Krugmanova deprese

5. 6. 2012

Podle Krugmana je jedinou příčinou rozbujení finančního sektoru postupná poválečná deregulace způsobená psychologickými faktory (pominula ostražitost daná minulou špatnou zkušeností), prostě opisuje se tu z Minského. V celé Krugmanově knize ale není ani zmínka o kategorii míry zisku! Kdyby se jí vůbec zabýval, zjistil by, že míra zisku v saturované západní ekonomice dlouhodobě klesá, což je přinejmenším stejně podstatnou příčinou zbytnění finančního sektoru jako deregulace - kapitál směřuje z reálné ekonomiky za riskantním, leč přece jen podstatně vyšším profitem na finanční trhy - a Krugmanem navrhovaná vládní opatření na tom sama o sobě nedokážou nic změnit, poněvadž zisky výrobců se takto nezvýší. Ve výrobním sektoru je dnes míra zisku stále ještě pod úrovní roku 2005, respektive 1997, kdy došlo k cyklickému vyvrcholení ziskovosti produkce. A kapitalisté neinvestují do reálné ekonomiky, protože jim někdo řekne, že je to ve veřejném zájmu, ale jen pokud se jim to vyplácí - jinak mnohem raději spekulují na burze. Teď se jim investice do reálné ekonomiky stále ještě příliš nevyplácejí, takže si na celém světě snad jen bohorovný Krugman může myslet, že by krize mohla být u konce. Krugmana ale situace a perspektiva podnikatelského sektoru vlastně téměř nezajímá, stará se pouze o poptávku, důchody atp., všímá si Roberts. (A to je vlastně jiná varianta námitky která zaznívá z opačné strany politického spektra, od pravicových recenzentů - že totiž Krugman totálně ignoruje celou rakouskou školu a nenamáhá se vyvracet konkurenční teorii - ba dokonce ani nejmenuje konkurenční autory a pouze v závěru jednou zmínil Hayeka, ovšem i to pouze v uvozovkách, takže se ani nedostal do rejstříku.)

Když Krugman po sté opakuje svůj čtyřicet let omílaný příklad s rodičovským družstvem na hlídání dětí - ve skutečnosti jeho samolibému přežvykování věnoval celou druhou kapitolu - nakonec i on uznává, že u kořene problému je přehnané zadlužení soukromého sektoru (který má nízké zisky, ale potřebuje peníze, jež si donedávna ve stále větším množství půjčoval od bank). Vzápětí Krugman tvrdí, že problémy vyvolané dluhem (soukromým) je třeba odstranit dalším dluhem (veřejným). Keynes ovšem tvrdil, že něco takového jako deficitní financování je možné, jen pokud jsou veřejné finance jinak v pořádku. Krugmanovi kritici zprava zase namítají, že depresi nelze překonat jednoduše dalším vypůjčováním a zadlužováním, a v tomto bodě mají pravdu, protože tak se opravdu dají věci jen dále zhoršit, komentuje Roberts. Dokud mrtvý kapitál neprojde periodou "kreativní destrukce" a míra zisku opět nestoupne, další zadlužování nezpůsobí nic jiného než odložení této vývojové fáze někam na později.

Co u nominálního keynesiána (ve skutečnosti monetaristy účelově využívající část keynesiánské teorie, která se mu hodí) může překvapit je tvrzení, že velká příjmová nerovnost nezpůsobuje ekonomickou nestabilitu. V tomto bodě, jenž pochopitelně nezůstal Robertsem opomenut, je ovšem na štíru i se Stiglitzem, který na základě podrobné analýzy poptávky tvrdí pravý opak.

A konečně alespoň v dodatku knihy Krugman explicitně uznává, že velkorysé vládní programy po nichž volá se málokdy uskutečnily jinak než za účelem nebo pod hrozbou války...

Roberts pochopitelně nakonec tvrdí, že jediným řešením krize je přechod k plánované ekonomice. My ovšem ze zkušenosti víme, že taková ekonomika by měla zase své nemalé vady, a nelze ani říci, že by existoval nějaký příčetný algoritmus pro opětovný přechod k tomuto typu hospodaření, jenž by nebyl ještě horší než krize sama...

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout