Byl to jeden velký vtip. Ale neomlouvám se

23. 5. 2012 / Bohumil Kartous

Neměl jsem žádnou velkou vzdělanostní základnu, ale rozhodl jsem se, že splácám něco z toho, co jsem pochytil na fakultě o teorii médií a přidám něco psychoanalytického. Lákalo mě totiž štouchnout si do tehdy populárního Žižeka a vůbec lacanovců, kteří sice dostali tvrdý úder již známou Sokalovou aférou, ale to je tak úplně neodrovnalo. Nechtělo se mi však k tomu nic číst, a tak jsem napsal pár jakoby psychoanalytických výkladů jaksi intuitivně freudovsky, to byly ty první výklady pohádek. A tak to celé začalo. Bylo to trochu amatérské, ale on to málokdo poznal - což posilovalo komický efekt. U dalších knížek jsem však celou věc povýšil tím, že jsem si něco málo psychoanalytické literatury přečetl, pak už si pochyby, zda náhodou nejde o parodii, nedovolil vyslovit prakticky nikdo. On tomu u nás totiž málokdo rozumí.

A dostavil se úspěch?

Záleží, co nazýváte úspěchem. U prvních dvou knížek mi s celým tím fórem pomáhal můj kamarád, co se zabývá public relations. To dávalo celé věci docela úctyhodné rozměry a vlastně to byl hlavní obsah toho celého žertu: první dvě knížky recenzovali v Právu, v Reflexu, v Respektu, dostali jsme zmínku do Hospodářských novin i Lidovek, mluvili o ní v České televizi i Českém rozhlase, udělali se mnou dokonce rozhovor do reklamního časopisu Vodafonu, což považuji za majstrštyk. Nachytali se ale i v literárních časopisech - recenze vyšla ve Tvaru, Literárních novinách i A2. Nutno ovšem podotknout, že někteří recenzenti - Viktor Šlajchrt, Milan Blahynka či Martin Škabraha - podvod téměř odhalili, Šlajchrt hovořil o persifláži, Škabraha o filozofickém bulváru, Blahynka pak přímo o bezděčné parodii. Pak však přišla další fáze, na kterou jsme nebyli připravení - začali chodit nabídky z televize. Abych promluvil v dokumentu o Evě a Vaškovi nebo o Danielu Landovi. To byla šance celý ten gag posunout na novou, vyšší úroveň, vyrobit typického dobového žvatlala, který se dokáže "intelektuálně" vyjádřit o čemkoli a mít na cokoli názor. Potíž byla, že nejsem dobrý herec. Jsem obstojný stylista, ale herec ani trochu. Každý by na mně hned poznal, že to nemyslím vážně. Museli bysme nějakého herce "vzít do týmu", jenže problém byl, že jsem to celé rozjel pod svým vlastním jménem a začali bychom se do těch kamufláží zaplétat. Tím jsme ztratili možnost to rozvinout do "boratovských" dimenzí. Navíc po vydání druhé knížky se na to vykašlal i ten můj "píár kamarád", čímž jsem ztratil dost důležitý nástroj celé té hry. Chápal jsem ho, ono to od něj vyžadovalo zdarma dělat vlastně docela seriózní marketingovou práci, a to bylo vysilující.

Proč jste to tedy v tu chvíli celé neukončil?

Protože se mi ještě nechtělo. Začalo mě to bavit a měl jsem pocit, že to můžu utáhnout i na vlastní triko. Měl jsem ještě řadu rozkošných nápadů - "hlubokomyslné" texty o večerníčcích, bibli, majoru Zemanovi a navíc nápad na vytvoření úplně nové psychoanalytické teorie - a přišlo mi těch nápadů škoda. Tak jsem tu PR část celé té parodie začal dělat sám. Jenže se ukázalo, že to není taková legrace, jak jsem si myslel. Nevím, jaké marketingové tajemství mi zůstalo skryto, ale média jsem začal ztrácet. Tím ta hra ale ztratila svojí podstatu. Trávil jsem nad těmi texty dost času - i když jsem se s tím pochopitelně moc nemazal - a bez té mediální nadstavby jsem přestával dostávat nějakou tu rozkoš mystifikátora. Pár pozvánek na přednášky na univerzitní půdě sice potěšilo, ale z výše uvedených důvodů jsem je nemohl přijímat. Narazil jsem na meze celé te legrace. Proto jsem se rozhodl to tímto doznáním ukončit.

Nemyslíte, že by to někdo mohl vnímat jako podvod?

To pozor - šlo o uměleckou performanci. Neobohatil jsem se o jednu jedinou korunu. Nakladatel by vám potvrdil, že jsem odmítl jak honoráře, tak podíl na zisku z prodeje těch knih.

Ale ti čtenáři za ty knihy zaplatili.

Zaplatili za uměleckou performanci, to je přeci v pořádku. Žádné umělecké dílo na sobě přeci nemá návod k použití, který by upozorňoval ba míru ironie, s níž je děláno. Vezměte si třeba konceptualistické umění, které vystaví otvírák na lahve v galerii. Ten autor k tomu také nepodává vysvětlení, jestli to myslí vážně nebo ne. Je na příjemci, aby sám určil "cenu", tedy jestli to za umění bude považovat - pak ať za toto své vlastní mínění zaplatí - nebo zda to bude považovat jen za fór s otvírákem na lahve, a pak nad tím mávne rukou.

Vy jste se ale vydával za psychoanalytika.

To nikdy! Na to jsem si dával velký pozor. Vždy jsem se označoval za "freudiána" a nikdy jsem nelhal v otázce svého psychoanalytického vzdělání, vždy jsem zdůrazňoval, že nemám žádné takové vzdělání, že jsem dokonce ani nikdy neabsolvoval psychoanalýzu. Že jen sděluji své názory, tu s vyšší, tu s menší mírou ironie. Ostatně, v těch textech je mnoho míst, kde ta parodická linka přímo bije do očí. Vždyť základním tématem první knihy je hovno...

Cílem parodie je se vysmát a otevřít druhým oči. Vždy se přitom najdou ti, kteří parodii vezmou vážně, a budou u Pytlákovy schovanky slzet. Ale když někdo pláče díky tomu, že René Skalský dře do úmoru, aby Elén mohla brát hodiny zpěvu, neznamená to, že byl spáchán podvod. To bychom museli úplně zakázat ironii a uměleckou tvorbu jako takovou. Základem umění je přeci vždy klam. A pravdu často nelze zobrazit jinak, než "podvodem" - viz vynikající dokument Český sen. Jsou jeho autoři podvodníci, nebo nám o nás samých něco prozradili?

Některé parodie ale dosáhly jakési nové kvality. Don Quijot byl původně parodií rytířských románů, ale stal se prvním evropským románem. Švejk byl původně také prostinkou parodií, ale stal se něčím víc. Nemohlo se to stát i vám?

Ale prosím vás... O vtip na druhou, ne-li na třetí, už se raději nepokoušejme. To už bychom se do toho zamotali moc :-)

Vytisknout