Anketa Romano hangos:

Proč vznikají ghetta? A co s nimi?

6. 6. 2012 / Pavel Pečínka

Odpověď na tuto otázku těžko může být jednorozměrná. Jednak se některé prostory svou opuštěností doslova nabízely samy a na jejich objev i osídlení navázala imigrace příbuzných, při soudržnosti romských rodin a komunity vůbec celkem pochopitelná. Poslední dobou tomu napomohli také spekulanti s realitami a snad i místní správa, které odsuny lidí z okraje společnosti na okraj sídel nevadily, spíše vyhovovaly. Ohledně řešení se lze poučit ze španělské zkušenosti počátku 90. let minulého století: razantní likvidace oněch ghett a rozptýlené usazování po městech i venkově - ale po vzájemných dohodách.

Hlavním důvodem vzniku ghett je cílené vytlačování sociálně slabších občanů z velkých měst - z atraktivních lokalit cíleným a koordinovaným postupem s využitím systému dávek a zadlužení obyvatel - mnohdy také cíleně vyvolaným. Cestou je vytvoření konceptu sociálního bydlení s účastí veřejné správy se zodpovědností -- občanů i obce. Svou pomoc nabízím, je nejvyšší čas.

Nevím úplně přesně, z jakého důvodu vznikla ghetta v jiných oblastech v ČR, ale předpokládám, že by mohl být podobný tak jako v Brně. Tady se tak stalo kvůli odsunu sudetských Němců po 2. světové válce.

Sociálně vyloučené oblasti v ČR jsou zřejmě jedním z neblahých pozůstatků bývalého režimu, který sice měl plná ústa údajných zájmů o pracující, ale v tomto případě mu zcela vyhovovalo, pokud vznikala a existovala taková místa. Neboť se zřejmě řídil heslem, "co oči nevidí, to srdce nebolí". Respektive, že problémy se mohou řešit i tak, že dělám, že je nevidím. Státu podle mě prostě vyhovovala jeho vlastní nečinnost, přesněji řečeno přezíravost života lidí s jinou kulturou a zvyky. Náprava se bude dít pomalu a dlouhodobě. Doufám však, že role státu je a bude aktivní a bude probíhat ve spolupráci s neziskových sektorem a dotčenými komunitami.

Sociálně vyloučené oblasti (ghetta) vznikaly v ČSR už od konce čtyřicátých let dvacátého století v souvislosti s početnými vlnami romských imigrantů ze Slovenska, poměry v nich byly po mnoha stránkách horší než dnes (zejména hygienické podmínky, chyběla evidence a spolupráce s úřady, takže početné romské rodiny bez řádného ubytování obsazovaly objekty nebo celé dělnické kolonie určené k demolici - v Ostravě např. tzv. Krauzovec, hromadné ubikace pro příležitostné brigádníky v průmyslu a stavebnictví apod.).

Komunistický režim se sice na počátku šedesátých let pokoušel situaci těch nejhorších "míst soustředění nežádoucích skupin obyvatel" (tak se opravdu tato místa běžně v tehdejším úředním jazyce nazývala) řešit stěhováním Romů do center měst, ale další kroky v tzv. "řešení cikánského problému" vyvolávaly nové problémy. První z nich byl např. pokus o tzv. rozptyl na základě nařízení vlády z roku 1965, který vyvolal opět chaotické přesuny početných romských rodin a skupin ze Slovenska do českých zemí a zpět a musel být v roce 1968 zastaven vzhledem k naprosto nesmyslnému plánování komunistických úřadů. Další typický příklad je z let normalizace - vznik Chánova na základě rozhodnutí z r. 1975 o soustředění Romů ze starého Mostu do panelového sídliště - na Slovensku podobně vzniklo několik ghett v oblasti kolem Košic aj.

Po tzv. sametové revoluci podle mého názoru největší problém způsobil výrazný propad sociální situace Romů vzhledem k rychlému narůstání nezaměstnanosti a neochotě téměř všech porevolučních vlád pokoušet se tuto situaci řešit. Přes určitá opatření (tzv. Bratinkova zpráva, později např. návrhy za ministryně Stehlíkové apod.) narůstají nejen problémy uvnitř romských komunit - např. obživa v tzv. šedé zóně, drobná kriminalita), ale bohužel i izolace sociálně vyloučených. Vznikají nejrůznější fámy, které šíří média a početné skupiny majority zaujímají vůči Romům stále větší odstup a negativní stanoviska.

Jednoduché řešení této situace neexistuje, nicméně za jediné možné východisko považuji spolupráci samotných Romů, neziskovek, municipalit a vládních orgánů, hledání cest k postupnému řešení vzdělanosti Romů (a tím i jejich šance na uplatnění), zamezení diskriminace při přijímání do pracovního poměru apod. Je to bohužel běh na dlouhou trať, ale důležité je někde začít.

O problému ghett jsem už s režisérem Karlem Fuksou z ČT Brno dělal před lety dokumentární pořad z cyklu Za dveřmi je AG. A napsal i řadu článků, protože jsem v brněnském Bronxu léta bydlel. Bohužel, nic se nezměnilo a z města to patrně nikoho nezajímá. Posílám jeden ze starších textů, které jsem tématu věnoval a zkuste srovnat situaci tehdejší a nynější...

Už mnohokrát jsem dostal vzkaz, abych napsal pár slov a že už to bude asi opravdu naposledy.

Teď je tu zase něco, o čem už jsem psal, možná vícekrát. Bývalá ministryně Stehlíková spolu s dalšími vyvíjí iniciativu ve věci regulování heren a jejich nadměrného výskytu, zvláště na místech, kde je sociální situace mimořádně kritická a kde se sociálně hendikepovaní spoluobčané rádi objevují, aby tu potkali štěstí, které snad na dlouhou dobu vyřeší jejich tíživou situaci, když jim nikdo jiný, žádná institucionální iniciativa, nepomůže najít nebo aspoň hledat východisko. Proto jsem se rád připojil k iniciativě, kterou lze nalézt na www.stophazardu.cz a zase doufám, že se snad, aspoň v tomhle, pohnou věci žádoucím směrem. Tedy k výraznému omezení hazardu, zvláště v našich končinách. Našimi končinami myslím problematický bermudský trojúhelník Francouzská, Bratislavská, Cejl, kde se veškerá oficielní a zdeúřední nápravná iniciativa ztrácí a stává se prakticky neviditelnou.

Od posledka, kdy jsem počet heren, a v dosahu ruky pohotově vzniklých zastaváren, které se stávají zdrojem peněz mnohdy z nekalých pramenů, kritizoval, množství těchto center ještě utěšeně vzrostlo a jsou tu prakticky všude. Obyvatelstvo tohoto brněnského Bronxu, který je prakticky v centru města, se ještě více kriminalizuje a jak to dopadne, si nepochybně lze spočítat na prstech. Logika je totiž neúprosná.

Na druhé straně bývají volební období relativně krátká a ty čtyři roky to snad ještě vydrží, říká si patrně každé brněnské zastupitelstvo a doufá, že plody kritické situace sklidí až ti další. Těch věcí,o kterých jsem psával, bylo ovšem daleko více. Kdyby však aspoň ten jeden problém nacházel postupně východisko a nápravu, byly by to smysluplné a užitečné chvíle u psacího stroje i později u počítače. Protože to, co jsem napsal, by se možná stalo jedním z iks podnětů, které pohnuly skálou institucionální nečinnosti. Takže bych pak vlastně mohl být i spokojen.

Vychází v Romano hangos 6/2012 ZDE

Vytisknout