Když je "humor" smutný

26. 5. 2012 / Petr Švec

Celé to začalo tím, že mě napadlo vytvořit internetové stránky o Janu Sternovi a psychoanalýze. Asi měsíc jsem přemýšlel nad tím, o čem by ten web mohl být, až mě konečně došlo, že je nesmysl dělat stránky o Sternovi bez Sterna. Takže jsem mu 28.4.2012 napsal mail (adresu jsem našel v jeho profilu na Britských listech), ve kterém jsem mu svůj nápad přiblížil. Stern odepsal a začali jsme společně řešit, jak by měl onen web vypadat a co by na něm mělo být (sám Jan Stern například přišel se skvělým nápadem na psychoanalytický slovník). Během pár dní byly stránky přivedeny k životu a začaly nabírat konkrétní podobu.

Ze spolupráce ovšem záhy sešlo. Přestože to zezačátku vypadalo nadějně, Stern nakonec vycouval a prohlásil, že s pychoanalýzou už stejně končí, a že značka Jan Stern je už dávno mrtvá a nemá smysl snažit se ji oživit. Též pronesl na levicového spisovatele zábavnou větu, že smyslem života je pouze se bavit a vydělávat peníze. V téhle chvíli už jsem si říkal, co se s tím člověkem proboha stalo, ale to jsem zdaleka netušil, co všechno mě ještě čeká.

Dne 15. 5. jsem Sternovi oznámil, že stránky vytvořím bez jeho účasti. O dva dny později jsem na web přetiskl výtah z naší emailové konverzace, kde jsem některé podivnější Sternovi výroky zpracoval formou rozhovoru. O další den později začalo něco, co se nedá popsat jinak, než jako řádění psychopata.

Psychicky nemocný psychoanalytik?

Sice už jsem na Internetu zažil leccos, ale tohle bylo poprvé, co mi někdo napsal (cituji) "ty zkurvenej nácku", "patříš do plynu ty i celá tvoje zdegenerovaná famílie". Notnou chvíli jsem mžoural na monitor a přemýšlel, jestli se mi to jen nezdá. První, co mě napadlo, že se Janu Sternovi někdo naboural do emailové schránky. Můj mozek prostě odmítal uvěřit tomu, že by něco takového mohl napsat zrovna on. O pět minut později přišel email "Uvidíme, jak budeš vtipkovat, až ti budu stahovat nehty kleštěma."

Za poslední týden jsem dostal na několik desítek mailů, v kterých Jan Stern vyhrožuje smrtí mě a celé mojí rodině a kde mě častuje těmi nejhoršími možnými nadávkami. Souběžně s tím začal masivní komentářový spam na mém osobním blogu, kde Stern používá několik různých internetových identit (píše ze stejné IP adresy) a doslova hovoří sám se sebou. Celé to vyvrcholilo tím, že mi Stern poslal posměšný mail s odkazem na jeho úterní rozhovor zde na Britských listech.

Upřímně řečeno, nevím, co si o tom všem mám myslet. Jan Stern byl tím posledním, od koho bych čekal podobně psychopatické chování. Nicméně v současné době je situace taková, že "trpělivě" očekávám, kdy se u mých dveří zjeví s mačetou a šíleným výrazem ve tváři. Snažím se to chápat tak, že ten člověk potřebuje především pomoct, ale ze svojí pozice bohužel nemám příliš mnoho možností, jak se k celé záležitosti postavit -- pokud nechci začít uvažovat o tom, že celou věc jednoduše předám policii.

Knihy Jana Sterna podle mého názoru nikdy žádným "humoristickým uměním" nebyly. Stern ve svých knihách odvedl dobrou práci, která byla vždy zcela v souladu s tím, co tvrdil sám Freud. Přestože většina textů je psána v lehce humorné nadsázce, za celých sedm let, co Jan Stern publikuje svoje psychoanalytické eseje, nikdy nezavdal jediný důvod k tomu domnívat se, že to je celé jen vtip.

Pak se však cosi stalo a nejznámější český esejista zabývající se psychoanalýzou spadnul do něčeho, co by měl asi problém rozklíčovat i R. D. Laing. Říkám si, že na Jana Sterna je možná zapotřebí pohlížet právě optikou slavného psychiatra, který se zabýval schizofrenií a rozpadem osobnosti. Protože o co jiného by v tomhle případě mohlo jít, než o konfrontaci pravého a falešného self?

Co se bude dít dál si netroufám odhadovat. Každopádně dívat se na to se "sternovským humorem" se mi už příliš nedaří.

Vytisknout