Michaela Siváková je Pražačkou od narození, v metropoli žije i její rodina. Rodiče a příbuzní přišli do Čech ze Slovenska, sama pochází z pěti sourozenců. Zajímalo nás, jestli se Michaela setkávala na škole s diskriminací kvůli svému původu, ať už ze strany spolužáků nebo učitelů. "Ano, na základce občas ano," přiznává. "A toho jsem se dost dlouho bála -- prostě vždycky vejít do třídy, co mně zas bude čekat a kdo mi co bude říkat. Často jsem slyšela slova -- hele, už zase jde ta Cigánka. No, nebylo to tenkrát jednoduché, nějak se udržet mezi třiceti dětmi ve třídě jako jediná Romka. Když se tak ohlížím zpátky, vzpomínám si, že jsem fakt tenkrát zažívala dost strach. Ale pokud jde o učitelky, tak jen jedna jediná z celého pedagogického sboru se ke mně chovala zle, s jinými jsem problémy neměla."

Ptáme se na romské tradice a zvyky. Ty ve striktní podobě dodržovala ještě tak babička Michaely, další generace už na ně zapomínaly. Některé z obyčejů ale Michaela a její blízcí přece jen pěstují dosud... Za nezbytný považují křest dětí, Michaela byla na křtinách dceři své nejlepší kamarádky Anety. Dostala jméno Natálie.

A sňatky u příbuzných? "Některé svatby mých známých a příbuzných vypadají úplně stejně jako gádžovské, jiné bývají tradiční, romské. Mnohem víc už teď ale hraje roli to, kdo na jak velkolepou svatbu má kolik peněz, podle toho si ji vystrojí," popisuje měnící se podmínky ve svém okolí romská Pražačka. Úplně ale nezavrhuje některé staré romské pověsti a pověry, které zná z vyprávění svojí babičky.

Pohřby v její širší rodině neprobíhají stejně jako u Čechů, vysvětluje Michaela: "Jo, jasně, pije se a vzpomíná se na dotyčného stejně, ale zakrývá se u toho zrcadlo, abysme mrtvého v tom zrcadle neviděli. Sejde se mnohem víc příbuzných než tomu je u Čechů, a dlouho se sedí vzpomíná na nebožtíka".

Rychle někam k veselejšímu tématu, třeba k oblíbeným hudebním žánrům. Mladá Romka z Prahy má vkus podobný jako její neromské vrstevnice: poslouchá víc "ty modernější" : jazz, funnky, sleduje televizní soutěže Superstar a Československo má talent, líbí se jí skupiny Inkognito, All Jerou, George Benson. "Ale beru všechno co se mi líbí, asi tak napůl styly české i romské," uzavírá.

"Chodívala jsem taky dva roky do romského souboru Čercheňa, zažila jsem s ním spoustu legrace, ale spíš jsem tam zpívala, než tancovala," vysvětluje tmavovlasá žena. Vzpomíná hlavně na výjezdy do Brna: "Tam se dobře vystupovalo, hlavně v roce 1995, kdy tam působilo hodně romských kapel".

Jednou, v roce 2010 se Michaela Siváková účastnila i soutěže Miss Roma. "Bylo to v Praze, šla jsem tam spíš ze zvědavosti. Pocity jsem si z toho odnesla pěkné, hlavně když jsem začala zpívat a sklidila obrovský potlesk, bylo to krásné," vzpomíná.

Michaela už prošla vícero zaměstnáními, dělala barmanku, chvíli také zpěvačku a učitelku v mateřské škole. Kdyby si ale měla splnit sen, ráda bych pracovala jako letuška, tanečnice nebo zpěvačka. Hudbu a tanec podle svých slov miluje nade vše.

Pokud jde o budoucnost, Michaela by ráda založila rodinu. Děti zatím nemá, nejraději by ale měla jen jedno. Proč, když romské rodiny bývají na rozdíl od českých tak početné? "No, chtěla bych, aby mělo vzdělání, mohlo si dovolit studovat něco, co by ho bavilo, aby nezažilo to co já v dřívější době. Ono to dneska i s ohledem na finance stačí," myslí si.

"Kdybych si mohla vybrat, kam cestovat, tak nejraději někam do zemí, kde by si na nám pořád někdo neukazoval, že jsme Romové. To zas tak moc nezáleží na zemi, ale především na lidech. Ale když už, tak by se mně líbilo v Londýně, na Novém Zélandu, v Itálii, ve Španělsku, ve Francii nebo ve Švýcarsku," zálibně si představuje mladá Romka.

"Ono hlavní samozřejmě je, aby měl člověk práci a bydlení a nebyl pořád kritizovanej že je Rom, a pokud tohle nemá u nás, tak to hledá jinde, proto tolik našich lidí jezdí do Anglie, Belgie nebo Francie," vysvětluje.

Michaela by ráda zkusila nafotit něco třeba do módního časopisu, je to její sen. Ovšem, jak říká, "nemám zrovna moc kontakty a známé, a tak moc důrazně jsem nezkoušela prorazit. Ale ráda bych jednou byla na nějaké obálce".

Takže aspoň to poslední přání rádi plníme, přestože Romano hangos není zrovna magazín Elle...