O tej naší pasivitě aneb český realismus jako iluze

23. 2. 2012 / Roman Kanda

Druhým polemickým bodem je zjištění, že se v článku vyskytuje pojem "alternativa", "alternativní", aniž by bylo srozumitelně řečeno, co se tím má na mysli. To, zdá se mi, představuje závažný problém příznačný pro dnešní situaci: problém pojmového paradoxu. Hovoří se o alternativě, avšak nedochází ke komplexnější specifikaci pojmu v provázaných souvislostech ekonomických, politických, legislativních atd. Nejčastěji jsou nadhazovány jen některé aspekty uvažované alternativy. Závěr z toho plynoucí je jednoznačný. Víme, že současný systém je neudržitelný, ovšem nevíme, jaký alternativní model zvolit a co přesně se oním alternativním modelem má vlastně na mysli. Čtyři kameny, jež pan Moravec zmiňuje, jsou charakterizovány spíše povšechně, a tudíž velmi mlhavě. A opět: místo soustředěné racionální explikaci je dána přednost metafoře.

Dostáváme se k příčině pasivity českých občanů: nevědí, ve jménu čeho mají protestovat, čím své občanské postoje zaštítit, jakou myšlenkou ji legitimizovat. Chybí jednotící idea či alespoň souvislá jednotící tendence. Protesty se tu a tam objevují, jsou však rozchvacovány partikularismem skupinových či individuálních zájmů, nejviditelněji podle profesního a vzdělanostního klíče. Co například mají společného protesty lékařů, akademiků a studentů, úředníků úřadů práce apod.?

Na první pohled zhola nic. Dochází k fragmentarizaci občanského povědomí; společnost je dokonale rozdrobena, každý sleduje svůj zájem a ani ho nenapadne kooperovat s ostatními sociálními skupinami nebo jednotlivci. Je také velmi těžké o kooperaci uvažovat, neboť motivace těchto protestů jsou z konkrétního hlediska různé, navzájem jakoby neslučitelné. A nikdo nemá zájem hájit hledisko obecné -- integrující, protože není nikdo, kdo by je artikuloval a převedl do roviny praktického jednání.

Jinak vyjádřeno: spatřuji dosud nepřekonaný rozpor mezi konkrétností partikulárních požadavků a zájmů, jež snad lze ve stávajícím systému ještě relativně efektivně prosadit, na jedné straně a nekonkrétností, mlhavostí, nejasností zájmů obecných, principiálních, jež by měly sjednotit roztříštěnou energii protestů do podoby celospolečenské změny.

Pod touto příčinou se však podle mého mínění ukrývá ještě příčina další, podstatnější. Jde o způsob, jakým je u nás (nejen) v posledních dvaceti letech konstruována sociální realita. Pro českou společnost (pojem "národ" raději ponechávám stranou stejně jako obskurní pojem "národní mentalita"), či ještě lépe: pro český diskurs je typická přemíra ideologizování a hluboký deficit bez-ohledné, opravdu nezávislé teoretické reflexe. Pozoruhodné přitom je, že právě teorie je namnoze napadána jako ideologizování skutečnosti, zatímco ideologie sama je běžně považována za "realitu" ve smyslu "věci o sobě".

Tak například: volný trh je chápán jako "objektivní realita", proti níž se nedá nic dělat, ona prostě "jest", zatímco kritika volného trhu je šmahem označena za ideologii nebo nerealistické snění. To, že je jakákoli kritika systému automaticky delegitimizována umístěním do rámce nepříjemných historických reminiscencí (kdo kritizuje kapitalismus, je bolševik) nebo na rovinu "nerealistického snění", má zničující důsledky pro veřejnou rozpravu. V tom spočívá do značné míry specifikum českého, stále nekončícího, podivně nehybného postkomunismu; stačí prolistovat zahraniční tisk a zjistíme, že česká média naprosto nepřipouštějí jiný hlas, že jsou až brutálně neoliberalistická, jednohlasná, tedy vulgárně ideologická.

Náš vztah ke skutečnosti se zhusta opatřuje v podstatě pozitivně míněnou nálepkou realismu. Příslovečný český realismus je ovšem iluzí hrubého zrna, protože přijímá určitý pojmový konstrukt reality jako realitu samu: realismus se tak stává jakousi metafyzikou naruby -- ideologií nejtěžšího kalibru. A je celkem jedno, zda jde o konstrukt neoliberalistický či stalinistický resp. husákovský. "Je nutno přijmout realitu, jaká je," to je největší iluze a nejhlubší omyl českého pohledu na dění kolem. Realita je vždy nějak prostředkována, způsoby její konceptualizace jsou historicky proměnlivé. Přijímat realitu, jak je, není žádný realismus, nýbrž obyčejný defétismus zahalený hustým mrakem iluze; je podrobením se moci vládnoucí ideologie.

Důsledky se pak pochopitelně projevují i ve sféře praxe a každodenního jednání. Protestovat proti "realitě"? To jako bychom chtěli šlápnout do prázdna, či do močálu -- abych připomněl metaforu, s níž pracuje článek Petra Moravce. Jenže někdy je třeba do toho močálu šlápnout; vědět, kudy povede náš druhý krok (tj. co míníme alternativou), ale zároveň přijmout nejistotu, že naše vědění nebude nikdy stoprocentní, že pevná půda pod nohama není ničím ručena. Zkrátka, že je třeba riskovat.

Vytisknout