však může být vazba uvalena jen na osobu, u níž bylo zahájeno trestní stíhání.

Policie a státní zastupitelství již v jeho případě k diktatuře nakročili. Nikoliv poprvé. Poprvé se tak stalo v případě zvazbení poslance Sládka, které umožnilo zvolení Václava Havla prezidentem ČR. V tomto případě však šlo o jednorázový účelový akt, který neměl pokračování. Tedy až do okamžiku zatčení a vzetí do vazby poslance Ratha.

Obávám se, že nyní jde o systematický útok na Parlament jakožto suverénní složku moci. V cause Rath nejsou pošlapávána ústavní práva jen samotného poslance Ratha. Jde o metodu zastrašení Parlamentu jako celku. Nebudete poslouchat – a schvalovat co po vás chceme? Tak na vás také vytáhneme nějakou Kubiceho krabici. Že bychom to pak prohráli u soudu jako pravděpodobně i v případě Davida Ratha, nám nevadí. V době soudního rozhodnutí my už u moci nebudeme. Ale vaše kariéra bude v tahu stejně, jako Rathova.

Tato filosofie funguje, jen pokud se poslanci „poserou“. Je to hra se strachem, (jako v pohádce Hrátky s čertem). První kolo této hry ministr vnitra Kubice a s ním celá vláda vyhráli na celé čáře. Na odpor se postavili pouze poslanci Huml, Paroubek, Škárka a Ploc. Ostatní se báli jak loupežník Sarka Farka, když slyšel o Loži vyvrhelovu, jakožto hlavním mučícím nástroji pekla. Poslanci jej včera viděli na vlastní oči.

Za celých 17 let, co působím ve Sněmovně, jsem neviděl tolik k smrti bledých poslanců. Nejen z řad opozice, ale i z řad poslanců koaličních. Asi se mají čeho bát. A zvláště když si nedokáží na rozdíl od svých předchůdci uchránit imunitu, která nebyla stvořena pro nic za nic.

Ústava a zákony buď platí jako celek, nebo jsme země bez práva. Tak jako není možné, aby žena byla napůl těhotná, tak zákonodárná moc nemůže být trochu nezávislá. A právo uplatňováno selektivně nebo částečně.

Peklo jménem církevní restituce

Zajímavé je, co dalšího se ještě stalo ve stejný den, kdy byla policií okupována Sněmovna. Ten den si vládní poslanci odhlasovali, že večer budou projednávány církevní restituce. I za cenu, že se bude jednat přes půlnoc. Proč?

V případě církevně restitučního zákona nehrozila žádná rizika z prodlení. Klidně mohl být projednán ve středu nebo ve čtvrtek nebo i jindy. Konstrukce rozpočtu na příští rok na něj na rozdíl od tzv. reformních zákonů ministra financí Miroslava Kalouska není vázána. Jediné vysvětlení, které si umím logicky představit, je to, že bylo třeba, aby z poslanců nevyprchal šok z jednání s jejich kolegou Rathem.

V této souvislosti je minimálně zvláštní úryvek z rozhovoru s ministrem zahraničí a předsedou TOP 09 Karlem Schwarzenbergem, otištěný v sobotním Právu. Schwarzenberg mimo jiné řekl, že teď je možná potřeba ještě zavřít nějakého vládního poslance.

Třeba toho, který by nesouhlasil s církevními restitucemi?

Post scriptum

Mezi smutné historické tradice patří to, že náš Parlament se v kritických dějinných chvílích buď neumí včas sejít, jak v září 1938, v březnu 1939 nebo v únoru 1948. Nebo se neumí rázně postavit agresorovi jako v srpnu 1968. Bohužel též v lednu 1998, kdy byl za cenu porušení Ústavy zvolen prezidentem Václav Havel. A obávám se, že v neposlední řadě též 5. 6. 2012, kdy Policie a státní zastupitelství de facto převzali moc na Parlamentem.

Vytisknout