Divokým Kmotrostánem, aneb Zhasnout a už nerozsvítit

15. 5. 2012 / Karel Dolejší

Best svým článkem poukázal nejen snad na další rovinu aktuální posedlosti bulváru kmotry, jako spíše na skutečné důsledky tzv. ekonomické transformace 90. let. Lze teď kondenzované události posledních dvaceti let u nás na Divokém Východě popsat trochu ve stylu Saltykova-Ščedrina a udělat z nich grotesku - to je totiž asi tak všechno, co dnes proti nadvládě Kellnerů, Bakalů, Dospivů, Tkáčů a Komárků nad českou společností můžeme dělat.

Prorokem "transformativců" (osob hlásících se nominálně ke konzervatismu, které u nás (?) počátkem 90. let koncipovaly likvidaci systému založeného na státním vlastnictví a centrálním vyjednávání o plán) býval ekonom a filosof rakouského původu Friedrich von Hayek, v západním akademickém diskursu vždy víceméně okrajová postava. V době kdy ještě nepatřil k hradní partičce přicmrndávačů Nejvyššímu napsal Ladislav Jakl do Pelikánových Listů jasnozřivý článek konstatující, že Hayek je prostě Marx naruby - takže ti, kdo místo samostatného přemýšlení potřebují svou mysl jen ideologicky naprogramovat, mohou velmi jednoduše vyměnit jeden software za druhý.

Zatímco Cesta k nevolnictví reprezentuje u Hayeka přibližně totéž co u Marxe a Engelse Manifest komunistické strany, v posledním spise nazvaném Právo, zákonodárství a svoboda, jenž je zhruba řečeno naruby obráceným Kapitálem, najdeme předposlední sedmnáctou kapitolu nazvanou příznačně Zadržování moci a sesazení politiky z trůnu.

Nuže, Bestových pět kmotrů nad Českem vlastně znamená, že se to našim hayekovcům skutečně povedlo. Česká politika (bez rozdílu stranické příslušnosti) po léta parazitovala na zbytcích státního majetku, až tento zdroj nakonec definitivně vysychá; jenže rozhazovačné partaje se mezitím staly ve svém rutinním fungování stoprocentně závislými na těch, kdo peníze ještě mají - jsou tedy jejich námezdními zaměstnanci. Řada lidí nicméně stále ještě plýtvá energií na to, aby se obracela s nejrůznějšími požadavky na změnu tam, kde skutečná moc už dávno není - totiž na "naše" politiky vykonávající po skončení volebního představení (kromě tunelování veřejných rozpočtů do vlastních kapes) už jen to, čím je pověřili sponzoři a co jim zájem kmotrů dovolí. Fakticky jsou ale čeští poslanci pro chod reálného rozhodovacího mechanismu jen o něco málo důležitější než byla pro Starý režim francouzská šlechta, kterou absolutismus přivedl do Versailles se záměrem zaměstnat ji dvorskými pletichami a radovánkami a vystavovat zde tyto privilegované parazity na odiv.

Někteří s nadějí vzhlížejí k putinismu a doufají, že i u nás (?) se nakonec najde nějaký silný politik, který oligarchům zatne tipec a všechny postaví do latě. Nehledě na to, že putinismus má i značná negativa, o kterých se právě zde myslím nemusím rozepisovat, je třeba především říci, že česká tradice není vůbec totožná s ruskou tradicí. Důraz na mimořádně silný stát byl konstantou přinejmenším od vzniku Moskevské Rusi a za těch šest sedm století se usadil velice hluboko. Je čímsi pro většinu Rusů v zásadě samozřejmým a navíc má i značný emocionální apel. Podíváme-li se však na přerušovanou historii české státnosti, vidíme cosi jiného - až na výjimky druhořadé pleticháře spoléhající mnohem více na vnější "kingmakery" než na vlastní obyvatelstvo, které jeho "elita" v krizových okamžicích vesměs neváhala okamžitě zradit.

Osudem ambiciózních českých politiků teď bude sekundovat mocenským soubojům pěti rodin a snažit se využívat jejich nejednoty a sporů. Je to program tristní - už proto, že spojí-li se se slabší stranou, prohrají, a tak se musí přirozeně spojit s tou silnější. Čím v tom však budou úspěšnější, tím více vlastně podpoří posilování jednoho patrona na úkor patronů potenciálně alternativních a tedy koncentraci moci, jíž jsou sami vydáni na milost a nemilost. Spoléhat mohou snad jedině na to, že národu se prostě vždy nějací titulární vládcové předvést musí, tudíž potřeba na odiv vystavovaných vládních a parlamentních vycpanin nikdy tak docela nezanikne.

V České republice znamenalo vyvlastnění státu vznik nestátních mocenských struktur v podobě pěti rozhodujících famiglií. Ještě nějaký čas ale zůstaneme do značné míry svobodní - totiž do té doby, dokud kmotři jeden druhého nepohltí či se nedomluví na společném postupu...

Vytisknout