Poslední zvonění

15. 5. 2012 / Stanislav A. Hošek

Vzpomněl jsem si při tom na svá školní léta. Když jsme jako děti potřebovali nějaký peníz, třeba na školní výlet, tak jsme si v obci zorganizovali sběr od papíru, přes hadry po kovy, což vyneslo docela slušný peníz. Jako středoškoláci jsme hodně chodili na pracovní brigády a nejen ty sezonní. Uznávám že dneska, než děcka přijdou ze školy,tak jim bezdomovci už dávno vysbírají všechno, co lze ve sběrnách zpeněžit. Ještě horší je to s brigádami, když je v zemi tři čtvrtě milionu nezaměstnaných.

I když.

Mám o něco mladšího přítele, který ač je také v penzi, udržuje si figuru i kondici každodenní jízdou na kole, v létě, v zimě, za parna i mrazu. Právě nedávno mně říkal: "Když tak jezdím, často najdu nějaký ten kus kovu. Všechno zavezu do garáže a tam to uložím. Jednou za čas si vypůjčím přívěs, naložím a odvezu do sběrného dvora. Loni jsem tak vydělal přes šestnáct tisíc". Ano, čtete správně. Přesně 16.280 Kč. To už by byl slušný počinek pro maturitní mejdánek, nemýlím-li se.

Nechci mladým mluvit do jejich tradic a vůbec si nedělám nárok je kritizovat za jejich způsob života. Mám ale jiný návrh. Tradici posledního zvonění bychom měli přebrat a rozvíjet my staříci, alespoň ti, kteří se ještě dokáží alespoň belhat. Šlo by v našem případě opravdu, čili o skutečné poslední zvonění.

Zvonění umíráčku při našem pohřbu. Měli bychom s tou tradici chození po ptaní, jak říkávala moje babička žebrání, začít už nyní. Pokud se totiž vývoj bude ubírat v nastoupených trendech, tak velká část starých kteří přijdou po nás, už s vysokou pravděpodobností nebudou mít ani na ten pohřeb. O to se totiž s horlivostí sobě vlastní postará obslužná politická elita, voděná na drátcích neviditelné ruky trhu, čili vrstvou globálně působících padoušských financiérů.

Vytisknout