Volný trh bez regulace se z faktoru technického pokroku přeměnil v test, co je lidstvo ještě schopno snést

15. 5. 2012 / Michael Kroh

Volný trh nesporně přinesl v minulosti rychlý rozvoj produktivity práce a technických inovací. Rozbil bariéry protekcionismu a odstranil svěrací kazajku cechovní a státně byrokratické organizace výroby. V tomto směru se stal faktorem společenského pokroku. Současně však hned od počátku ukazoval i své stinné stránky, zejména prohlubování společenských rozdílů mezi tržně úspěšnými (především vlastníky výrobních prostředků) a těmi, kteří o svůj denní chléb musejí těžce bojovat. V další fázi vývoje (zhruba od poloviny 19. století) se začínají prohlubovat rozdíly i mezi samotnými kapitalisty, dochází k rozdělení na globalizující se velkoburžoazii a drobné výrobce, jejichž společenský status se příliš nelišil od nižších tříd a proletariátu. Společenský a technický pokrok se prosazovaly na úkor sociální soudržnosti a zbídačení širokých vrstev obyvatelstva.

Na počátku kapitalismu ještě nebylo možné převádět výrobu jednoduše z jednoho konce světa na druhý. Nebyly pro to vhodné podmínky, především v zaostalých oblastech chyběla potřebná infrastruktura a kvalifikovaná pracovní síla. Pro tamní obyvatelstvo bylo tehdy ještě výhodnější pracovat za skromných, ale stabilních podmínek v zemědělství nebo v řemeslech, než zkoušet štěstěnu v tovární velkovýrobě.

Dnes je ovšem situace diametrálně odlišná. Ve většině méně vyspělých částech světa je vybudovaná kvalitní infrastruktura, obyvatelstvo získalo kvalifikaci pro průmyslovou výrobu a exportéry kapitálu tam láká nižší úroveň mezd a sociálního zabezpečení, absence ekologických a dalších omezujících předpisů. Zpočátku se zdálo, že je tento proces výhodný pro obě strany. Vyspělý svět sice ztrácel část výrobního potenciálu v oblastech náročných na pracovní sílu, ale udržoval si převahu v technologiích, obchodě a službách. Terciární a kvartární sektor dokázaly vstřebat pracovní sílu uvolněnou z primárních odvětví. Dnes však ani tyto sektory nejsou schopny vytvářet nová pracovní místa a převádění výroby do míst s vyšší mírou vykořisťování již znamená jejich absolutní úbytek. Vyšší úroveň nezaměstnanosti zatěžuje enormně sociální systém a ještě navíc snižuje zdroje jeho financování. Je to smrtící mix nepříznivých faktorů.

A tak si lámou hlavu politici i ekonomové, jak vyřešit tento rébus ještě navíc za podmínek obrovského zadlužení. Problémem je, že se ještě nevymanili z dogmat o pokrokovém působení volného trhu za všech okolností. Nejsou proto schopni odradit vlastní podnikatele od dalších přesunů výroby daleko na východ a tak musejí jen doufat, že časem tam místní pracující vybojují obdobné sociální standardy jako ve vyspělých zemích. Jenže to ještě potrvá dlouho a do té doby mohou zejména tradiční evropské průmyslové země vykrvácet.

Koryfejové neoliberalismu nepřišli zatím na nic jiného než rozbití sociálního státu a přiblížení se podmínkám asijských "tygrů". To vše pod heslem o zvýšení konkurenceschopnosti. Jenže co bychom měli z přenesení čínských podmínek do Evropy? Začali bychom zde opět vyrábět v masovém měřítku textilní zboží či počítače? Bohužel nikoli, kvalifikovanou pracovní sílu pro okamžité použití v uvedených odvětvích už dávno nemáme. Repatriaci výrob by proto provázela další vlna masového přistěhovalectví Asiatů a Afričanů a míra nezaměstnanosti by se příliš nesnížila.

Neregulovaná tržní konkurence však ztrácí svoji stimulačně pokrokovou roli i v odvětvích, kde se převádění výroby nedá provést tak jednoduše. Takovým odvětvím je například výroba potravin. Hypertrofie marketingu přivodila situaci, že dnes je významnější značka než obsah výrobku. Konkurence se zostřila a i když zatím nedovážíme párky z Číny, docela stačí soutěž domácích výrobců a tlak silných obchodních řetězců na neustálé snižování cen. Jenže to má své hranice a tak se začne šidit na recepturách. Jeden ubere trochu masa a nahradí jej rozmletým separátem nebo sójou a když mu to projde, stane se to normou, které se záhy přizpůsobí i ostatní. A opět jeden z nich ve snaze cenově podrazit druhé ubere víc a celý proces se opakuje až do doby, kdy se pomalu již nejedná o masný výrobek a vypadá to, jako bychom se vraceli do doby války, kdy lidé z nouze konzumovali různé náhražky. Právě v oblasti trhu s potravinami je volná soutěž testem, co lidé jsou schopni ještě snést a po čem se jim neudělá špatně.

Pravda, výrobci disponují vývojovými laboratořemi, které jim umožňují produkovat "potraviny", které člověka sice nezabijí, ba dokonce mu mohou i chutnat, ale jejichž dlouhodobá konzumace může mít negativní dopad na lidské zdraví. Je to relativně nový fenomén a měřitelné výsledky se dostaví až po velmi dlouhé době.

Zhoubné následky nedostatečně regulovaného trhu se projevují i v dalších oblastech, kde je ohrožena samotná existence lidstva -- životním prostředí, zdravotnictví, sociálních službách. Neoliberální koncepce prosazují průnik tržních pravidel i do sfér, kde odjakživa měla navrch solidarita. Záminkou jsou odhalené případy nehospodárnosti a korupce. Jenže zde platí dvojnásob pořekadlo o zdařilé operaci končící úmrtím pacienta. Tvrdá konkurence nejen zdravotních zařízení, ale i pojišťoven může zprvu přinést rychlejší rozvoj, inovace a některé lepší služby pro pacienty. Postupně se ale i zde prosadí iracionální snižování nákladů na úkor klientely podobně jako v jiných odvětvích. Klasickým příkladem je americký systém zdravotní péče, velmi nepřátelský vůči nízkopříjmovým skupinám obyvatel. Pokud výše pojistky nestačí, pacient má smůlu a pokud nemá k dispozici volné finanční zdroje, je prakticky odsouzen k smrti.

Tržní mechanismus představuje darwinistickou přírodní metodu přirozeného výběru v podmínkách lidské společnosti. Tak jako v přírodě silnější likviduje slabšího, přizpůsobivější přežívá na úkor méně přizpůsobivého, i v tržních podmínkách se děje totéž v civilizovanější podobě a s alespoň částečnou eliminací nejhorších dopadů na poražené a neúspěšné jednotlivce či celé skupiny. Nicméně mnohdy měla a ještě má podoba konkurenčního soupeření drsnou "nelidskou" podobu (války, genocida, ničení přírody), proto je známý Marxův výrok o "zvířecím" období vývoje člověka platný dodnes. Stejně tak je navýsost aktuální i postulát o odcizených silách ovládajících lidstvo.

Jestliže kdysi byla odcizená povaha tržní konkurence poznatelná jen pro nemnohé odborníky, dnes už i člověk neznalý teorie díky médiím vidí, že "trhy něco vyžadují", že se musíme přizpůsobit "přání trhů", trhy mají svoji náladu, zlobí se, jsou nervózní, něco očekávají atd. Přitom nejde o nic jiného, než o odcizené společenské vztahy -- mezi kupci a prodávajícími, mezi věřiteli a dlužníky, mezi vlastníky a nevlastníky. Neoliberální koncepce zbožštění trhu a "svobodného" konkurenčního boje pokládá soutěž za základ lidské přirozenosti a proto je trh podle ní nezrušitelnou komponentou fungování lidské společnosti se všemi svými přínosy i negativy. "Vítězové" mají podle ní plné právo na ekonomické potvrzení svých předností -- lepší kvalifikace, vyššího osobního nasazení, komunikačních, obchodních či manažerských (vůdcovských) dovedností. Ti "soucitnější" připouštějí, že neúspěšní mají nárok na společenskou podporu, aby mohli přežít i na samé periferii společnosti, kam je vytěsnila tržní konkurence. Ale i oni zdůrazňují, že se tak nesmí dít "na úkor konkurenceschopnosti", tj. chudým se přidělí, až co zbude po rozdělení kořisti mezi vítěze.

Recept neoliberálů je prostý. Všem radí, aby se vzdělávali, byli dravější, sebevědomější, osvojovali si "měkké dovednosti" a tak vítězili nad slabšími, handicapovanými, méně kvalifikovanými. Programy pro sociální začleňování považují za zbytečné a dokonce škodlivé vyhazování peněz, které mohly zůstat v kapsách daňových poplatníků (přesněji především v kapsách tržně úspěšných jednotlivců) a za nepřípustné narušování tržní svobody. K čemu takové programy, když se sociálně citliví boháči smilují a dají něco na charitu prostřednictvím soukromých (jak jinak) nadací a dobročinných organizací. Stát je podle krajních neoliberálních a libertariánských teorií vhodný jen jako garant soukromého vlastnictví a bezpečnosti osob a jejich majetku. Na všechno ostatní údajně stačí soukromá iniciativa.

Na vyvrácení krajních neoliberálních pouček stačí jednoduchý příklad. Představme si, co by se stalo, kdyby se všichni zachovali podle doporučení mainstreamových ekonomů, absolvovali by stejné školy a kursy, osvojili si stejné dovednosti a připravili se stejným způsobem například na konkurs na jedno pracovní místo. I kdyby měli všichni stejný výsledek testů, stejně by mohli přijmout jen jednoho uchazeče. A podobně je tomu i v oblasti sportu a kultury. Vždy je tam jen jeden nebo malá skupina vítězů, ostatní jsou poražení a musí se spokojit jen s drobty z bohatého stolu, pokud na něco vůbec zbude. Neoliberální koncept konkurenceschopnosti připomíná dětskou hru na Černého Petra, v níž ti šťastnější jej předávají smolařům.

Výše uvedený příklad má však ještě jeden důsledek. V situaci, kdy se vyrovnává (v důsledku zrovnoprávnění přístupu ke vzdělání, informační revoluci a dalším faktorům) obecně úroveň soutěžících, posiluje se role vedlejších, neoficiálních kritérií -- známostí, klientelismu, korupce. Ty se stávají nedílnou součástí tržních pravidel v podmínkách relativní stejnorodosti a vyrovnané úrovně tržních subjektů. Ve výsledku však pokřivují původní smysl trhu, podle něhož má vždy zvítězit objektivně nejlepší nabídka. Vytváří se nová monopolní výhoda v podobě schopnosti zvítězit v neoficiální korupční soutěži, předcházející soutěži skutečné. Trh tak vlastně likviduje sám sebe a produkuje impuls pro vytvoření kvalitativně nového systému uspořádání ekonomických vztahů.

"Měkčí" varianty neoliberalismu, které zastávají umírněnější liberální ekonomové a část sociálních demokratů, uznávají, že trh není dokonalý a působí ve směru narůstání sociálních rozdílů, ale na druhé straně jej pokládají za nenahraditelný zejména z důvodu stimulace inovací. Úkolem politiky je podle nich zamezit negativním dopadům na tzv. udržitelný rozvoj (tj. na zdravý vývoj lidstva a přírody). Oproti zastáncům "svobodného" trhu prosazuje tento směr přísné regulace za účelem ochrany spotřebitelů a životního prostředí. Tento typ přístupu k trhu je příznačný i pro orgány Evropské unie. Tlak na regulace vyvolává odpor byznysu (průmyslového, obchodního i finančního), který si stěžuje na snížení konkurenceschopnosti. Ve skutečnosti však jde především o zachování dosavadní výše ziskových marží, podle nichž se -- co jiného -- řídí obchodování s akciemi na finančních trzích.

Velký důraz klade tento přístup na tzv. externality. "Tržně konformním" způsobem se snaží zahrnout do kalkulace cen i tzv. "sociálně ekonomické přínosy a náklady" (rozvoj vzdělanosti a kultury, zlepšení životních podmínek, ekologické zátěže atd.). Z tohoto hlediska se jeví jako nerentabilní například převozy zboží sem a tam podle okamžité situace na trhu, protože obchodníci ve snaze vydělat za každou cenu ponechávají stranou zatížení životního prostředí zplodinami z dopravy a jiné negativní dopady svého počínání. Naopak jako přínosné vycházejí aktivity domácích výrobců pro lokální trhy, protože ty jsou z hlediska externalit nejméně zatížené. V běžné tržní praxi je tomu ovšem naopak, jinak by se tyto aktivity neprovozovaly. Zde hraje hlavní úlohu individuální ziskový stimul a vše ostatní jde stranou.

Ani tento "soft" neoliberalismus však nemůže základní negativní dopady trhu zcela vyřešit. Regulace má svoji odvrácenou tvář v podobě růstu byrokracie a někde má stát jen omezené možnosti. Například ani opatření tzv. aktivní politiky zaměstnanosti nemohou vyřešit problém chronické strukturální nezaměstnanosti, protože převis poptávky po práci nad nabídkou neodstraní. Pomohou jen těm aktivnějším k lepšímu uplatnění na úkor jiných, méně aktivních. Tendenci k prohlubování rozdílů mezi bohatými a chudými nezastaví ani progresivní zdanění. V globálním měřítku zase vzestup Číny, Indie, Brazílie, JAR atd. nesnížil rozdíly mezi hospodářsky vyspělým Severem a nerozvinutým Jihem. Prostě trh je už takový, úspěch jednoho znamená obvykle neúspěch jiných. I oblíbená strategie "win -- win" je jen modifikací výše uvedeného, protože i když vydělávají všichni, vždy někteří více než ostatní.

Jak vyřešit uvedené rozpory? Nad tím si pokrokoví myslitelé lámou hlavu pomalu dvě stě let, zkrátka od doby, kdy moderní trh vznikl. Již zmíněný Karel Marx viděl řešení v hromadné výrobě, která bude schopna "online" reagovat na potřeby lidí a bude informačně natolik průhledná, že odpadne nezbytnost vyrábět pro neznámý trh a s ní prověřování společenské nutnosti produkce ex post. Čistě z hlediska logické úvahy nelze tomuto konceptu mnoho vytknout. Nicméně jde o perspektivu časově velmi vzdálenou (byť na dnešním stupni vývoje informačních technologií představitelnou) a není jisté, zda se podaří lidské potřeby uspokojovat tak rychle, že nedojde k alespoň dočasné strukturální nerovnováze mezi nabídkou a poptávkou. Také se významně v budoucnu změní struktura společenských potřeb, do popředí bude stále více vystupovat zajišťování dostatku energie, vody a dalších životně nezbytných komodit.

V současnosti jsou mezi levicovými odborníky populární opačně založené koncepce založené na maximální soběstačnosti lokálních komunit a minimalizaci spotřeby na uspokojování základních životních potřeb. Objevují se i projekty lokálních měn, barterových (výměnných) obchodních sítí atd., které zlepšují pozici místních drobných výrobců a snižují částečně jejich handicap vůči globálně organizované konkurenci. Vzhledem k omezenému významu těchto iniciativ, alternativu vůči globalizovanému trhu nepředstavují, jsou spíše jeho doplňkem.

Ačkoli se nezdá, že by tento přístup představoval základ budoucího institucionálního vztahu mezi nabídkou a poptávkou, potřebami lidí a prostředky jejich uspokojení, může být jeho efektivní součástí. Navíc vyostřuje kardinální otázku, zda všeobecná honba za maximální efektivností již nedosáhla hranice, za níž se historicky pokroková role trhu mění v sebevražedný nástroj postupného ničení životních podmínek lidstva. Jednoznačným úkolem pokrokové části lidské společnosti by mělo proto být omezení negativních vlivů trhu a s tím ruku v ruce i těch společenských sil, které z něho nejvíce profitují, zejména tam, kde negativní dopad na zdraví lidí a jejich životní prostředí převládá nad pozitivy především v podobě inovačních stimulů. Rozhodně se nejedná o omezení či dokonce potlačení individuální iniciativy a svobody, nýbrž pouze o přísnější stanovení podmínek činností a limitů ekonomických profitů z jejích výsledků.

V oblasti potravin se tím rozumí stanovení závazných limitů podílů jednotlivých komponent výrobku na základě výsledků výzkumu jejich dlouhodobého vlivu na zdraví člověka a dotování ceny zdravějších výrobků (či naopak daň ze škodlivin), doprovázené daleko tvrdšími postihy nepoctivců, než dovoluje dnešní bezzubá legislativa. Vedle byrokratických, nákladných a korumpovatelných státních "inspekcí" a "regulačních úřadů" by měli dostat daleko více pravomocí samotní občané -- spotřebitelé. Proč by i oni neměli mít právo v rámci platných norem postihovat nepoctivé výrobce a obchodníky? Trh obchodníků je nutno přeměnit v trh spotřebitelů.

Tvrdá, vymahatelná pravidla, boj proti korupci, daňovým rájům a sociálnímu dumpingu, posilování transparentnosti, napřimování vztahů mezi kupujícím a prodávajícím (například pomocí elektronických tržišť), omezení moci finančních korporací -- to je minimum, co bychom měli prosazovat ve směru "zlidštění" tržní konkurence. V tom se k levici přidávají i mnozí podnikatelé. Nestačí však jen posilovat pozici občana -- spotřebitele, ale je nutné posílit i vliv občanů na řízení státu či státních společenství uplatňováním nástrojů přímé demokracie. Jen tak je možné dostat odcizenou globální konkurenci opět pod kontrolu a zabránit jejímu devastujícímu účinku na rozvoj lidstva. Řešení problému moderního trhu se proto nemůže omezit jen na ekonomickou sféru, jak hlásají neoliberálové, ale je to otázka navýsost politická.

Vytisknout