Démonizace Miloše Zemana, aneb kdo by se vlka bál

12. 5. 2012 / Marek Řezanka

Miloši Zemanovi lze vytýkat ledacos, lze s ním v lecčems nesouhlasit. Ale démonizace jeho osoby není na místě. Bude-li se jednou hodnotit polistopadový vývoj v České republice, jméno Miloše Zemana bude nejednou skloňováno -- a to v různých pádech. Těžko mu však lze upřít roli, kterou hrál pro sociální demokracii v letech devadesátých, kdy z ní vybudoval nejsilnější opoziční stranu, jež byla schopna stát se na sklonku devadesátých let stranou vládní.

Jenom slepě opakovat, jak opoziční smlouva byla tím největším politickým zlem a jak zasela všechno špatné, co dnes sklízíme, má k hodnověrné objektivní analýze daleko.

Odloží-li se ideologické brýle, pak je zřejmé následující. Po parlamentních volbách v roce 1998 mnoho alternativ na sestavení funkční vlády nebylo. Rýsovala se tu možnost křehké koalice ČSSD s Unií svobody a KDU-ČSL, kde předsedovi Luxovi bylo nabízeno i premiérské křeslo. Programová shoda -- zejména s pravicově ideologickým vyhraněním Jana Rumla -- však chyběla. Ano, mohla se splácat dohromady nějaká pochybná sto jednička hlasů, která by závisela, jek se ten či onen poslanec vyspí. Proti tomu se objevil návrh na podporu menšinové vlády ČSSD. Nešlo o velkou koalici. Vládli sociálně demokratičtí poslanci a jen oni nesli svou kůži na trh. A z hlediska plnění stranického programu to vůči voličům ČSSD byl rozhodně poctivější přístup, než kdyby se strana dala dohromady s Rumlem a programové priority vypustila.

Zemanova vláda nastupovala v době recese a úpadku politické kultury, kdy ODS čelila od roku 1996 skandálu kolem financování své strany. V roce 1998 se z ODS vydělila Unie svobody, jež se deklarovala jako "ta slušná" -- přitom nešlo o nic jiného než snahu dlouhodobě po moci hladovějících pravicových politiků dostat se co nejvýše a vystoupit z Klausova stínu -- ať již šlo o pány Rumla, Pilipa či Zieleniece, který kandidoval poté za různé strany, naposledy v roce 2010 neúspěšně do senátu za Věci Veřejné.

Odsuzovat vládu Zemana jako levicový propadák, který zem zadlužil a nastavil korupční prostředí, neobstojí. Zemanova vláda oživila českou ekonomiku a nastartovala ji -- a že to po Klausových "úsporných balíčcích" potřebovala. Uvědomila si, jak jsou v době recese důležité investice -- jako si to ostatně uvědomuje F. Hollande ve Francii, který se odmítá podřídit Fiskálnímu paktu.

Jistě je možné vést debatu a analyzovat, zda korupčnímu prostředí více nahrává stav, kdy menšinovou vládu drží u moci opozice ne z programových, ale jiných důvodů, nebo prostředí, kde je hájena těsná většina hlasů, což vyvolává potřebu zajistit si většinu bezpečnější, a to všemi prostředky.

Důvody pro vyslovení důvěry menšinové vládě ze strany ideologicky protichůdné opozice má dva hlavní důvody. Jeden z nich je strategický -- nechat vládnoucího vykrvácet a pokusit se následující volby vyhrát suverénním rozdílem. Druhý pak může být zištným -- podíl na významných postech a přístup k moci, třebaže limitovaný. Pro menšinovou vládu hovoří skutečnost, že vládnoucí strana je pro voliče čitelnější, musí klást větší důraz na svůj volební program a nemůže se tolik schovávat za své koaliční partnery. Nevýhodou pak mohou být všechny uvedené faktory, a to tehdy, není-li vládnoucí strana ochotna a schopna své předvolební sliby plnit. To ovšem nebyl případ Zemanova kabinetu.

Nikdy není dobré, když se někdo nechá unést osobní antipatií vůči komukoli, i když analytikovi by se to stát nemělo. J. Šídlo se unést nechal. "Jen je povinností pamětníků připomínat, co všechno tato země za jeho vlády zažila. Že to byly roky, které pevně pod dohledem dvou nejsilnějších stran zacementovaly základy místní korupce. Že to byla doba brutálního zneužívání policie a politické kriminalizace nepohodlných na objednávku podsvětí. Že na Úřad vlády docházel za Miroslavem Šloufem na konzultace jistý František Mrázek. Že to byly roky Olova, Gripenů, Srby a Kavana, Hejla..."

To není analýza, to je líčení Antikrista a konce apokalypsy. A neuvěřitelné slepení střípků nádoby tak, že vznikne patvar. Každé z uvedených témat by stálo za samostatnou úvahu. František Mrázek nebyl produktem Zemanovy vlády, naopak, svůj vliv budoval ještě za Obziny. Podle shromážděných materiálů nebylo od listopadu 1989 období, aby si tento muž nevytvářel vazby na ministry vnitra a financí včetně například J. Rumla či I. Langera. Jeho kůň, ministr financí Svoboda, byl souzen a odsouzen právě za Zemanovy vlády, která neměla na justici, tak, jak má v demokracii být, vliv. Svoboda byl odsouzen za podíl na vytunelování Liberty a trest si odseděl. Který z dnešních ministrů obviněných z korupce se dostane za mříže?

Použít ministra zahraničí J. Kavana jako příklad Zemanovy hrůzovlády je pak vrcholem. Ano, tento ministr se stal terčem bezprecedentní mediální štvanice. A to proto, že se znelíbil, že byl schopen formulovat samostatnou zahraniční politiku České republiky a za to, že se stal předsedou Valného shromáždění OSN, v němž nadále usiloval o dodržování lidských práv a ideály, které ctí po celý svůj život.

Na rozdíl od M. Zemana je Kavan autentickým levicovým politikem, který nepřevléká plášť a svých názorů se drží. Média z něho udělala div ne udavače, teroristu, korupčníka a přes pana Srbu možná i vraha. Na důkazy se nehrálo, kořist byla příliš lákavá. Jak si takový "český drzoun" vůbec mohl dovolit proklamovat nějakou česko-řeckou pozici v zahraniční politice? To takový kníže pán, ten uznal samostatnost Kosova, ani nemrkl -- možná i proto, že zrovna klimbal.

Zde patří Zemanovi dík, a to dík za to, že Kavana dokázal podržet a nedal na štěkání rozzuřené smečky, která chtěla trhat, aniž k tomu byla jakkoli oprávněna. V tomto konkrétním případě se hlídací pes demokracie utrhl ze řetězu a svou moc zneužil. Zeman se zde nenechal zastrašit a prokázal určitou osobní statečnost. Touto vlastností by zřejmě budoucí president země do jisté míry oplývat měl.

Navíc, na rozdíl od J. Kavana, má M. Zeman diametrálně odlišný pohled na situaci na Blízkém Východě. Přesto je schopen, navzdory věčným hádkám, Kavanův postoj respektovat, protože si ho jako člověka a odborníka cení. Aby však chvála nebyla přílišná, je třeba připomenout postoj M. Zemana k bombardování Bělehradu a k válce v Iráku, který byl příliš jednostranným a bohužel ne tak zcela v souladu s mezinárodním právem. Je snadné jmenovat různé nakousnuté a nikdy nedotažené kauzy, jež nechají pachuť i na tom, kdo s nimi nemá nic společného. Vyčítat M. Zemanovi přílišné ego a místy až arogantní styl jednání, jistě lze, nařčení z korupce se však jeví jako směšné.

Ať se jednotlivé kauzy, Mosteckou uhelnou společností (tu J. Šídlo ani nezmiňuje) počínaje a nákupem Gripenů konče, šetří, ať jsou viníci pojmenováni a souzeni. Ale ať se nedělá z doby vlády Zemanova kabinetu mafiánský ráj. I když pokud máme přijmout za skutečnost, že ráj nastal za vlády P. Nečase, pak asi je nutné Zemanovu éru nazvat peklem.

Jsou zde jiné věci, na něž se mohl autor zaměřit. Například na postoje M. Zemana k muslimům jako takovým. Nikdy není šťastné někoho nálepkovat a homogenizovat. Zvláště v době krize, kdy je snadné odvádět pozornost lidí na zástupného viníka. Muslimové v Evropě jsou démonizováni skoro stejně jako M. Zeman panem Šídlem.

Proč má mezi lidmi M. Zeman značnou popularitu? Možná právě pro tu nebohou paměť lidí, na niž se J. Šídlo odvolává. Lidé tehdy nečelili masové nezaměstnanosti, jejich platy se nesnižovaly, střední vrstvy prosperovaly, na rozdíl od dnešního stavu pauperizace. M. Zeman možná není příliš levicovým, možná vůbec. Je však schopným ekonomem, aspoň v rámci stávajícího systému. Nelze od něho očekávat, že přijde s požadavkem systémové změny, ale nebude podnikat ani kroky nesystémové a chaotické.

Vymezuje se proti fašistickým tendencím včetně požadavku na násilném zrušení politických stran, neboť v tom spatřuje fašistické reminiscence. Tvrdě se vymezuje vůči paní J. Bobošíkové, vždy se vymezoval proti panu M. Sládkovi. Nikdy se však nevymezil vůči hnutím demokratickým, jež žádnou násilnou změnu nepožadují, jen zvýšení vlivu občanů na úkor politických stran. O drobné posílení práv občanů nakonec usiluje i Strana práv občanů -- Zemanovci, i když k přímé demokracii a například Hnutí za přímou demokracii má daleko.

V programu strany může někomu rasisticky znít požadavek, že změní stát z charity pro nepřizpůsobivé na pomocníka v nouzi. Jaká je definice nepřizpůsobivosti? Co si pod tímto termínem většina lidí vybaví? Opět zjednodušení a nešťastná etiketizace. Upřímně, tato formulace je krajně populistická a laciná. Navíc v době, kdy stát jedinou charitu, kterou provozuje, je charita na udržení vlády u moci, poněkud směšnou. Strana se však hlásí k modelu sociálního státu skandinávského (švédského, norského) typu a k vytváření pracovních míst formou investic.

Je nutno oddělit M. Zemana od Zemanovců. Nebude volen premiér, ale president země. Jaký by tedy byl v případě Zemanova zvolení? Byl by to president s pevnými názory, president silný, rozhodný a dobře čitelný. Otázkou je, jak by ovlivnil dění v sociální demokracii. Netají se antipatií k současnému předsedovi ČSSD a podporou M. Haškovi, který se však nechal slyšet, že sociální stát je pro něho mrtvým. Jenže v obhajobě sociálního státu příliš nevynikl ani B. Sobotka, když podporoval Fiskální pakt. Je tu však ještě jedna výrazná postava. J. Dienstbier. Člověk pevných zásad a levicově orientovaný. Člověk, který má co říci jak ve volbě presidentské, tak ale i ve volbách senátních či parlamentních. Je možno si ho představit na různých postech.

Má být pro levicového voliče alarmující, že M. Zeman může mít v případě neúspěchu kandidáta ODS podporu právě této strany? Pro levicového voliče je především znepokojující, pokud presidentský kandidát bude společnost ovlivňovat v duchu, že slušným je podřídit se škrtům všeho sociálního a slušností loajalita s touto politikou škrtů. Moc presidenta spočívá v ČR právě ve formulaci postojů a hodnot. Získá-li někdo punc slušnosti, může pod hlavičkou morálky prosazovat i kroky velmi amorální a neslušné. Záleží pouze na úhlu pohledu.

Abych předešel spekulacím, že se angažuji za zvolení M. Zemana presidentem, není tomu tak. Ano, byl jsem členem Hnutí přátel M. Zemana a uvažoval jsem o vstoupení do SPO. Nevstoupil jsem. Bylo to v době, kdy mě zklamalo vedení ČSSD a hledal jsem alternativu. Neztotožnil jsem se však s antimuslimskou politikou strany, jakkoli uznávám kritiku nesoudného multikulturalismu a kritiku fanatiků všeho druhu, včetně muslimských. Věřím však ve funkční a demokratický multikulturalismus a jako určitý model zde vnímám Norsko. M. Zeman pro mě není alternativou proto, že neuvažuje o alternativě k současnému systému. Z kandidátů, kteří se o post presidenta republiky ucházejí a jež jsem si rozdělil na tzv. "slušné hochy", "správné hochy" a "vysloužilé hochy", však mně osobně vychází jako osobnost volitelná.

Nastínil jsem také své představy o tom, koho, ale hlavně za jakých podmínek, bych na Hrad volil: http://www.czechfreepress.cz/politika/koho-bych-na-hrad-volil.html. Volal jsem rovněž po debatě o levicovém kandidátovi na Hrad, a to v otevřeném dopisu B. Sobotkovi na Britských listech: http://www.blisty.cz/art/61906.html.

Bohužel, donedávna byl pro ČSSD hlavním presidentským kandidátem J. Švejnar a pro občany, kteří si přejí ve škále kandidátských světonázorů něco jiného, než že jediná cesta k ráji vede přes škrtání společnosti, zbýval tak maximálně Okamura, který však nespatřuje na DSSS nic extremistického. ČSSD zatím promarnila spoustu času, kdy mohla prezentovat kandidáta, jehož filosofie se bude od ostatních soupeřů lišit. Je jenom na ní, zda v tomto trendu setrvá a nechá levicového voliče před rozhodnutím, zda si vybere Okamuru, nebo Zemana.

Vyčítat Zemanovi, že se chce vracet do politiky navzdory všem prohlášením, že si od ní chce již odpočinout a že to není poprvé, je jako vyčítat vrcholovému sportovci, který na vrcholu slávy odchází, že to chce po čase znovu zkusit, ať už bude jeho návrat sebetěžším.

Skoro by člověk J. Šídla podezíral, že si zvolení M. Zemana přeje. Neboť ve společnosti, která zažila trapný klip "Přemluv bábu", kvůli němuž si nejeden důchodce dnes rve poslední vlas na hlavě, podobné výzvy začnou fungovat přesně opačně.

Spíše, než kdo, by měla být diskutována otázka, za jakých podmínek. Protože dosavadní přímá volba presidenta zase tak moc přímou není a občanům dává maximálně iluzi větších práv.

Vytisknout