Tichá pohoda

19. 4. 2012 / Václav Dušek

Škoda, vyschne - li by pramen závratného příjmu. Jedete krajinou a vidíte: ohryzaný kopec Radobýl, tam nedaleko jakýsi nový lom, vagony naložené štěrkem, uhlím, v budoucnu snad i zlatem, uranem, dřevem vytěženým nastojato z překrásných hvozdů; dohled úředních lýkožroutů neblahý, nedostatečný, mizerný, patřící před tribunál ochrany matky země. My jsme holt národ těžařů i tunelářů, poradíme si v jakékoli situaci, co není přišroubováno, neodkladně bereme, co jest přišroubováno, pilně odšroubujeme a odneseme zpeněžit! Nic a nikdo nás nezastaví, natož chabé zákony marnosti, neřku-li mravnosti. Rozhodujeme se energicky a pragmaticky; zlikvidujeme města, vesnice, lesy, potoky, rybníky, stráně, orná pole -- tam všude leží prachy; prachy nesmrdí! Lidičkové musí pochopit, že bez energie se žít nedá!

Krátce po revoluci jeden básník vyrazil do hnědouhelného revíru, kamsi k Sokolovu-Falkenau, aby si posvítil na novodobé kapitálisty a zarazil jim rabiátské rozpínavé choutky. Nu, bylo mu potřeba domluvit! Nějaký veršotepec bude strkat frňák, kam nemá! A tak dostal básník naloženo, udělali si z něho boxovací pytel a vyslali všem neopatrným jasný vzkaz: necpete se, kam nemáte, můžete přijít lehce k úrazu. My si kapitalismu brát nedáme! Mnoho let jsem trpěli, nyní si užijeme rozkoší plnými doušky.

Stojíte u zámku nad dekubitem, hlavou vám táhnou myšlenky, kdo významný tady pobýval? Nebylo jich málo; zámek býval kouzelný, pohádkový, čertovsky krásný. Z něho se dalo dívat hodiny na krajinu, poslouchat v salonu hudbu mistrů, užívat sladkého snění. Šlechta uměla žít, dnešní šlichta si hraje na panstvo a z dřeváků jí lezou slámky. Vypíná čumáky k nebi, libuje si v novinových exkrementech a vybavena nízkou kulturou ducha počítá prašule.

Jezeří musí být a bude poutním místem, i když jeho důslednou devastaci prováděnou křupany a nenechavci nezastavila ani Církev Ježíše Krista posledních dnů. Zde v blízkosti krásy leží tržiště zmaru a přece zámek žije, musí a bude žít, díky lidem slyšícím na krasoduchovní budoucnost!

Krajina severní dostávala tvrdé údery v politickoekonomickém ringu; průmysl se nemilosrdně zakousl do země živitelky; fabriky, elektrárny, chemičky, keramičky, sklárny, povrchové lomy, nahradily hlubinné šachty, průmyslové prstence byly pomníkem budoucích nadějí; nemilosrdná a nevybíravá devastace krajiny s sebou nesla i devastaci ducha; čekalo se na novou lidštější dobu. Čekalo se na nastavení nového rozvoje a vývoje -- staré nemá smysl stavět na starém a ozkoušeném, ale kde vzít novátorské vize?! Mocní vycházeli z jednoduché pravdy: pokud na severu nebudou pracovní místa, připlíží se nezaměstnanost. A co teď? Zdraví? Peníze? Jistota sociální? Krušnohoří je prý krušné pro žití, lidé tu vždy jaksi žili na okraji zájmu pražských boubelků.

Poutní místo Jezeří očekává výletníky i poutníky, aby pohlédli na surové znásilnění krajiny, modlitba nepostačí! Před mnoha lety jsme v malé vísce objevili s přáteli malý kostelík zarostlý houštinami a stromy. Zvon spadlý do rumiště nakloněný k oknu, v koutě se krčil anděl s ulámanými křídly a malý zarputilý básník sošku očistil, hladil, laskal, ošetřil -- složil andělu píseň. Krajem táhly zbylé voje nenechavých lapků. Památky mohou mluvit!

Hudební skladatel C. W. Gluck na zámku strávil dětství, krajina kolem a muzicírování v něm zanechalo trvalou touhu hudebních vyznání, Pán nechal maličkého muzikanta přijíti k sobě, aby potěšil nás všechny. Hudební škola založena v Jezeří ku prospěchu hudby, talenty se rodily díky osvícené šlechtě. Sbírka hudebních nástrojů prokazovala pravdivost o tom, že zámek je prodchnut hudbou do svých základů gotických, renesančních i barokních.

Rána za ranou padala na Jezeří; svědectví může podat Čertova kaple, ona nedostavěná hraběcí. I torza chrličů leccos vědí; kdo učinil z krásy torza, čas či nenechavé hrabivé ruce?! Vyhlédnete z okna, a hle, pod zámkem lom velikosti pouště, velkorypadla rabují zemi, pásy nesou uhlí, i hlušiny na místa, kde kdysi stávaly domky, kostely; hlušina zadávala potoky, rybníky, remízky, pole, domovy. Výhled na dekubit nám bude připomínat: matka příroda má jen jedny nervy! Matka příroda raději lesy než lomy a my lidé, zdatní mravenci nepokroku, necháme si kálet na hlavy; nehas, co tě nepálí... když tě neserou, tak se neutírej... hleď si svého a dožiješ se klidného stáří, koťouchu!

Mraky růžové, nádhera nebeská, blízko Bohu; tady kdysi Keltové měli oppidum a svatyně na svazích hor krušných. Proč? Krajina líbezná lákala k životu v radosti. Později Zámek Jezeří sehrával dominantní roli v dějinách tohoto severního drsného kraje; změna je život, severní kóta se radikálně měnila; zmizely Ervěnice Komořany. Albrechtice, Dřínov; díky, že malíř Vladimír Šavel místa před jejich koncem zachytil a vytvořil výtvarnou kroniku pro další generace: hleďte, jak radikálně lze změnit domovy v zájmu společenské energetické objednávky! Energie pomáhá i hubí! Vyber si, hospodáři!

Zámek dnešní, barokní stavba, zahaluje v sobě renesanční zámek a ten v sobě ukrývá gotický hrad. Jezeří je památkou první kategorie a průlom těžebních limitů se ho prý nedotkne. Nu, dívat se do tlamy těžebního pokroku nikoho nenadchne. Těžaři připomínají doby v minulém století, kdy uhlí dolovalo člověka a člověk doloval uhlí. Ptáci roznáší krajem poselství: nebude dlouho trvat a krajina se opět změní. Pokrok nezastavíš, světová energetická krize jest neustále v bohatém rozkvětu; pravda, stokrát pravda, že vyhynout-li brouci, svět dlouho nepotrvá, ale vyhyne-li člověk, bude planeta země zachráněna navždy! Záchrana perly mezi zámky přišla v hodině dvanácté; za vteřinu dvanáct. Prvního dubna na shledanou. Vstupné dostupné, děti polovic.

Budoucnost: zdá se, že Jezeří je zachráněno díky mnoha anonymním strážcům odkazu minulosti.

Vytisknout