Církev a její majetek

20. 4. 2012 / Martin Čechura

K článku Jiřího Bati Je to úlitba Dukova nebo novinářů bych rád připojil několik poznámek a stručné vysvětlení pojmů.

Věta "Církev nikdy žádný majetek nevlastnila. Vlastnily jej farnosti, nadace, kláštery" je svým způsobem správná. Je třeba si totiž uvědomit, že termín "Církev" je tak trochu virtuální realita. Můžeme si to přiblížit na příkladu termínu "Stát". Existence státu je nepochybná, jeho vnitřní význam je obecně srozumitelný. Pokud však chceme hovořit o státním majetku, zjistíme, že nikde žádný stát jako majitel nefiguruje. Majetek vlastní obce, kraje, ministerstva, státní úřady a podobně, prostě právnické osoby s vlastní právní subjektivitou. Podobně je tomu i v případě církve.

Jednotlivé farnosti, kláštery, řeholní společenství, kapituly atd. mají svou právní subjektivitu a mohou vystupovat (do značné míry) svrchovaně. Samozřejmě s nutností respektovat řadu pravidel jak vnitřních (dané církevním právem), tak vnějších (daný právem civilním). Potud je tedy Dukovo tvrzení podložené.

Zcela jinou otázkou je ovšem fakt, jaký majetek ve skutečnosti tyto právnické osoby skutečně vlastnily a jaký pouze užívaly. Zde dochází k zásadním sporům, které nelze na tomto místě ani rekapitulovat, natož vyřešit. Je však třeba zdůraznit, že až do roku 1945 (resp. 1951) byl (alespoň v případně farností) vlastníkem většiny majetku patron, nejčastěji majitel panství (velkostatku), ve kterém se farnost nacházela. Patron tímto majetkem disponoval a farář jej užíval. Bylo běžnou praxí, že o investici do kostela žádal farář patrona a ten ze svých prostředků stavbu, opravu či vybavení financoval (k tomu byl ovšem z hlediska držení patronátních práv povinován, a nejen morálně. Mimo to existovaly další majetkové kategorie, zejména záduší (majetek příslušející ke kostelu; ten ovšem většinou spadal pod kontrolu patrona, v dřívějších dobách někdy také městské rady a volených správců - kostelníků), a pak zvláštní výnosy, které tvořily součást farářova příjmu (štolové poplatky apod).

Po zrušení patronátních práv přešly formálně veškerá práva a povinnosti na stát. Je zcela příznačné, že v současné diskuzi není obsah a význam patronátních práv vůbec zmiňován, a to částečně z neznalosti, částečně záměrně. Floskule "Napravování křivd minulosti" je tak pouze líbivou přikrývkou, která má zastřít složité předivo zamotaných a vzájemně propojených vlastnických vztahů. Na tomto rozplétání však nemají zástupci církve pochopitelně zájem, a zodpovědní představitelé státní správy a politické reprezentace? Na názor odborníků se naše elita zásadně neptá, a představa, že by dokázala uvažovat jinak než v jednoduchých binárních kategoriích (dobře/špatně, ano/ne, moje/státní apod), je bohužel nereálná. Skutečnost však jednoduchá není, pro obě strany sporu je to však nepříjemná komplikace, kterou je lepší nevidět. Její pochopení totiž až příliš zavání prací.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.4. 2012